O tom, že si někam sama vyrazím, jsem snila už od prosince.
Původně jsem si myslela na Velikonoce, ale to by bylo moc na sílu vzhledem k výstavbě Medové tmy i k plánovaným jarním akcím. A navíc jsem tehdy neměla vůbec fyzičku, tedy tu chodící. Jednodenní výlet na Velikonoční pondělí mě úplně odrovnal, a to byl jediný den o 20 kilometrech.
Červen se zdál být k mým plánům přívětivější, a tak jsme s Kubou vyladili diáře a termín se našel. Čas mám, a co místo?
Od začátku jsem věděla, že chci chodit, sama a nechci jet autem. A ze všech variant mi prostě nejlépe vyšly Krkonoše. Nuda, co? Ale ne. Krkonoše jsou nádherné a mám je fakt ráda. A když nad tím uvazuju zpětně, tak si uvědomuju, že varianta někde se ubytovat a jít na výlety, mě ani nenapadla. Chtěla jsem přechod. Jsem si to asi nějak oblíbila 🙂 Určující byla zastávka autobusu a volná ubytování, z čehož se poskládala parádní dvouapůldenní trasa.
Až tady, na cestě, jsem začala přemýšlet, jestli je to to ono. Nechtěla jsem si třeba zaletět k moři? Nebo nějaké město? Anebo něco s někým? Ne. Sama na hory je prostě moje gusto.
Den první: Svoboda nad Úpou až na Děčínskou boudu
Můj sólo výlet započal už v předvečer, protože Kuba s holčičkama zůstali spát v Busiku ve školce. Ať mají taky nějaké dobrodružství. Dům je divně pustý, sama a v noci jsem ho takhle nezažila už 6 let! Budík mám nařízený na 4:50, ale vzhůru jsem už v 3:30. Dopřávám si dlouhé kakao a čaj s knížkou a ladím se na vlnu pohody.
Cesta autobusem do Hradce je trochu nuda, trasu znám, ale aspoň si vychutnám snídani. Bus do Svobody nad Ůpou už je zábavnější, nejenže je šíleně přeplněný a lidé div nevypadávají oknem, ale hlavně napjatě sledující blížící se kopce.
Ze Svobody nejprve stoupám na Rýchorskou boudu. Ani noha, nikde. Když dojdu na Sluneční stráň, otevřou se přede mnou fantastické výhledy a já neodolám a na lavičce vytahuju první svačinu. To mě naučily holčičky. Že na svačinu není nikdy brzo 😊
Na Rýchorské boudě dostanu espresso s neskutečnou krémovou pěnou a dám si i malé pivo, ze kterého se mi ale slušně motá hlava, už dávno nejsem zvyklá a zvykat si ani nebudu 😊 Vytahuju taky svou sbírku zápisníků, kvůli kterým mám těžký batoh. No dobře a ještě táhnu hodně vody a asi tři kila zeleniny. Ale vláknina, vitamíny, chápete 😊 Zpátky k zápisníkům. Češu si svoje myšlenky, uzavírám starý zápisník, probírám se událostmi, myšlenkami, do nového kousku píšu myšlenky z cesty, do diáře plány a pak mám ještě speciální zápisník na cseetovní deník, ze kterého si ho pomocí kouzelné tužky přenesu rovnou do mobilu. A proto jich mám tolik 😀
Další trasa je pustá, lesní, krásná. Přes Lysečinskou boudu (tady jsem chtěla další pauzu, ale sekačka, štípačka a bzučící flexa nejsou zvuky, za kterých bych chtěla relaxovat) , Cestník, postupně klesám k Dolní Úpě, pak prudce stoupám na Růžohorky. Na Portáškách se svalím na dřevěné lehátko a kochám se výhledem a tichem. Nocleh mám na Děčínské boudě, k večeři dostanu obří nálož knedlíků se zelím, užívám si tu milou chaloupku, kde jsem… ano, úplně sama. Jen personál. Po večeři se jdu s čajem kochat výhledy ven, ale brzy mě vyžene silný vítr. A silný vítr mě budí i v noci. No sakryš, já potřebuju ráno přelézt Sněžku a ona je tam vichřice!
