Tři roky po sobě figurovaly na jaře naše „velké cesty“ – dlouhé pěší pouti. Letos ne, z vícero důvodů. Ale malou dámskou jízdu, naši tradici? Tu jsme nemohly vynechat. Čas jen pro nás, chození, nekonečné vyprávění pohádek vymýšlených z fleku, svačinky, zmrzka a prázdninová pohoda.
Žádnou cestu nikdy nevymýšlím, každá si mě vždycky sama najde. Z mapy, z obrázku, spontánně… Letos mě ale nic nevolalo. Měla jsem jen pevně stanovené datum odjezdu. Původní nápad o cestě do Tater jsem odpískala spolu s jinou akcí na Slovensku, pak jsem toužila po Alpách. Přechod od chaty k chatě. Ale řekněme si na rovinu, že to je v Rakousku trošku dražší záležitost a já letos v létě nemám úplně neomezený budget. Hledala jsem jiná a jiná řešení, ale ty Alpy mě táhly…
Řešení nám celou dobu stálo před domem. No jistě! Pojedu naším Busíkem! Však jsem si ho na táborech hezky osahala, to zvládnu.
A vznikl přesně ten mix, který jsem potřebovala. Vize vysokých kopců, krásných výhledů, túry, ale taky spaní na krásných místech a zároveň ta velká výzva – sama s Busíkem do zahraničí?
… A začala jsem se fakt těšit…
Den první: Cesta do Rakouska
Od rána nikam nespěcháme. Holčičky nechám vyspat do libosti, já se věnuju sobě a ještě nějakému drobnému dobalování. Na cestu vyrážíme po deváté hodině. Před námi je 280 kilometrů, navigace tvrdí, že tam ve dvě odpoledne budeme, mne by to stačilo do sedmi do večera. Pravdu budu mít já 
První kilometry jsou v pohodě, však je to cesta známá.
První oříšek na cestě nastane u Jihlavy, kde je zavřená silnice. Musíme objížďkou přes město. Je značné teplo, což v autě, které samozřejmě nemá klimatizaci a navíc ještě pořád topí, je docela výzva.
Ve Chvalovicích těsně před hranicemi si děláme první velkou pauzu a to jsme teda fakt spařené všechny tři. Takže hledáme stín, hodně pijeme. Pobyt na hřišti nám spestří chlapíci se sekačkami.
A pak už se loučíme s Českem a máváme Rakousku. Na hranicích mě překvapí provizorní budka a v ní rakouský celník požadující moje doklady. To mě překvapí, lovím občanky, najdu, ukážu a jedeme.
První rakouské kilometry si užívám. Já miluju ta malá políčka, slunečnice, zelí, dýně. Prostě plodiny, které u nás na polích tak úplně k vidění nejsou. Ale taky už musím víc sledovat cestu…
Ještě jedna objížďka, o které moje navigace nic netuší a dáváme si velkou pauzu v Tulln an der Donau. Je tady velká zahrada, něco jako botanická, ale tam nejdeme. Jen tam necháme auto, využijeme záchod a doplníme vodu do lahviček. Ale pak se suneme krásnou džunglí k Dunaji, kde nás čeká nejen moc hezké hřiště, ale hlavně výhled na tuhle obrovskou řeku. Vidíme přistávat jednu obrovskou výletní loď, pak ji zase odplouvat, otáčet se a několik velkých lodí kolem nás projede. Úplně parádní zážitek.
Při pohledu na hodinky zjišťuju, že bychom možná trošku spěchat začít měly. Ještě jsem měla naplánovanou zastávku u vodopádu Myrafalls, ale na to už prdíme. Blíží se pátá odpolední, před námi je ještě nějakých 150 kilometrů a já rozhodně nehodlám nikde parkovat potmě a šaškovat se spícími dětmi. Ne, ne, chci si v klídku zaparkovat.
A tak holčičky jdou zpátky do sedaček, dostanou svačinu, Albi tužky a frčíme. Cestou začíná slušně pršet. A nejen pršet, zvedá se docela silný vítr, který nám pěkně lomcuje s autem.
Tak jen doufám, že se to cestou vyprší a na místě už lít nebude.
