Jezení či nejezení masa je pro mě otázkou snad od dětství, tedy určitě už od dětství. A protože vím, že to je věc, kterou řeší nějakým způsobem mnoho z nás, ráda bych se podělila o svůj příběh, myšlenkové pochody a rozhodnutí.
Na úvod bych jen chtěla říct, že to je celé moje zkušenost, můj prožitek, potřeby mého těla, moje chutě, atd. Vezměte si z mého povídání, co potřebujete, ale nejsou to žádné univerzální rady…. A teď pojďme na to, začneme trochu v historii:
Holčička, co nechtěla ocucávat kosti
Jakožto malé dítko jsem nebyla nikdy vyloženě milovník masa. Kuřecí prsa, to ano, játrové knedlíčky do polívky ano, rybí filé ano, ale jinak pro mě maso bylo spíš zdrojem nedorozumění s rodinou a okolím.
Na grilovačkách u babičky jsem byla za černou ovci „co musí mít něco extra“, když jsem odmítala jako všichni ostatní požitkářky ocucávat kosti kuřecích křídel a vyžadovala jsem kuřecí plátek, topinku anebo klidně nic.
Obecně mě grilovací trend nějak moc neoslovil, strašně mi to smrdí. Ať se griluje maso, zelenina nebo cokoliv jiného.
Ale to jsem odbočila. Zpět do dětství. Školní jídelna ve mně vyvolala přesvědčení že hovězí a vepřové maso je tuhá nepoživatelná podrážka, zblajzla jsem akorát tak čevabčiči.
Doma to bylo v pohodě, táta měl za sebou též vegetariánské období, takže na našem rodinném stole se naprosto běžně vyskytovala bezmasá jídla, luštěniny u nás nebyly sprosté slovo a zeleninu jsme jedli na kila odjaktěživouc.
Poprvé bez masa
První naprosté odmítnutí masa přišlo někdy ve 20 letech. Jenže tehdy jsem o výživě věděla starou bačkoru a tak jsem si za pár měsíců vypěstovala slušnou chudokrevnost. Dost jsem tehdy sportovala a makala ve fitku a že bych tehdy měla dostatek bílkovin, to jsem tedy rozhodně neměla. Ale nevěděla jsem… Moje vyřazení masa vypadalo tak, že jsem jedla pořád to stejné, jen to maso k tomu nebylo. Brambory se zeleninou, chleba s pomazánkovým máslem, nějaká ta polévka. Že bych měla jíst více luštěnin, bílkovin z mléčných výrobků, že existuje něco jako tofu, to jsem vůbec netušila.
Po půl roce, kdy jsem už omdlévala i po vlažné sprše, jsem si pokorně udělala játra, abych se dostala z nejhoršího a maso jsem postupně zařadila do svého jídelníčku zpět.
Masožravka
Když jsem poznala Kubu, začala jsem objevovat i jiné maso, než kuřecí prsa. A zjistila jsem, že takový hovězí guláš může být fakt žrádlo, když dostanou ty žvejkavé kousky dostatek času na změknutí. Kdyby to z textu nebylo jasné, Kuba moc dobře vaří, maso obzvlášť. Spolu jsme ochutnali klokana, pštrosa, jelena, vepřové i hovězí se na mém jídelníčku ustálilo několikrát týdně.
Vyloženě masožravcem jsem se stala někdy v sedmadvaceti, kdy jsem se konečně začala o stravu a její skladbu pořádně zajímat a každé jídlo jsem zaklínala heslem „hlavně bílkoviny“ (ano i tehdy jsem měla éru zvedání činek). Tehdy jsem se začala konečně pořádně zajímat o výživu a jíst maso na denní bázi byl v tu chvíli nejjednodušší způsob, jak naplnit potřebné denní množství bílkovin. Zároveň jsem ale začala objevovat i jiné zdroje a začala jsem si jídla skládat víc promyšleně, což se mi brzy velmi hodilo…
Maso mi smrdí, je konec…
Naprostý zlom přišel někdy v době po prvním porodu, kdy mi začalo maso ze dne na den strašně smrdět. Dělala jsem tehdy vepřové na mrkvi a když bylo hotové, nedokázala jsem ani ochutnat. Udělala jsem si jiné jídlo a přemýšlela co s tím. Už nějakou dobu jsem sledovala na sociálních sítích pár zajímavých lidí, přejduvších na rostlinnou stravu, vlastně mě to docela lákalo.
A mělo ještě jeden aspekt. Tu nálepku. Vegetarián. Toužila jsem se s touhle nálepkou ztotožnit, patřit do téhle škatulky, být tím výjimečná. Heč, já jsem ta hustá, co se bez masa obejde. Osvobodilo mě to z různých rodinných obědů a vůbec, na jakékoliv návštěvě jsem si vlastně nemusela nic dát, protože pro mě často nic neměli. Byla to taková moje malá revolta, rebelství. „Do týhle hospody nepůjdu, tam nemají nic bez masa“… Asi půl roku jsem byla zcela bez masa a dost jsem omezila i ostatní živočišné produkty. Cítila jsem se v téhle škatulce nesmírně dobře.