Den druhý: Sněžka a cesta na Černou horu
Celou noc mě budil silný vítr. Definitivně se budím v 5 a kontroluju vítr na stránkách Poštovny. Aktuálně 25 m/s – to už je vichřice!
Snídaně mě vystřelí z trenek. Čerstvě upečené housky, borůvkový koláč rovnou z trouby a míchaná vejce jako obláček. Dojme mě to k slzám. Taková péče a jen pro mě!
Rozhodnu se zkusit Sněžku i přes silný vítr. Cesta nahoru je tichá a osamocená. Čím jsem výš, tím víc fičí a houstne mlha. Lanovka pochopitelně stojí a na vrcholu nejvyšší hory Krkonoš je pusto! Potkám tam 5 lidí. Slovy pět, fakt 😊. Výhledy nulové, vichřice slušná. Dvakrát musím přidřepnout, aby mě vítr neshodil na zem. Ale stejně je tu krásně.
Jubilejní cestou mířím dolů, mlha se rozpouští a já se kochám prvními výhledy. Z rozjímání mě vždycky slušně profackuje vítr a na Slaskie Dom dorazím unavená, zmrzlá a totálně vyfoukaná. Dopřeju si tady posezení u okna s výhledem, kávu, čaj a dlouhou pauzu.
Dál směřuji po červené turistické značce, pořád lidí malinko. Ke svému překvapení mám pomalé pohodové tempo a užívám si to. Nepoznávám se. Že by konečně? Že by konečně uměla zpomalit? Že by si moje vnitřní tryskomyš vzala dovolenou?
Mezi Luční a Výrovkou potkám holčinu tlačící dvojkočár a už jsem zase dojatá. To jsem já ještě loni! Věnuju jí pár povzbudivých slov a sušenky.
My mámy jsme fakt hustý bytosti.
Než dojdu k Výrovce, trápí mě nečekaný problém. Chce se mi děsně čůrat, ale je to tu pořád holý prostor. Jen co se objeví první kleče , skočím do nich po hlavě a čůrám jako protržená. A tady se zastavím.
Ženský! Ty vogo! Neodhazujte po čůrání ty papírový kapesníky! Je to hnus! Zahrabat, odnést nebo vůbec nepoužít. Ale ty hory kapesníků vedle cesty to je fakt humus!
Před Výrovkou se zamyslím , jestli si chci uvnitř něco dát. Jídlo? Kafe? Čaj? A pak dostanu chuť na horkou čokoládu se šlehačkou. Uvnitř je sotva pár lidí, zaberu si malý stoleček s božským výhledem a jdu sondovat na bar. To, co mi sympatický číšník vykouzlí, mi vyrazí dech Obří hrnek s kopcem šlehačky. Nějaká velehorská verze. Mlaskám si, koukám z okna a je mi blaze.
Venku pak konečně můžu odložit bundu i merino, jsem za větrem a sluníčko se začíná činit. Moje další kroky vedou na Liščí horu, tudy jsem určitě nikdy nešla. Kleče se tu proplétají s nízkými smrky a vytváří úplná hnízda a pelíšky. Tady by se spalo! Já vím, tady se to nesmí. Ale přemýšlet o tom může, to nikomu neubližuje 😀
Na úžasné vyhlídce si konečně dávám oběd. Jsou 2 odpoledne, ale mě doteď sytila vydatná snídaně a pak ta šlehačka, že:) Větrám nohy, skládám si na stůl jídlo, když se objeví sportovní dáma staršího věku. Německy mě prosí, abych ji vyfotila. Dáme se do řeči. Ne, to je silný výraz, ona pomalu hovoří a já kývám, že rozumím. Moje odpovědi jsou dost prosté, ale dámě asi stačí. Vyleze z ní , že její 80! a tahle vyhlídka je její zamilovaná , jezdí sem přes půl Německa už 20 let. S manželem, teď sama…Ten vek mi vyrazí dech. A když ji pak vidím svižně odcházet… Wow. 80! Bomba!