Anežka usíná. Začínáme stoupat, čekají nás první serpentiny nahoru, první serpentiny dolů. A ještě si to pak jednou zopakujeme. V jedné zvlášť ostré zatáčce na úplně mokré silnici dostanu slušný smyk. Sice jedu rychlostí asi 15 km v hodině, takže to není nic dramatického, ale kolínka se mi pak ještě chvíli slušně klepou.
Na navigaci sleduju ubývající kilometry. A už se docela začínám těšit, až volant budu moct pustit. Ještě jedno stoupání, poslední klesání. Tam se na mě bohužel lepí prázdný klaďák, což je trošku nepříjemné.
A pak to uvidím. Nádherné údolí, nad kterým se tyčí vysoké kopce. Jsme tady. Už nás vítá Puchberg am Schneeberg. Už nás vítají hory.
Projedeme nádherným podhorským městečkem. Pak nás čeká hodně prudké stoupání, které vyjedu na jedničku a dávám Busíkovi co proto, ale vyjedeme. A jsme tady. Náš dnešní cíl, náš první nocleh. Parkoviště přímo pod lanovkou.
Je tady všechno. Hřiště, kravičky se zvonci. A vůbec žádní spolunocležníci. To mě trochu překvapí. Podle fotek v Park4Night jsem čekala, že tady bude dodávek víc, ale jsme tu jediné.
Anežka se probudí, pomůžu jí se trochu rozkoukat. A pak už jdeme vařit večeři, protože nám slušně kručí v břiše. Dáváme si jídlo na tom hřišti obklopené kravičkami. A je nám blaze. Jo a neprší!!! Je tu chladněji, ale vypršeno!
Jdeme se taky podívat na lanovku. Je sedačková, takže vysvětluju holkám, jak to na ní bude fungovat, jak budeme nastupovat, jak budeme vystupovat.
A pak už jdeme Busíka rozkládat do spacího módu. Nově máme záclonky, což je úplná paráda. Respektive my už jsme měli, ale jenom jsme přichytávali magnety, což byl docela opruz při tolika oknech, ale teď už je máme navlečené na lankách, takže jenom zahrneme a máme vevnitř úžasně útulný pokojíček. První noc je tady.
Den druhý: šlapeme si po Schneebergu
Noc byla příjemná, teplá a klidná.
Od rána venku solidně fučí, ale vítr je teplý, připomíná mi to probuzení v Krkonoších před třemi týdny. Holčičky samozřejmě spí a já tak ráno můžu věnovat psaní cestovního deníku, protažení i svým ranním nápojům.
Snídani si společně dáme zase na dětském hřišti a pak už začínáme balit svačinu a chystat se na výlet. Tady zjistím drobný nedostatek – chudince Anežce jsem zapomněla zabalit softshellky. Hlavně, že doma má čtvery a ještě jedny letní nepromokavé gatě. No tak tady sebou nemá nic. A pak ještě zjistím, že legíny jsem jí sice zabalila, ale segřiny. No nějak to překousne, vezme si větší kalhoty, ale tváří se trochu dotčeně, což se jí vůbec nedivím.
Od osmi jezdí lanovka a my na ni od auta krásně vidíme, takže víme, že když na ni po deváté jdeme, jsme úplně první lidé, kdo ji dneska okusí, není tu nikde ani noha.
U pokladny máme menší dohadování. Nějak se jim nezdá, že jsem jeden dospělý na dvě děti do šesti let. Nejdřív to vypadá, že neví, jak mi to mají naúčtovat, jestli má to druhé dítě platit nebo ne. A pak to dokonce vypadá, že mě nechtějí s dvěma malými dětmi samotnou na lanovku pustit.
Nakonec usoudí, že Baruška ještě platit nemusí, prodají mi jeden dospělácký lístek a my už frčíme nahoru.
Nasedání je teda malinko oříšek, ale zvládneme to a jen jízda lanovkou by nám asi stačila jako zážitek na cely den. Ale my chceme chodit a chceme výhledy!
Trasu popravdě vymyslim až nahoře podle směrovek, plastické mapy a kontroluju v mapy.cz. 4 km tam, 4 zpátky, převýšení 350 metru, to dáme. A jdeme!
Nejdřív dost mrholí, v jednu chvíli se musíme dokonce schovat pod husté smrky. Uděláme si takový pelíšek, svačíme a pak už mrholení pomalu ustává a mraky se rozhánějí.
