Eliška Kopicová

O mně

Kdo jsem?

IMG_1815 (1)

V tuhle chvíli jsem především mámou, co ráda chodí, běhá, bruslí, prohání kolo, jezdí vlakem, chodí po horách, staví hrady z písku, tančí v kuchyni, zahradničí.

Můj život je naplněný, barevný a plný dobrodružství. A to všechno se dvěma malinkými dcerkami. Jsou to báječné parťačky na všechny lumpárny, které mě napadnou. Chci zdolat dvoutisícovku? Děti dáme do nosítka a jdeme! Chci vyrazit na nekonečně dlouhou pěší pouť? Však děti můžou jít se mnou, stačí sbalit kočárek a batůžek a přejít Česko napříč. Toužím po vlastních rajčatech a dýních? Společné prohrabávání hlíny má neskutečné kouzlo.

Moje dcerky se mnou prožívají a tvoří všechno, co mě baví, naplňuje a přináší radost.


Ale před pár lety bych nad těmito slovy jen nevěřícně kroutila hlavou.

 

Když jsem v roce 2019 čekala své první miminko, nevěděla jsem o mateřství nic. Přede mnou se rýsovalo jedno velké neznámo. Neměla jsem kolem sebe nikoho s malými dětmi a v širokém okolí jsem neznala nikoho, kdo by s dětmi žil tak, jak bych si představovala. Naplno, radostně, aktivně. A z tohoto okolí jsem slyšela jen: „Počkej, s dětmi už nebudeš moci takhle výletovat.“ , „Děti potřebují hrozně moc věcí, to už budeš muset všude jen autem.“, „Tohle s dětmi nejde“. Přišlo mi to jako blbost. Snažila jsem se oponovat, ale blahosklonné úsměvy naznačující „Však uvidíš“ mě usazovaly zpátky na zem.

Ale ani já sama jsem vlastně netušila, co na té mateřské budu hergot tři roky dělat? Když nebudu chodit do práce, čím vyplním svoje dny? Neměla jsem vlastně žádné koníčky, a když prý se s dětmi nedá nic dělat, tak to asi ani nemá cenu je mít?

První měsíce v roli čerstvého rodiče byly poznávací, ale také vnitřně zoufale prázdné. Snažila jsem se naplnit svůj čas péčí o domácnost, vařením, snažila jsem se napasovat do škatulky ženy v domácnosti, ale bylo to celé šedivé a o ničem. Stavění kostek a prohlížení dětských leporel ve mně vzbuzovalo chuť se okamžitě vyzvracet a pak se schovat pod peřinu a už nikdy nevylézt. Ocitla jsem se v pytli prázdnoty a musela jsem si sednout až na jeho úplné dno, abych tam potkala jednu ženu. Sebe.

2020-11-11 (1)

 

Podívala jsem se sama sobě do očí a zeptala jsem: „Co máš vlastně ráda? Co tě baví?“ Na to se mně ještě nikdo nezeptal a já jsem neznala žádné odpovědi. Bylo načase se poznat. Krůček po krůčku jsem začala sebe objevovat a sebe žít. A dcerku do toho zapojovat. Naučila jsem se nebrat dítě jako překážku nebo dokonce přítěž. Ale jako motor, motivaci a jako báječného parťáka na nová životní dobrodružství.

 

Zjistila jsem, že mou velkou vášní je chodit. Chodit pěšky. Kdykoliv, kamkoliv. A to jde s dítkem poměrně snadno. S kočárkem, s nosítkem, na delších cestách pauzička na dece. Prší, sněži? Nevadí, úkrytů je všude mnoho. Dceru to nebaví? Kreativně jsem vymýšlela tisíc a jeden způsob, jak ji venku zabavit. Zpívat, zkoumat přírodniny, pozorovat zvířátka, dávat si chutné svačinky…

V mateřské roli jsem se zabydlela a začala jsem rodičovskou dovolenou považovat za báječné období. Ale přišla další výzva. Jednoho nedělního rána jsem svírala v ruce počůraný papírek s dvěmá čárkami, který naznačoval, že ta pravá legrace začne teprve teď. Budu maminkou dvojnásobnou, děti budu mít přesně dva roky od sebe. A to ne. To nedám. Moje čerstvě nabité sebevědomí jsem spláchla do záchodu spolu s ranními nevolnostmi. To je prostě konec.

Ale byl to teprve začátek. Vzala jsem to jako svou největší životní výzvu. Po výbuchu šestinedělních hormonů jsem povstala jako fénix z popela a začala úspěšně kopat do zadku všechna „TO NEJDE“. Co jsem podnikala s jedním dítkem, můžu i se dvěma. Dvojkočár se stal věrným průvodcem našich dní, já jsem se stala mistrem v efektivním organizování – času, věcí i dětí. Odmítla jsem sedět ubrečená doma, chtěla jsem ven, chtěla jsem na vzduch, chtěla jsem do hor, chtěla jsem žít. Navzdory tomu, že mám malinké děti a právě proto, že mám malinké děti.

Zažehla jsem v sobě touhu ukázat jim svět v celé své kráse. Ukázat jim, jak báječně umí slunce svítit, jak voní tráva, jak chutná vlastní vypěstované rajče, jak vypadá svět z vrcholků hor. Ukázat jim, jak barevný, šťavnatý a chutný může život být. A tak jsem přesně tak začala žít. Aby to bavilo mě, aby to bavilo děti, aby to bavilo manžela. Aby to bylo naše.

20210805_092315

Přinášelo to s sebou celou řadu menších nebo větších překážek a otázek. „Jak tohle sakra udělám?“ Neměla jsem kolem sebe nikoho, kdo by mi poradil, nikdo to nedělal. Neznala jsem nikoho, kdo by se spontánně rozhodl vyrazit na festival na druhé straně republiky, vzal dvě malé děti, kočárek, bágl a vyrazil tam vlakem s mraky přestupů. Netušila jsem, jak budu kojit venku miminko, uprostřed lesa, v prudkém lijáku. Musela jsem se sama prokousat řadou nekomfortních situací a najít si v nich své vlastní řešení. Objevila jsem kouzlo vlastního zpěvu, který děti dokáže uklidnit. Shlédla jsem se v minimalismu a nakopala zadek všem reklamám, které se novopečené maminky snaží přesvědčit, že pro děťátko potřebují tuny vychytaných věcí. 

Naučila jsem se péči o domácnost i děti dělat rychle, efektivně, nezabývat se nepodstatnými maličkostmi, které zbytečně komplikují život. Díky tomu máme čas, chuť i energii podnikat nové báječné věci, které nás baví. 

A o to všechno se s vámi ráda podělím.