Dál pokračuji po červené, příjemná šotolina mizí, šlapu hodně asfaltu. Objevují se rozkvetlé louky, sluníčko pere a já sesunu líným tempem směr Černá hora, kde je dneska můj cíl.
Včera jsem spala v útulné horské chaloupce, dneska mě čeká retro hotel Černá bouda. Hodil se mi svou polohou, měli volno… No co, pokoj mám s neskutečným výhledem a na záchod nemusím po schodech.A to se počítá 🙂
Po ubytování se jdu ještě ven na terasu dojíst svačinu a koukám do mapy. Ráno budu už jen klesat do Jánek, vrchol Černé hory minu. Dochřoupu svoje mrkve a jdu si tu Černou horu prohlédnout. Zase nikde nikdo, jako po vymření. A tak si čtu naučné cedule, kochám se výhledy a nasávám klid a slunce. Je mi blaze.
Holčičkám a Kubovi posilám domů video pozdrav a můžu konstatovat, že se na ně moc těším. Potřeba samoty a klidu byla nasycena, myšlenky odevzdány papíru, nápady taktéž. Je mi lehce.
Den třetí: Sestup do Janských Lázní a návrat domů
Bezvětrná noc je o poznání klidnější a báječně se vyspím. Budím se ve svých tradičních 5 ráno, z okna čučím na vycházející slunce a rozhýbávám se. Jde to dobře, mám ze sebe radost, kondice jde vážně nahoru, tělo si prostě pamatuje…
Na snídani jdu s kručícím břichem, ale není to kdovíjaký zážitek. Tedy, technicky je všechno v pořádku. Ale je to studené, anonymní, nikdo se nezeptá, jak mi chutnalo, nikomu nemůžu poděkovat. (Pro doplnění, i tady v hotelu jsem ubytovaná já a ještě jedni lidi, takže všehovšudy 5 hostů… žádný dav). Tady to nemá duši, tady ne.
Baví mě pozorovat, co se mnou různá prostředí dělají. Je opravdu rozdíl, když mi někdo s úsměvem donese míchaná vajíčka s teplou křupavou domácí houstičkou a pečuje o mě, nebo když přijdu k odloženému jídlu, do kterého nedal nikdo nic, jen tak na stůl dal něco, co by asi mohlo lidem vyhovovat.
Nemyslím to nijak zle. Vůbec. Ale ta energie toho jídla je pak prostě úplně jiná. Stejně jako když si koupím plyšáka v hračkářství nebo pořídím ručně šitého medvídka s příběhem a vím, kdo přesně ho šil… (teď jsem jednoho objednávala pro holčičky k narozkám, tak to mě to napadlo jako příměr). Tahle energie věcí mě nesmírně fascinuje.
Ale zpátky do Krkonoš. S plným bříškem se vracím na turistickou červenou a čeká mě sešup do Janských lázní. A je to tedy fakt šupák.
Původně jsem měla jít celou trasu obráceně a začínám právě výšlapem na Černou horu. Ale nevyšla mi ubytování, tak jsem trasu otočila a jsem za to fakt ráda, protože tohle je hroznej kopec 😀
Dole jsem za dvě hodinky, sluníčko mě nemilosrdně pálí na uhel (krapet rozdíl oproti včerejšímu ránu v bundě ). Do odjezdu autobusu mám čas.
Ochutnám místní pramen (nic extra, ale studená voda potěší), obejdu promenádu, dopřeju si poslední kávičku, tentokrát hezky ledovou a borůvkový koláč. Krkonošské kyselo jsem si nikde nedala, škoda. Asi se sem budu muset brzy vrátit.