Trasa je baječná. Vystoupáme, ale není to tak prudké, po široké štěrkové cestě a ty výhledy. To je taková nádhera, přesně takhle jsem si to představovala. Je úplně jedno, jestli někam dojdeme, jdeme po horách a je to nádherné. A to je přesně to, pro co jsme si sem přijely. Ja nejsem žádná zkušená horalka, musíme si ty zkušenosti nejdřív nasbírat.
Pak se cesta značně zúží a je plná kořenů a kamenů, což děti jindy dost baví, ale teď se obě tváří dost zdrchaně. Poslední metry do cíle už se sotva vlečou a když dojdeme k malé chatě, svalí se na lavičku a vypadá to, že si snad dokonce dají šlofíka.
Chata je jen malinká, je to jakási nouzová útulna, ale venkovní posezení potěší a prostě jsme potřebovaly nějaký cíl a to je splněno. Holčičky si ale odfrknou a cesta dolů nám ubíhá velice svižně.
A já zase musím vymýšlet jednu pohádku za druhou. (Dost jsem zabrousila do fantasy, takže nejdřív máme princeznu, co ji napadlo vlkodlačí mládě, hnije ji noha a zachrání ji bába z mokřin. Další příběh je rodina hajných, synové jdou obydlovat lesy plné příšer a řeší přemnožené chlupambry. Nechybí i nějaká ta svatba fantazie mi jede na plno )
fantazie mi jede na plno )A když vidím, jak nám kilometry pěkně ubývají, slíbím holkám, že si v chatě u horní stanice lanovky dáme horkou čokoládu za odměnu. K lanovce dojdeme natěšené, ale chata je zavřená. Nicméně nemusíme smutnit dlouho. Kousek od nás je další chata, která je evidentně otevřená, protože z ní proudí pár lidí, ale je to přeci jenom kousek cesty.
Holkám vůbec nevadí, že jsou unavené, prostě chtějí horkou čokoládu a tak k té druhé chatě téměř běžíme. Neuvěřitelné, jsou to nezmaři. Takže nakonec to za ten den máme nějakých pěkných 10 horských kilometrů.
Holčičky by vám řekly, že to byly velehorské kilometry.
Za celý den jsme na trase potkali jednu jedinou dvojici, a to dvakrát. Jinak vůbec nikoho a nějaké lidi potkáváme právě až při návratu v té otevřené hospůdce.
Bylo to krásné mít celé ty hory pro sebe, ale taky trochu děsivé. Vlastně ani nevím, jestli tu žijí nějaká zvířata. Potkali jsme jednoho kamzíka a tomu jsme byli úplně fuk.
Cesta dolů lanovkou je pohodová. Na sedačky jsme natrénovaly ráno, odpoledne už to máme zmáknuté a kocháme se výhledy.
Dolů sjíždíme do plného slunce a už nemusíme nic. Válíme se na dřevěných lehátkách, vaříme si večeři, užíváme si hřiště, sluníčko. A holčičky rozhodně nevypadají, že by byly unavené. Naopak, řádí na hřišti a jsou moc spokojené.
V osm zalezeme do Busíka a nečekaně nám do něj začne bubnovat déšť. Krásně se u toho usíná.
Den třetí: přesun na Rax
Večerní bubnování deště pokračuje i ráno. Nejdřív statečně vylezu z Busíka a na lavičce pod stromem si vařím kakao a čaj, vezmu si k tomu i knihu. Ale déšť sílí a sílí a brzo mě vyžene i odtamtud. A tak máme dlouhé líné ráno v Busíku.
S holčičkama se povalujeme ve spacácích, čteme knížku. Nikam nespěcháme, dnes máme den přesunu. A netlačí nás vůbec nic.
Pak se přece jenom vyhrabeme z pelechu, už nám kručí v břiše. Posnídáme pěkně uvnitř. A pobalíme všechno, co se dá. Z okna sledujeme zoufalce, kteří přijíždí a podle výbavy chtěli na túru, ale buď to vzdávají a odjíždí, anebo míří do hospůdky u lanovky. My do ní zamíříme taky, ale jen na záchod. Bereme to hezky fofrem, ale stejně jsme promočené na kost.