V té době jsem si také dělala kurz výživového poradce, o stravu jsem se hodně zajímala, do hloubky a do detailů. Jestli je vegetariánství udržitelné a co to veganství? Co šlo, přijímala jsem z rostlinných zdrojů, snažila jsem se stravovat čistě, nejít formou ultrazpracovaných náhrad typu vegie párek a tak. Bylo to vlastně docela hravé a pestré, učila jsem se různá nová jídla, která se mi v jídelníčku už ustálila.
Druhé těhotenství
V té době jsem podruhé otěhotněla. V prvním trimestru mi bylo tak zle, že jsem toho celkově moc nesnědla, lépe se mi udělalo až na dovolené na Fuerteventuře, kde přišel další milník. Po obhlédnutí hotelové nabídky jsem zjistila, že tady to s bílkovinami bude problém. První večer jsem si kromě kopce zeleniny naložila čočkový salát a sýrovou pizzu. Ráno to řešila vejce. Ale co obědy a další večeře? A tak jsem druhý večer poprosila o kousek ryby. Očuchala jsem ji, osahala, ochutnala. Bylo to dobré.
A tehdy jsem zařadila ryby. Přišlo mi to vlastně rozumné i vzhledem k těhotenství, proč nepřidat takovou výživnou potravinu, že. Ryba mi nesmrděla, nevadila mi její konzistence a že jsem tím přišla o vegetariánskou nálepku mě chvíli mrzelo, ale což, hlavně že mi chutná.
A ryby mi už zůstaly, dokonce jsem jejich konzumaci značně zvýšila, na domácím jídelníčku ji od té doby máme pravidelně. Losos, tuňák, treska, pstruh… (Můj tip, ryby nakupujeme na bonfood.cz, hluboko zamražené ryby výborné kvality nám přivezou až domů a zatím všechno, co jsme ochutnali bylo skvělé.)
Se svým jídelníčkem jsem pak dlouhodobě byla spokojená. Naučila jsem se hodně využívat rostlinné zdroje (luštěniny, semínka, ořechy, klíčky), doplňovat mléčnými výrobky, vejce, tofu…
Vnitřní vyschlost
Někdy možná před rokem jsem pocítila něco, co bych nazvala „vnitřní vyschlost“. Nebyl to žádný fyzický projev, žádné problémy. Jen pocit. A když jsem se nad tím hluboce zamyslela, věděla jsem, co by mi udělalo dobře. Pořádný hutný vývar. Ta myšlenka mě vyděsila. To ne, to já přeci nepotřebuju! Pár polévek jsem očuchala, smrděly mi. Tak nic, tudy ne. Pořídila jsem si sušený rybí kolagen. Nedalo se proti němu nic namítnout, ale já ho cítila jako „studený“. A to nebylo to, co moje tělo chtělo.
A myšlenka na vývar se vrátila. Po jednom sezení s mou milou průvodkyní Věrkou Švach to na mě jasně vyskočilo. Vývar. Moje tělo chce prostě pořádný hovězí vývar. Věrka mi doporučila zajít si na kvalitní poctivé Pho. Phroč ne, že jo 
A aby mi Vesmír potvrdil, že to je moje cesta, projela kolem mě odpoledne, u nás na vsi, dodávka s reklamou na dovážku vietnamského jídla. V životě tady to auto nejelo. Až teď. Bylo to jasné.
Druhý den mě čekala přednáška v Brně a já jsem čas před ní strávila ve vietnamské restauraci. Našla jsem si podle recenzí tu nejlepší v Brně, objednala si velkou mísu polévky a čekala. První lžíci jsem snědla se zavřenýma očima. A bylo to neskutečné. Ten pocit. Jako by mi někdo vlil do buněk teplo, výživu, jakousi hojivou sílu. Nebyl to oběd. Byl to léčivý rituál. Zkusila jsem sníst i kousky masa z polévky, šlo to, ale nechutnalo mi to. Mrtvá hmota.
Uvažovala jsem co dál. Mám se k masu vrátit?
A to už jsem byla na nové vlně dívání se na jídlo. Začala jsem víc a víc koukat na kvalitu, na zdroje, na lokálnost, na sezónnost. A tak jsem v rámci objevování místních zdrojů objednala bio hovězí kosti na vývar z farmy, co máme přes kopec. Přes kopeček. Kopce nemáme, jsme Vysočina, ne hory 😀 To jen aby bylo jasno. (Kdo jste z okolí, tak je to Salaš Hájek)
Vývar musel ještě uvařit Kuba, zamrazil ho do misek a já ho pomalu zkoušela dávat do různých jídel, abych si schovala tu chuť a vůni.
Ale maso se mi pořád příčilo. A pak, letos v létě, po stavbě, u vody, Kuba nám koupil všem kebab. Mně s halloumi, samozřejmě. A já dojedla pak jeden zbylý po dětech s masem. Jen tak. Bože to byla dobrota!
Pak jsem měla někde šunku. Pak zase maso. Pak jsem znovu objednávala kosti a vzala k tomu hovězí zadní. Vývar jsem už sama zvládla uvařit, maso si nakrájet.
