Už pár dní sdílím na svých sociálních sítích svůj běhací adventní kalendář. Mohlo by se zdát, že jsem nějaká zdatná běžkyně, ale tohle zdání rychle zmizí, když se podíváte na mou kilometráž a tempo. Nejsem zdatná běžkyně. Nejsem ani běžkyně. Já jenom běh miluju. Ale je to láska divoká. Nemůžeme být ani spolu, ani bez sebe 🙂
Poprvé jsem vyběhla v 19 letech (ty trapné pokusy při tělocviku nepočítám). Koupila jsem si tehdy nový telefon, Sony Ericsson nevím kolik a on měl v sobě zabudovaný krokoměr! Taková vymoženost (psal se rok 2009, aby bylo jasno). A do těch čísílek a statistik jsem se okamžitě zamilovala.
Běhala jsem tehdy čas od času, nějakých 5 km, ale přišla jsem si děsně hustě, jako největší sporťačka a fakt, že se při každém běhu málem pozvracím jsem blahosklonně přehlížela.
O něco jiný rozměr běhání dostalo po mém přestěhování se do Prahy na kolej. Najednou se z toho spolu s chozením do fitka a do hospody stal způsob, jak zahnat frustraci z toho, že bydlím ve městě, které se mi nelíbí, na koleji se spolubydlící, se kterou mám pramálo společného a chodím na školu, kterou jsem si vybrala v jakémsi pomatení…
Tehdy poprvé jsem pochopila, že sport funguje jako fantastická psychohygiena, i když tenkrát jsem to možná tak nevnímala a nedokázala bych to tak pojmenovat.
#terapiebehanim
Konec běhání, na scénu přichází Gladiátor
S během jsem se rozloučila o dva roky později, kdy mě na půl zimy sklátila podivná infekce tvářící se nejdřív jako chřipka, pak jako zánět ledvin, pak jako zápal plic a nakonec mi můj obvoďák vnucoval myšlenku malárie, třebaže jsem za poslední roky byla nejjižněji ve Vídni 😊 dlouhá pauza a ztráta fyzičky mě naprosto demotivovaly a na delší čas odvedly od jakékoliv sportovní aktivity.
K běhu jsem lehce přičuchla znovu za pár let, už s Kubou. Vesmír měl tehdy dost smysl pro humor a já se jednoho dne, naprosto bez přípravy, ocitla na startu Gladiátor race, závodu plném bahna, překážek, ručkování a taky, ano běhu. Že poběžím, jsem zjistila ráno, kdy Kubův sparing odpadl s angínou. Závod jsem přežila, nebyli jsme poslední a dostala jsem medaili. Moje ego vyletělo do nebeských výšin a moje touha po sportu začala vystrkovat růžky.
Dost tomu nahrával i fakt, že moje nejlepší kamarádka tehdy běhala půlmaratony jako na běžícím pásu a mě to krapet frustrovalo, protože 21 km byl pro mě slušný celodenní výlet s obědem, třemi pivečky a večerní masáží bolavých nožiček. Ne běh na dvě hodinky.
Gladiátory jsme s Kubou začali běhat pravidelně a mezi nimi jsme se snažili sem tam trochu popoběhnout jakože na trénink. Bylo to dost zoufalé, moje fyzická kondice měla tehdy dovolenou.
Běhání s kočárkem
Ale běh si mě zase našel. Už jako maminku roční Barušky, která tehdy jakožto výhradní nošenec projevila zájem projet se občas v kočárku. A já jsem se za tím kočárkem jednoho dne rozběhla. Spontánně, v sandálích. A šlo to! A tak jsem to s tím kočárkem zkusila zase. A znovu. A pak bez kočárku. K mému obrovskému údivu jsem uběhla 8 km jako prd, měla jsem tehdy už slušně nachozeno a moje fyzička byla na jednom z mých dosavadních vrcholů. Rychle jsem se proběhala k delším trasám a začala jsem zažívat nečekané euforické stavy.
Pamatuju si, jak jsem poprvé uběhla celých 16 km. Ten den se mi ani nějak nechtělo, do osmého kilometru to bylo spíš trápení s těžkýma nohama. A pak to na devátém kilometru přišlo. Lehkost a neskutečná nálož endorfinů. Fantasticky jsem zrychlila a když jsem se blížila k domovu, ještě jsem si trasu o 2 km prodloužila, protože jsem prostě nemohla skončit. Tekly mi slzy štěstí a já si přála vyběhnout zase a znovu.