Líným Busíkovým tempem se suneme do údolí a zastavíme se v městečku Puchberg am Schneeberg. V Bille si konečně koupíme preclíkové housky a Milku na zítřejší túru. Couráme po městečku, najdeme hřiště, které jsem viděla z okna Busíka první den. Byla jsem unavená z dlouhé cesty, na mě se tlačil netrpělivý kamion, ale ten pohled na hřiště s kopcem v pozadí mě nadchnul a moc jsem se tam chtěla jít podívat. A klaplo to.
Vyblbneme se, nakrmíme ryby v parku, já se kochám, jak to tu mají hezké a upravené.
Mraky se rozhánějí, už prší jen sem tam. A když se vracíme k Busíku, už svítí sluníčko. Pouštím navigaci a přesouváme se na jiné spací místo. Bohužel jsem si v mapách nezkontrolovala, kudy mě posílají. A trasa je, řekněme, no hodně vyhlídková. Úzká silnička mezi poli a loukami, no ale tak aspoň tam byl asfalt. A žádný provoz
A po necelé hodince jízdy nás vítá pohoří Rax. Nejsme nijak originální, zase spíme u lanovky, tentokrát však na oficiálním Stellplatzu, který se teda hrdě nazývá kemp. Ale je to prostě parkoviště se zázemím.
Přímo od Busíka koukáme na vysokánské kopce.
Stojí tu pouhé dva obytňáky, v zázemí není ani noha. Check-in mám provést přes QR kód online. Trochu se nad tím ošívám, ale nakonec se s tím popasuju.
Jdeme se nadlábnout. Pak musím holky trochu přemluvit, aby nechaly ležet Albi tužky a šly se se mnou podívat k lanovce. Ať dopředu víme, do čeho zítra jdeme. U lanovky je i správné velehorské hřiště, neodoláme a vytřeme klouzačku do sucha A pak si dáme ještě kratičkou procházku podél řeky Schwarza.
A pak si dáme ještě kratičkou procházku podél řeky Schwarza.Nečekala jsem od toho nic a je to obrovská nádhera. Až mě mrzí, že nemáme víc času, abychom si tu trasu prošly celou. Kořeny, kameny, skály. Úzká stezička nad průzračnou řekou. Nádherné výhledy. Baví to mě, baví to holčičky. Řeka je opravdu krásná. Kdyby bylo tak o 20 stupňů tepleji a svítilo sluníčko, s chutí bychom se v ní vyčochtaly. Z obou stran ji lemují bílé oblázkové pláže.
V kempu si vaříme večeři. A pozorujeme. Přijíždí stále nové osazenstvo. Tohle naprosto miluju. Pozorovat ty různé způsoby, jak se dá spát na cestách. A nejvíc mě baví samozřejmě to, co je doma vyrobené. Různé nástavby na korby. Doma upravené dodávky. A tak. Na to bych se vydržela koukat hodiny. A samozřejmě bych to nejradši všechno prolezla, ale koukám uctivě jen z dálky.
Kdo nekouká uctivě z dálky, jsou dva čeští chlapečci, kteří sem s rodiči přijedou a chtěli by se náramně družit. Holčičky před nimi utečou do Busíka. Ale chlapečci tam nakukují. A vypadá to, že by nejradši vlezli dovnitř za nimi. Snažím se to chlapcům vysvětlit slušně. Něco o intimní zóně a potřebě soukromí. Kluci to ale nechápou. A tak to vyřeší Baruška, která na ně z Busíka zahuláká, ať jdou pryč. Na to už slyší a asi rychle pochopili, že s námi žádné velké družení nebude. Byli prostě moc hr. Na to nejsme zvědavá ani jedna 
Po večeři nastane zlatý hřeb celého dne.
Sprcha!
Teplá sprcha!
Umyju si i vlasy a je to úplná paráda.
Vypulírované se vracíme do Busíka, zavrtáme do pelíšků a je nám blaze. Baruška sama od sebe prohlásí, ze to byl skvělej den. A má pravdu ta holka 
Den čtvrtý: na Ottohaus a Jakobskogel
Dnešnímu dni nechybělo vůbec nic. Déšť, slunce, vítr, nulové výhledy, nádherné výhledy. Moc jsme si to spolu užily, ale taky jsme se lezly na nervy. Trochu jsme chodily, hodně jsme si hrály. Prostě jsme si zase jednou užily světa.
