Eliška Kopicová

Knížka
Máma, co ráda chodí 2

Pěšky k Baltu s dětmi, kočárkem a stanem

Je možné vyrazit s dětmi na dlouhou pěší pouť, spát s nimi na divoko v přírodě, čepovat si vodu po hřbitovech, úpěnlivě vyhlížet každý supermarket, protože už zase došlo jídlo, a ještě si to celé užít?

Ale ano! Všechna ta zdánlivá nepohoda byla vyvážená neskutečnou svobodou a my jsme se vrátily domů silnější, šťastnější a sehranější než kdykoliv dřív.

IMG_1288

Rok se s rokem sešel a po loňském přechodu Česka se vtírala stále silněji otázka: „Tak kam letos?“

Dlouho se mě držela myšlenka, že půjdeme s holčičkama do Říma. Však tam vedou všechny cesty, ne? A cestou přejdeme Alpy s kočárkem jako Hannibal se slony a vpadneme Římu do týla… Jenže tenhle nápad se mi pořád nějak nezdál. Nebylo to ono.

Až jednoho lednového večera jsem vzala do ruky telefon, otevřela jsem si mapu Evropy a tam to bylo! No jistě, navážeme tam, kde jsme loni skončily a půjdeme dál na sever, až k Baltskému moři. Co může být lepším cílem výpravy než okamžik, kdy dál už jít nejde, protože dál už je jen moře?

Rozhodnutí bylo jednoduché a prosté, plánování nebylo složité, už jsem měla zkušenosti z loňské cesty. Věděla jsem, že mě čeká překonání pár strachů, třeba toho ze tmy nebo mluvit cizími jazyky. Ale že to bude taková síla a emocionální jízda, to jsem vůbec netušila.

Byla to sice pěší pouť, ale to, co musely zvládnout nohy, byla maličkost, oproti tomu, co musela zvládnout hlava.

Nejen, že se ozvaly všechny mé vlastní obavy, ale postupně se začaly otvírat i všechny strachy, které na mě navalilo před cestou okolí.

„A nebojíš se, že vám někdo ukradne v noci kočárek? Nebojíš se, že vás někdo přepadne? A víš, že je v Německu i Polsku nelegální si jen tak někde postavit stan? Co když vás někdo vyhodí?“

Děkuji, do té doby jsem se těch věcí nebála 😊 Ale tma a noční zvuky lesa umí s fantazií zapracovat skvěle a já jsem si musela postupně všechny ty obavy prožít a vypořádat se s nimi. Trvalo dobrou polovinu cesty, než jsem to všechno překonala a mohla si začít cestu užívat.

A když pak ta užívací fáze přišla, byla to obří jízda rovnou ke hvězdám. V druhé půlce cesty jsem prožila celou řadu chvil, které byly přímo euforické a já jsem si prostě musela uprostřed cyklostezky začít zpívat nebo tančit na puštěnou hudbu do sluchátek. Muselo to ven.

Kdo je Máma, co ráda chodí?

Ahoj, jmenuju se Eliška a jsem jedna neobyčejně obyčejná máma na mateřské, kterou nesmírně dusilo být „jen tak doma s dětmi“. Chtěla jsem ven, chtěla jsem na vzduch, chtěla jsem žít a cítit život v každé buňce.

A tak jsem začala chodit.

Jen tak si chodit. S kočárkem, s nosítkem, s dvojkočárkem… A přišlo silné volání zevnitř mě samé, které mě lákalo vyrazit někam dál. Proč chodit každý den na procházky a výlety, když můžu vyrazit na jednu dlouhou pěší pouť? A tak se zrodil nápad přejít sama s dětmi Česko napříč.

Cesta to byla náročná a po návratu domů jsem si vůbec nemyslela, že budu chtít ještě někam takhle vyrazit. Ale rok se s rokem sešel a já jsem znovu cítila to silné volání. Zase se obout a jít. Ale tentokrát jinak. Svobodněji. Víc si to užít, víc to prožít, a ještě víc vystoupit ze své komfortní zóny. Nevázat se na nic a nikoho, usínat každý den kdesi v pustině a dojít až tam, kde mi moře omyje kotníky. A tak jsem opět sbalila kočárek, své dvě malé dcerky a vydaly jsme se na pěší pouť k Baltu. 

Co vás v knížce čeká?

Autentický cestovní deník nabitý zážitky, strachem, jídlem, sluncem, deštěm i slzami.

Sáhodlouhá odpověď na nejčastější otázku: „A co ty děti, jako to zvládly?"

Soupis toho mála, co jsme měly s sebou.

Více než 120 fotek z cesty zachycujících všechny naše radosti i útrapy.

A taková dávka nadšení z cesty, že si s velku pravděpodobností začnete balit svůj batůžek!

Jak se kniha líbila prvním čtenářům?