A v mé hlavě uzrál plán. „Tak já ten půlmaraton taky zaběhnu!‘
„A nezaběhneš“, škodolibě se mi smála z bříška Anežka, tehdy ještě jako shluk buněk. A když už začala vypadat jako milimetrový mimozemšťan, zdůraznila své tvrzení hormonální bouří, která se v mém těle rozpoutala a já jsem ráno místo obouvání tenisek blila potupně do hrnku u postele, záchod byl daleko. Veškerá nabitá fyzička šla rovnou do paďous a já se horko těžko na konci prvního trimestru aspoň rozchodila na své obvyklé trasy.
Druhý porod, další začátek a velký vrchol
Po porodu jsem po běhu zase zatoužila. A vrátila jsem se k němu vskutku netradičně. Desetikilometrovým závodem. Byla jsem nějaké tři měsíce po císaři, naběháno jsem měla nula nula prd. A ten závod jsem uběhla, v tempu, jakým jsem ještě nikdy neběžela. A tak se běh za mnou vrátil. (Prosím vás, to nikomu nedoporučuju, ale po tom druhým porodu mi fyzická zátěž pomáhala zvládat to nezvladatelné dvojmámovství. A tak jsem dělala občas věci nezodpovědné, které ale dělaly dobře mé duši.)
Další léto jsem ušlapala onu dlouhou trasu napříč Českem s kočárem, moje fyzička už zase byla v pořádku, a tak jsem se drze na ten půlmaraton přihlásila. Běhala jsem tehdy sporadicky, jak děti dovolily, ale žádná pořádá příprava to nebyla.
A stejně jsem ten půlmaraton dala. V solidním čase, naprosté vyřízení přišlo až na devatenáctém kilometru, do té doby to bylo čisté štěstí.
Myslela jsem si, že mě tenhle výkon nakopne a ze mě bude konečně ten běžec. Stal se ale přesný opak. S během jsem sekla na celý rok.
Po pěší cestě k Baltu jsem si neuváženým výběrem naprosto placatých bot na naprosto placatou 500 km dlouhou cestu zadělala na trable s lýtky a levým chodidlem, které se čas od času vrací dodnes, ač cvičím, protahuju, masíruju a rehabilituju jako divá. Ale každý běh pro mě od té doby znamená do pár hodin tvrdá lýtka a nesmírně bolavé nášlapy.
I proto jsem nějaký čas neběhala.
Až letos na podzim…
Běhání místo chůze?
Nekonečným procházkám s kočárkem odzvonilo. V létě jsem ještě tahala kočár za kolem, což byl slušný trénink, ale podzim přinesl nutkavou potřebu pohybu. Procházka s dětmi je fajn, ale není to žádná sportovní aktivita. A tak jsem začala pomaloučku zase zařazovat běh v různých variantách.
- Jdeme na hřiště, holčičky si řádí na trampolíně a já si obíhám fotbalové hřiště.
- Vezmeme ven kolo/odrážedlo, děti jezdí, já kolem nich běhám.
- Běhám, když jsou děti ve školce.
- Běhám, když jsou holčičky s Kubou .
Byla jsem ze sebe nadšená, ale dělalo mi se zhoršujícím se počasím a narůstající intenzitou práce na stavbě problém si běh někam zařadit. Přišly výmluvy, nechuť . A tak jsem si na sebe ušila bič v podobě běhacího adventního kalendáře.
Cíl byl jediný. Vytvořit si na běh návyk. Každý každičký den adventu aspoň kratinký běh.
Máme desátého prosince a zatím to vždycky klaplo. Baví mě ta vynalézavost, kam všude to krátké vyběhnutí dokážu nacpat, zařadit. Výmluvy na čas, stavbu nebo počasí jsou už pasé. Běžela jsem, zatímco Kuba s holčičkama jeli do lomu pro štěrk a cestou zpátky mě nabrali. Běžela jsem po tlusté vrstvě sněhu. Běžela jsem v břečce. Běžela jsem s hodně bolavýma nohama. A všechno šlo. Pomalinku, laskavě, a vždycky jsem si to užila.
A to je vlastně též nové u mě. Dřív jsem si myslela, že to každým během musím urvat. Dát si nálož kilometrů zničit se. Jenže pak se mi přirozeně tak nějak nechtělo, pořád si dávat tak za uši. Ale když si nastavím laskavou kilometráž a vnesu do toho hlavně radost, dělá mi to dobře po všech stránkách.
Jak to bude dál? Nevím. Ale tenhle vášnivý vztah/nevztah s během bych si chtěla udržet. Aspoň takhle. A třeba se to teď konečně zlomí a z nás bude věrná dvojice.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2