Trochu jsme chodily, hodně jsme si hrály. Prostě jsme si zase jednou užily světa.Ráno je deštivé, hodně deštivé. Koukám na předpověď a odpoledne by se to mělo vybrat. Konec konců, i kdyby se to nevybralo, stejně bychom na ten výlet šly. Nejsme přece z cukru, že jo?
Ráno si dopřejeme malé poválení v posteli. A pak už se jdeme chystat. Snídani i přípravu svačiny musíme zvládnout v Busíku. Venku opravdu dost leje, takže se holčičky nemůžou během toho vylítat. Což dělá trošku dusno. Protože přece jen v tom malém prostoru, když se snažíte něco dělat a do toho hrají dvě Albi tužky a vejskají dvě děti, prostě je to náročný, co si budeme povídat.
K lanovce vyrážíme ve chvíli, kdy prší trošku míň. Na stanici na mě vybafne drsná paní u pokladny, zda chceme nahoru, vrazí mi lístky (mimochodem zase za děti neplatím) a strká nás do už dost plně kabinky 
Lanovka je úplně plná mladých dálnovýchodních studentů, kteří zuřivě fotí a natáčí. Šlapají přes sebe, aby měli co nejlepší záběry. A tak musím nasadit ostré lokty, abych děti bezpečně dopravila k zábradlí a mohly se alespoň držet. Aby mi je neušlapaly. A netuším teda, co točí, protože přes déšť a mlhu je vidět stará bačkora.
I nahoře nás přivítají mraky, jemné mrholení. A výhledy si můžeme představovat. A stejně nás to neodradí. A stejně jdeme. Holčičkám jsem dovolila na výlet holinky. A běhání v kalužích je dost nadchne. To milují i doma, ale velehorské kaluže jsou jiná liga, že jo
Intenzita deště se různě proměňuje, od malých drobných ostrých kapiček přes pořádné velké kapky. A pokud máme nějaká místa ještě suchá, vítr se postará o to, aby se ještě namočila. Ale víte co? Je to skvělý. Pozorovat ty děti, jak jsou s tím naprosto v pohodě, jak je to nerozhodí. Jak se jim to vlastně líbí? Lítají si v kalužích, občas si postěžují, že je jim zima, a když je ujistím, že hospůdka blízko, zase běhají v kalužích. A nelžu. Ottohaus je skutečně na dostřel.
Svlékáme úplně všechno, rozvěšujeme oblečení po židlích. A já nám jdu na bar vybrat hlavně něco horkého. Dva misky vařícího vývaru s obřími játrovymi knedlíky.
A jedna hutná hrachovka, to je přesně to, co jsme potřebovaly.
Dostaneme obrovské misky, v nich polévka jen tak nevystydne. Takže nám vydrží snad na půl hodiny, než se jimi probojujeme na dno. Což je fajn, máme v plánu se tady rozhodně zdržet.
Pak si dám ještě kávu, abychom tu neseděly nasucho. A pak už tam prostě nasucho sedíme. Hrajeme si s medvídky, probereme celou moji peněženku, kosmetickou taštičku. Dojdeme si asi pětkrát na záchod. A z okna pozorujeme dění venku.
Intenzita deště se stále různě proměňuje, ale pozitivní je, že sem tam probleskne sluníčko. A pak nastane okamžik, kdy už asi deset minut neprší. Usoudím, že to už je ono. Je po dešti, jdeme.
Oblečení nám většinou proschlo. Jediné, co je úplně promočené, jsou Anežčiny legíny. Zase si rvu vlasy za to, že jsem zapomněla její softshellky doma. Svlékám svoje tričko, nandám ho Anežce. Na to si vezme svoje merino triko a bundu. A to moje tričko má až pod kolena jako dlouhé šaty. Nic lepšího vymyslet nedokážu, ty mokré legíny jí nazpátek natáhnout nemůžu.
A jdeme, ale ne zpátky k lanovce. Ještě si zajdeme na Jakobskogel, který se tyčí hned za chatou. Není to žádná velehora. Ale stoupání to je. Terén správně velehorský. Kameny, kleče. Stoupání. Těsně pod vrcholem, asi v závětří, uděláme piknik. Svítí tady úplně božsky. A když se člověk opře o skálu a nefičí na něj vítr, je to úplná oáza.
