V jedné továrně, kdesi v západních Čechách, montovali dohromady vlaky. Mašiny i vagóny, elektrické i motoráčky. Sjížděly a slétaly se sem díly vyrobené po celém světě a tady je parta zručných mechaniků skládala dohromady a vyrobené vláčky se zde také důkladně testovaly a zažívaly své první jízdy.
Mašinka, o níž je tento příběh, byla smontovaná během jednoho horkého léta. Byla modrá, s novým, krásně klafajícím motorem, a kromě místa pro mašinfíru v sobě ukrývala i 67 míst pro cestující. První jízdy absolvovala mašinka naprosto ukázkově, všechny testy dopadly na jedničku. A tak mohla na konci léta testovací halu opustit a vydat se na pouť ku Praze, kde už na ni čekali. Měla se ihned zapojit do provozu a začít pravidelně jezdit na vytížené lince Praha – Plzeň.
Ale co to?
První jízda skončila dříve, než začala. Jen co vlak opustil pražské hlavní nádraží, mašinka začala zlobit. Nejprve neustále vypadávala elektřina, světla blikala jako někde na pouti, mašinfírovi se zbláznily všechny kontrolky a najednou se mašinka zcela zastavila a nejela dál. Cestující se udiveně ptali, co se děje, ale nikdo neznal odpověď. Mašinka se nehnula už ani o centimetr. Pro pasažéry musel dorazit autobus, což bylo nepříjemné. Za prvé to znamenalo pěkné zpoždění a za druhé to v tomhle neobvykle horkém září nebylo vůbec komfortní, mačkat se v tolika lidech v autobusu.
Nešťastnou mašinku vzala do vleku jiná, starší kolegyně a potupně ji odtáhla zpět na nádraží. Tam ji doslova obsypali mechanici, hledajíc nějakou závadu. Přijeli i jejich kolegové z testovacího střediska. Jen co mašinku na nádraží nastartovali, šlapala jako hodinky. Jak je to možné? Všichni nechápavě kroutili hlavou. Následná zkušební jízda dopadla na jedničku a tak dostala mašinka druhou šanci hned následující den.
Naplněná cestujícími vyjela na svou druhou cestu směr Plzeň, ale ouha. Sice dojela až do Berouna. Ale tam se jí začalo z motoru černě kouřit, což způsobilo obrovskou paniku jak mezi lidmi ve vlaku, tak na celém nádraží, které muselo být ihned evakuováno.
Mašinka byla opět potupně odtažena zpátky do Prahy, kde bylo ihned rozhodnuto o jejím vrácení do továrny. Na tu mašinu není spolehnutí, burácel ředitel provozu, který už dvakrát musel pro všechny ty cestující shánět náhradní dopravu. Zlobili se i pánové z vedení nákupu, vždyť tahle mašinka stála tolik milionů a měla bez problémů šlapat hezkých pár let, když je úplně nová.
A tak se mašinka smutně navrátila do továrny, kde ji mechanici celou prošli, zkontrolovali a podrobili přísným testům. Ale mašinka nevykazovala jedinou chybu. Nikdo to nechápal.
Za pár dní se do továrny přišel podívat pan Standa s malým vnoučkem. Pan Standa byl letitým zkušeným mašinfírou, toho času už sice částečně v důchodu, ale pár dní v měsíci ještě vlak řídil. Přišel se podívat do továrny na nové vlaky, hlavním mechanikem tu byl totiž jeho syn Petr. A vnouček, malý Petřík, ten byl celý po tátovi a dědovi, také miloval vláčky.
Petr svého tatínka i synka provedl po továrně a ukázal jim i tu nešťastnou poruchovou mašinku. Pan Standa si vyslechl celý příběh o nepovedených jízdách do Plzně, chvíli mašinku obcházel a pak se Petra zeptal, zda by si ji mohl zkusit projet.
I což, klidně by mohl, testovací kolej je volná.