Když jste šlapaly k Baltu, holky moje, držel jsem vám všechny palce co mám. A úplně stejně jsem je pevně mačkal při čtení rukopisu, protože mě text tak vtáhl do děje, že jsem to s vámi celé prožíval zase a znovu. Umíš vaše zážitky popsat tak, že jsem měl intenzivní pocit, že jdu s vámi.
Jakub Kopic
záchranář, můj manžel a největší podpora na cestě
Po přečtení tvé druhé knihy jsem se nadmul pýchou (a dmu se stále, až jsem si musel opasek povolit). Tvá cesta, která byla nejen šílený podnik, ale i ohromný test samostatnosti, odvahy, odolnosti, mne jako čtenáře nesmírně bavila, protože jsem ji prožíval s tebou. Tak věrně a dovedně jsi cestu vylíčila. Celé tvé putování jsem měl stisknuté pěsti a přál si, „už aby holky na ten Balt konečně ve zdraví dorazily“. A když už jste nožky ve slané vodě smočily, slzel jsem dojetím i lítostí, že už je konec. Smekám před vámi třemi, a hlavně Eli před tebou, vůdkyní smečky, která obstála tam, kam by se mnozí nevydali ani ve snu. Tvůj hrdý táta.
Radan Jareš
muzikant, beta čtenář knížky a hlavně můj táta
Eliška v knize popisuje, jak vyrazila sama se svými malými dcerkami v kočárku na dobrodružnou cestu pěšky z Čech k Baltu. Autenticky v knize popisuje také své pocity a dává čtenáři nahlédnout do svého nitra, díky čemuž je snažší si představit, co takovéto putování obnáší. Že to často není procházka růžovou zahradou, ale že to rozhodně stojí za to. Eliška i její cesty jsou pro mě neuvěřitelně inspirující!

Kolik kniha stojí?

333 Kč

Knížku si vydávám sama, na své triko (ale ne na to děravé z cesty 😊 ), prodávám si ji sama a sama vám ji s láskou zabalím a odešlu.

Možná vás právě teď napadlo...

TVOJI PRVNÍ KNÍŽKU JSEM NEČETL(A), MŮŽU SI JE KOUPIT OBĚ NAJEDNOU?

Ale jistě! V objednávkovém formuláři najdete i předem vytvořený balíček Máma, co ráda chodí 1+2, za zvýhodněnou cenu 555 Kč. 

PROČ SI MÁM KUPOVAT KNÍŽKU, KDYŽ JSEM TVŮJ DENÍČEK ČETL(A) ONLINE NA INSTAGRAMU? 

Protože v knížce je mnohem víc 😊 Deníkové zápisky vznikaly po večerech ve stanu. Diktovala jsem je do telefonu do poznámkového bloku, opravovala jsem nekonečné množství překlepů a u toho se snažila neztratit hlavní myšlenku. Výsledek odpovídal tomu, jak moc jsem unavená zrovna byla.

Doma, v klidu, za dlouhých rán, kdy si bdím a děti spí, jsem se všemi těmi zápisky probírala, upravovala je a doplňovala poznámkami z papírového deníčku, který jsem si cestou vedla/nevedla a který je plný věcí, které jsem vám cestou zapomněla říct.

V knize je tak mnohem více, než co se vešlo do večerních příspěvků na sociálních sítích, nechybí spousta praktických doplňujících informací (kolik nás to celé stálo, co jsme měly s sebou….) a číst uceleně celý příběh je úplně jiné pošušňáníčko než lovit na mobilu příspěvky na sociálních sítích. 

A až knížku dočtete, půjdete si balit batoh nebo aspoň koupit mapu a u horkýho kakaa snít a plánovat vaše vlastní dobrodružství.

Ta chuť jít a podniknout cokoliv, co vás láká, z knížky přímo stříká.                     

Byly to tři týdny nezapomenutelných prožitků. Společně strávený čas s dcerkami, který nám nikdy nikdo nevezme. A právě na ně jsem myslela, když jsem brzy ráno usedala k počítači a trpělivě kousek po kousku jsem cestovní deníček převáděla do knižní podoby. Na ten okamžik, kdy si spolu sedneme a budeme knížkou listovat a vzpomínat na různé stěžejní okamžiky cesty.

Ale tvorba knížky pro mě byla i terapií. Znovu si prožít všechny ty strachy, ale i ty neskutečné okamžiky naplnění, štěstí a vítězství, to bylo silně léčivé a bylo to, jako projít si kus cesty znovu. Tam, kde jsem cestou brečela, zaslzela jsem si i při psaní. Třeba ta Smetanova Vltava ve vlaku… ale což, to už si přečtete sami.

Já vás tímto s velkou radostí zvu k objednání knížky a k začtení se do naší malé – velké cesty, která je v historii lidstva cestičkou pomíjivou, pro nás tři holky cestou velkého poznání, sžívání a objevování sebe sama.