Na vrcholu fouká fest, takže se tam dlouho nezdržujeme. A pomalu se suneme dolů. S radostí na holčičkách pozoruju, jak jsou obratnější a obratnější. Na to, že mají na nohou holinky, ty šutry zvládají opravdu skvěle.
A zase se zastavíme na Ottohausu. Ale jenom na terásce, kde si sníme naši svačinu. A kocháme se výhledy. Tohle jsme tady před pár hodinami rozhodně neviděly. A i zpáteční cesta je vlastně úplně nová. Mlha je pryč. Kaluže mizí. A my se kocháme a kocháme a kocháme. Je nám prostě strašně fajn.
K horní stanici lanovky přicházíme celkem brzy. Ještě využijeme místní terasu s velkými lehátky. Děláme si pohodu. Což je náš nový oblíbený výraz ve slovníku. Holčičky si hrají. A já se kochám a kochám. A strašně si to užívám. Přesně takhle jsem si to představovala. Záměr naší cesty byl dokonale naplněn. A mne je prostě hrozně hezky.
Lanovkou jsme dole coby dup. Holky ještě chtějí zůstat na hřišti a proč ne? Já si udělám zase tu pohodu. Čumím na kopce před sebou.
V kempu značně zhoustl provoz. Překvapí mě kolik je tu lidí, kolik přibylo stanů, kolik přibylo aut. (Teda oproti včerejším jednotkám kusů se dostáváme asi k dvacítce ) A já pak se podívám na hodinky a dojde mi, že je pátek. Tak to je jasné.
) A já pak se podívám na hodinky a dojde mi, že je pátek. Tak to je jasné.Rozvalíme se před Busíkem, vaříme si čaj, večeři. Holčičky zuřivě pípají Albi tužkou. Zastaví se u nás nějaká česká paní a podivuje se, že jsem tu s dětmi sama. Vysvětlím, že tohle je dámská jízda, že tatínek je na pánské jízdě. A že je to s Busíkem moje zahraniční premiéra. Vysekne nám poklonu a jde si po svých.
Pak už na holkách vidím, že začínají být dost přetažené. Tak je vyliifruju do sprchy, do pelíšku. Ale spát se jim nechce.
A tak se dlouho jen tak povalujeme ve spacáku čteme, vyprávíme, než nás po deváté přemůže spánek.
Vlastně to vypadá, že jsme se cely den povalovaly. No a co. Ale velehorsky povalovaly! 
Den pátý: dlouhá cesta domů
V noci jsem se vzbudila kolem druhé a nemohla jsem usnout. Zapnula jsem si malou lampičku, takovou oranžovou bludičku a skoro hodinku jsem si četla. Ráno jsem se tak vzbudila o něco později než obvykle, až v půl sedmé. Trochu rozlámaná po nočním bdění. A já místo abych nejprve obstarala sebe, udělala si kakao a čaj, dopřála si svoji ranní péči, jdu nejprve datlovat cestovní deník. Jako by to nepočkalo…
Tím pádem mi chybí můj ranní čas pro mě a když se holčičky kolem osmé vzbudí, poznám, že to byla chyba. Jde na mě PMS, o to důležitější bylo se ráno obstarat…
Chystáme si snídani, pomalu začínám balit, ale jsem protivná sama sobě, holčičky samozřejmě reagují jako dva velmi funkční radary… Ale svítí na nás slunce, parkoviště se plní výletníky, máme od snídaně výhled na ty nádherné kopce… snažím se negativitu ve své hlavě přetlačit, ale nejde tooooo….
A pak udělám chybu číslo dvě. Na zpáteční cestu jsem si vymyslela, že se stavíme ve Starovičkách na levandulové farmě. Já levanduli miluju, už dlouho se chci na nějaké ty lány podívat…
„Však si moc nezajedeme“ říkám si… podle navigace o hodinku. To je nic… No není.. fakt není…
První hodinka cesty je nádherná. Projíždíme nádherným údolím Hollentall, tempo kochací, provoz tvoří jen motorkáři a ti mě v pohodě objedou. Cesta je opravdu skvostná, všude šťavnatá zeleň, lesy, bělostné kopce, aaaach….