A pan Standa zalezl do mašinky i s malým Petříkem, prohlédl si řídící kabinu, svou drsnou velikou rukou jemně pohladil všechny knoflíky a zkusil nastartovat. Motor se radostně rozklafal a mašinka vyjela. Jízda to byla parádní, takový nový stroj pan Standa ještě nikdy neřídil a byl nadšený. I malý Petřík se tetelil radostí a nechápal, proč je tahle mašinka problémová, když tak hezky jede.
Ani pan Standa to nechápal, ale rozhodl se mašinky zeptat. Jestli totiž něco po tolika letech mašinfírování uměl, bylo to naslouchání vlakům.
A tak se s milou mašinkou dal do řeči, u toho si procházel všechny ovládací prvky, zkoumal všechna tlačítka, světýlka, kontrolky a poslouchal.
A milá mašinka se mu svěřila. Měla obrovský strach vozit lidi. Že dojde k nějakému neštěstí a ona své pasažéry zahubí. Pan Standa nechápavě kroutil hlavou, jak na tohle mašinka přišla?
A bylo to vlastně úplně jednoduché. V den, kdy mašinku kompletně smontovali, měli zrovna mechanici v dílně puštěnou televizi, kde běžel dokument o železničních neštěstích. A bylo to to první, co právě zrozená mašinka slyšela. O srážkách vlaků, kde zemřeli stovky lidí, o vykolejených vagonech i mašinách spadlých z mostů.
A strach ji natolik svíral, že jakmile do ní nastoupili cestující, okamžitě začala vykazovat nějakou poruchu.
Pan Standa pokyvoval, pochopil a přemýšlel, jak téhle nešťastné mašince pomoci.
V Praze už ji nechtěli, na hlavní trati si utrhla příliš velkou ostudu. A tak pan Standa zvedl telefon a obvolal pár známých, však za ty roky ježdění jich měl tolik… A milé mašince domluvil angažmá na trati mezi Horní a Dolní Lhotou. Byla to taková nic moc trasa, samá zatáčka, jezdilo se tu už jen dvakrát denně a linka sloužila pro pár cestujících. Bylo jen otázkou času, kdy tuhle trasu úplně zruší.
Ale bylo to to pravé místo pro vyděšenou mašinku. Ve Lhotě z toho bylo veliké pozdvižení, že tu bude jezdit taková kapacita jako pan Standa a dokonce s úplně novou mašinkou!
Na pražském vedení tenhle nápad schválili s lehkým úšklebkem. Proč ne, když mašinka nevyjede, těch pár cestujících se z toho nezblázní a třeba se tím uspíší zavření téhle prodělečné linky.
Ale kupodivu mašinka jezdila naprosto spolehlivě a místní lidé si ji velice oblíbili, i díky panu Standovi, které se na všechny usmíval a tuhle svou novou trasu si náramně užíval.
A tak nejenže mašinka jezdila úplně bez potíží, ale přilákala na trasu i nové cestující. Hlavně místní malé děti s maminkami tvořily velkou část každodenního osazenstva vláčku, takovou hezkou mašinkou se chtěly zkrátka svézt ideálně každý den.
Po pár letech si kdosi v Praze na mašinku vzpomněl, přeci jen to byl nový kus a stál nemalé peníze. A když bylo zjištěno, že mašinka je naprosto spolehlivá, vrátila se na trať Praha-Plzeň.
Už bez pana Standy, ten už odešel definitivně do důchodu.
Ale mašinka už se nebála. Na té krátké trati získala zkušenosti, nabyla sebedůvěry a dlouhé hovory s panem Standou byly jako léčivý balzám. A když jednou přeci jen zase dostala strach, přinesl jí pan Standa vytištěné statistiky železničních neštěstí za posledních 50 let a mašinka zjistila, že nehody vlaků se sice stávají, ale ne tak často, jak si myslela, a oproti třeba autům, je tak železniční doprava dost bezpečná.
A tak se z malé vyděšené poruchové mašinky stala sebevědomá mašina, která si odjezdila pár let z Prahy do Plzně a pak se dokonce dostala na trať mezinárodní a každý den brázdila dlouhou trasu z Prahy až do maďarské Budapeště. A každou jízdu si náramně užila.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2