Vnímala jsem u každého masového jídla, co se mnou dělá. U toho hovězího vyloženě cítím tu výživu. To teplo. Nevím, jak jinak to popsat. Zkusila jsem i konvenční kuřecí, ale to nebylo ono. A taky domácí kančí klobásu. Ta byla dobrá.
Takže co dál? Loučím se s nálepkou vegetarián, která mi možná ani nikdy nepříslušela. Ale ta kolonka mi dělala dobře. Teď už si dokážu říct, co do sebe chci a nechci dávat i bez nálepek a kolonek. Takže ano, maso se mi vrátilo do jídelníčku, ale budu si nadále vybírat jaké, odkud, jak se ta zvířata měla atd. Na jaře plánujeme pořízení slepic, i vlastní líheň. Z toho plyne, že přebytečné kohoutky budeme muset sníst. A to si též dám. Budou naši, budou vymazlení.
V tomhle bodě bych ráda vypíchla zajímavou myšlenku. V době, kdy jsem maso odmítala, o žádnou etickou stránku věci nešlo. Nešlo mi o utrpení zvířat, ochranu planetu a jiné vznešené cíle. Vždycky to byly jen moje vlastní preference, pohnutky, v určitých chvílích i jistá dávka pozérství. Ale ten původ zvířat, jak se měli, jak se tam k nim chovali, to mě vlastně zajímá až teď, když to maso zase jím. Protože chci vědět jaké jím. Z jakého zvířete, kde to zvíře žilo. A stejně tak vejce a mléčné výrobky. Dávám přednost domácím, malé mléčné farmě atd. Tak jen, že to je vlastně takový paradox. Blaho zvířat mě zajímá až když je zase jím. Ale zase, zajímá mě kvůli mně a mé výživě. Nejsem úplně empatická a citlivá osoba no…
A co děti?
Možná vás napadá otázka, co děti a Kuba, ty maso jedí, jedli, nejedli, jak to bylo?
Kuba od začátku naprosto respektoval, že maso nechci. Moje kuchyně mu vždycky chutnala, ať jsem vařila guláš, cizrnu na paprice nebo květákový karbanátky. Když měl chuť na maso, dal si v práci. Moje vegetariánství nikdy nijak nekomentoval, neshazoval, nebyl proti. Za to jsem mu nesmírně vděčná. A i on sám s masem na krátký čas seknul. Jen tak, proč to nezkusit. A zase se k němu vrátil. Ani já jsem to nekomentovala a nechala to být.
A teď ty děti.
Výživa dětí pro mě byla vždycky hodně důležitá, už v břišku, při kojení i první jídla. Vždycky jsem dělala to nejlepší, co jsem v tu dobu uměla (to zní hodně alibisticky, co?). Takže ode mě maso neměli. Vejce, ryby, mléčné výrobky a celá škála potravin z rostlinné říše. Zakládala jsem si a stále zakládám na tom, aby děti jedly domácí jídlo, domácí chleba, žádné prefabrikáty. Nikdy nedostaly skleničku, kapsičku, křupky a jiné moderní věci pro děti. Domácí kvalitní jídlo, ale bez masa. Ale rozhodně jsem nebránila tomu, aby maso dostaly jinde. U mojí mamky od malinka milují „nudličkovou polívku s masíčkem od babičky“. Občas si daly nějaké masové jídlo s Kubou. Obě prospívaly a prospívají dobře. Zpětně to nehodnotím nijak špatně, dbala jsem na složení stravy, holčičky jsem celkem dlouho kojila (Báru to roka a půl, Anežku do 21 měsíců), jedly čistě, stolovali jsme a stolujeme společně. Teď mají maso často ve školce, Baruška si na něm pochutnává, Anežka ho moc nechce. Jak to budou mít ony, nechávám už zcela na nich.
A teď to pojďme shrnout...
Bez masa jsem byla nejprve půl roku ve dvaceti, kdy jsem se ale stravovala bez jakýchkoliv vědomostí, naprosto blbě a blbě mi bylo. Chudokrevnost a slabost jako vyšitá.
Druhá bezmasá éra přišla ve třiceti. Třičtvrtě roku jsem byla zcela bez masa, s velkým omezením všech živočišných výrobků a bylo mi moc fajn. Pak jsem zařadila ryby, navýšila vejce a mléčné výrobky. A takhle jsem fungovala další tři roky. Odnosila jsem během té doby miminko, zdárně ho odkojila. Zase jsem začala dávat krev, sice s lehce sníženými červenými krvinkami, ale stále jich bylo dost na to, abych dárcem být mohla. Tak tedy, šlo to. Dobře jsem to balancovala, jídelníček jsem měla opravdu vymazlený.
Ale tělo si řeklo, co potřebuje. Bylo to zcela intuitivní a teď je mi moc fajn. Aktuálně jím maso cca jednou za dva týdny, vývar pašuju, kam se dá, ten mám (i vzhledem k tomu, že je zima) velmi často.
A to je konec jednoho vegetariánského příběhu.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2