Po vyjetí z údolí uděláme rychlý nákup ve Sparu, jen něco na sváču a jedeme dál. Větší zastávku si uděláme už ve starém dobrém známém Tulln an der Donau, zase jdeme k Dunaji, zase koukáme na lodě, zase se projdeme, doplníme studenou vodu…
Tady už začínám být zase lehce zpruzelá, čas kvapí, holčičky se hrozně vlečou… už jsou tři hodiny… Pořád si to můžu rozmyslet. Ale ne, jedu dál, směr Starovičky. Cesta rakouským venkovem podél českých hranic je nekonečná, pak se vlečeme našvihanou Pálavou, kterou miluju, ale rozhodně ne v červenci 
Tolik turistů a cyklistů, jako potkáme od Mikulova do Hustopečí jsem dlouho neviděla 
Tolik turistů a cyklistů, jako potkáme od Mikulova do Hustopečí jsem dlouho neviděla Je nám vedro, už je to dlouhé. Ale dojedeme tam. Jsem hotová. Je skoro šest, jsem unavená, domů to odsud máme ještě víc než dvě hodiny a ta levandule za tuhle zajížďku vůbec nestála. Nechci jim to úplně pomluvit, ale je to spíš takové políčko s velkým cirkusem okolo… popravdě obří pole svazenky, co máme za barákem, je rozhodně voňavější, hezčí, bez lidí a s krásným výhledem
Prostě jsem se totálně spálila a vyrazila někam, kde to vůbec není pro mě…
Co teď? Dáme si na místě limonádu a zmrzku, nějakou tu levanduli si ve svazečku taky odvezeme, vyvětráme auto… dojet domů nebo někde přespat? Holčičky hlasují pro dojet domů… Tak jo, dám to.
V Rajhradu ještě koupím svačinu Busíkovi (a jsem pyšná, že se dostanu do nádrže, poprvé!!!) a pak s velkou nechutí najedu na dálnici. Já po ní jezdím tak nerada…
V Brně zapomenu odbočit, než se vymotám, na navigaci naskočí čtvrt hodinka na dojezd navíc. Dálnice je volná, sice proti zapadajícímu slunci nic nevidím, ale jedeme. Na sjezdu na Ostrovačice mě překvapí v pravém pruhu odstavené auto, které uvidím přes slunce až na poslední chvíli, ufff. A stejné je i v protisměru, obě nebouraná, asi jsou tam schválně? Nevím, co to má být.
V Jívoví mě pobaví banda kluků (ehm kluci mého věku a starší), kteří za mnou zastaví na autobusové zastávce, vyskočí z auta a jdou se se mnou bavit o cestě na jakousi akci, kterou určitě taky hledám. Ujistím je, že jen řeším problém s nehrající Albi tužkou a oni zklamaně odejdou
A pak prostě jen jedeme, jedeme a jedeme. Myslím si, že holčičky usnou, ale myslet, znamená houby vědět, že jo Neusnou.
Neusnou.Domů přijíždíme za tmy, před desátou večer… na zahradu zajedu s vypětím posledních sil a překvapí mě světlo na terase… Doma nikdo nemá být? Ale je! Je tam Kuba, převezme si děti a já odpadnu do křesla a skoro hodinu jen čumím před sebe, než jsem schopná jít do sprchy…
Stálo mi to za to? Stálo! Zvládla jsem s Busíkem sama ujet dohromady nějakých 850 km, sama ho komplet obstarat, zaparkovat a všechny ty věci okolo. Bude nějaké příště?
Bude! Na cestu mám pár poučení – děti musí dostat k Albi tužce sluchátka, já se nebudu vymýšlet žádné zajížďky, dám přednost sobě před tvořením obsahu na sítě a ideálně si zkusím naplánovat dámskou jízdu na dobu ovulace, kdy jsem nejmilejší maminka pod sluncem
Tak díky, že jste tu byli s námi a zase příště ahoj!
PS – máte chuť si ještě počíst? Tak mrkněte na naši loňskou cestu – pěší putování Slovenskem a Maďarskem. Ke stažení ZDARMA tady.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
S manželem Kubou jsme vybudovali místo pro pobyty ve tmě – Medovou tmu – kde vás s otevřenou náručí přivítáme a budeme se o vás starat jako o vlastní 🙂
Vy jste tak báječná akční matka ! Vaše holčičky mají velké štěstí.