Po přečtení tvé druhé knihy jsem se nadmul pýchou (a dmu se stále, až jsem si musel opasek povolit). Tvá cesta, která byla nejen šílený podnik, ale i ohromný test samostatnosti, odvahy, odolnosti, mne jako čtenáře nesmírně bavila, protože jsem ji prožíval s tebou. Tak věrně a dovedně jsi cestu vylíčila. Celé tvé putování jsem měl stisknuté pěsti a přál si, „už aby holky na ten Balt konečně ve zdraví dorazily“. A když už jste nožky ve slané vodě smočily, slzel jsem dojetím i lítostí, že už je konec. Smekám před vámi třemi, a hlavně Eli před tebou, vůdkyní smečky, která obstála tam, kam by se mnozí nevydali ani ve snu. Tvůj hrdý táta