Cesta domů opět zavání dobrodružstvím, první autobus je narvaný k prasknutí, střídavě stojím, sedím na schodech, pak ulovím sedačku, ale vyžene mě brzy paní s místenkou. Ulovím jiné místo, kde mě pak po zbytek cesty mačká korpulentní dáma. Ale autobus je klimatizovaný, řidič třeskutě vtipný a jízda svižná. V Hradci je takové vedro, až mě to málem porazí, ale přestup mám sotva na pár minut a než se rozkoukám, už jedu po známé trase, domů…
Co mi třídenní túra v Krkonoších dala?
Jestli jsem si na téhle třídenní túře něco uvědomila a hlavně prožila, bylo to konečně zpomalení.
Často jsem slyšela a četla, jak lidé zpomalili právě s dítětem. Přizpůsobili se jeho potřebám a jejich život nabral klidnější tempo. Já jsem to měla přesně naopak.
Než jsem se stala mámou, můj život plynul líně a pohodově. Až po porodu se ze mě stala nezastavitelná tryskomyš. A já si přesně pamatuju okamžik, kdy to nastalo.
Byla jsem první den doma sama s malinkou Baruškou. Bylo dopoledne, ona po kojení usnula a já jsem se vykradla z postele, nasnídala, umyla a když Bára ještě spala, rychle jsem umyla nádobí a připravila si oběd. Ještě spala, tak jsem v rychlosti umyla koupelnu. A pak, vidím to jako by to bylo včera, utírám poličku ve skříňce nad umyvadlem a slyším kňourání. A vítězoslavně se poplácám, stihla jsem to. A tehdy se to stalo. Tehdy jsem přistoupila na nekonečný závod „stihnout něco než se dítě probudí“. A ten závod se postupně přenesl do všeho, co jsem dělala. Ze života se stal seznam položek a trvalo mi dobré tři roky naučit se vrátit aspoň občas do přítomnosti.
Ale zpomalení, to jsem neuměla.
Hodně jsem se snažila. Zkusila jsem vyřadit cukr, kávu, pracovala jsem na svém spánku, půstovala… všechno na čas pomohlo. Na chvilku. Ale ta moje vnitřní tryskomyš pořád frčela. Byla jsem často unavená a naštvaná. Protože když jsem unavená a něco nemůžu, přichází strašný vztek.
A teď, teď ta moje tryskomyš šla konečně spát. Ten klid, pohodu a pomalost, jaké jsem si prožila v Krkonoších, jsem hledala několik let. Na každé vyhlídce jsem se nekonečně dlouho kochala, vymetla jsem všechny horské chalupy, co jsem potkala. Nehonila jsem kilometry, čas, výkon. Nehonila jsem nic.
A včera, když jsme vyrazili do naší Medové tmy, pracovat, jsem si naplno prožila to, že i tady už dávno můžeme zpomalit. To hlavní máme. A ty všechny dodělávky nepotřebují, abychom tam byli denně, od rána do večera.
A já tak vítám s otevřenou náručí novou životní etapu. Už nejsem maminka na 100%. Už nemusím nic budovat. Nikam spěchat. Teď mám všechno, co jsem si přála. A je čas to všechno opečovat, vyživit, balancovat v každodennosti.
Jsem. Tady a teď.
PS – protože k životní etapě, která mi právě končí, patří neodmyslitelně i příběhy o našem chození s holčičkama, je čas se rozloučit i s těmito příběhy. Proto pro vás mám 40% slevu na obě knížky Máma, co ráda chodí 1 a 2.
Od každé mám posledních 100 kousků. 100 z vás si tak může ještě v knižní podobě dopřát počtení o dvou neskutečně bláznivých dlouhých pěších poutích jedné mámy a dvou malých holčiček.
Třeba vás knížky inspirují. Třeba vás nakopnou. Třeba vás pohladí. To už je na vás.
Sleva platí do 13.7 nebo do vyprodání zásob. , Sleevový kód je KONECJEDNEETAPY a objednat si je můžete TADY.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2