Ahoj, jmenuju se Eliška, jsem maminkou dvou holčiček, pětileté Barušky a tříleté Anežky. A spolu s nimi jsem během mateřské dovolené vyrazila na tři velké pěší pouti.
- Napříč Českem od jihu k severu.
- Z Čech až k polskému Baltu.
- Slovensko-maďarskou cestu.
Co nám naše pěší pouti daly? Má celé tohle moje konání nějaký odkaz do budoucna? Půjdeme zase někam a proč jsem vlastně začala chodit?
Pojďte se se mnou začíst do příběhu holky, která nevěděla, co si počít ve své mateřské roli, až se prošlapala ke šťastné sebevědomé mámě.
Jak to celé začalo?
Pojďme se spolu vrátit do léta 2019, kdy jsem se stala poprvé mámou. O mateřství jsem nevěděla nic. Neměla jsem kolem sebe kamarádky s dětmi, poslední mimino, se kterým jsem výrazněji přišla do styku byla moje mladší sestra, ale to už je dneska taky dospělá ženská, takže dávno tomu. V mateřství jsem se zoufale plácala. Hormony, kojení, překvapení z toho, že to miminko je pořád všude se mnou.
A do toho ta strašná samota a prázdnota. Ke svému překvapení jsem zjistila, že můj život je vlastně zoufale prázdný, když nechodím do práce. Neměla jsem na co myslet, na co se těšit, o čem dumat, o co se snažit. Snažila jsem se naplno vžít do role ženy v domácnosti, ale to mě jaksi vůbec neuspokojovalo. Neměla jsem žádné pravidelné koníčky, zájmy. Do té doby jsem je nepotřebovala, můj život se odvíjel na autopilota a byl vyplněný jasně nalajnovanými událostmi a činnostmi. Vysoká, práce, stavba domu… Nebyl čas ptát se na to, kdo je kdo 
(Tedy kdo jsem já, že)
Světlým bodem leckdy šedivých dní se staly každodenní procházky. Ze začátku to bylo jen tak normálně, jak se to s miminky dělá. Do kočárku nebo do nosítka a po obědě ven. Ale to chození bylo něco víc než jen uspání miminka na čerstvém vzduchu. Venku jsem měla pocit, že se můžu naplno nadechnout. Že jsem to já. A kdo jsem skutečně já? Tehdy jsem se ještě takhle zeptat neuměla, ale úvahy k tomu směřovaly.
A z těch procházek se postupně stala taková malá závislost, možná až obsese. Měřila jsem si kroky a každý den jsem plně přizpůsobovala tomu, abych o svou procházku nepřišla. Chodila jsem tehdy třeba 10 km denně, plus mínus. A pokud bylo potřeba něco mimo domov, šli jsme někam na návštěvu, někam jsme jeli, něco zařizovali, hned jsem vymýšlela, kterou část cesty můžu jít pěšky a jak to celé udělat. Možná jsem kvůli tomu byla pro svoje okolí někdy otravná, ale já to opravdu moc potřebovala. Byla to moje kotva do každodennosti.
Dneska to zpětně nazývám Terapie chůzí.
Když byl malé Barušce rok, vyrazily jsme spolu poprvé na dvoudenní trek. S přespáním hezky v teplém pokojíčku, ale už to byly dva prochozené dny. Bára v nosítku, já bágl na zádech. A neskutečně mě to chytlo. Za nějaký týden jsme si to zopakovaly na jiné trase a tehdy jsem poprvé začala uvažovat nad nějakou delší štrekou. O dálkovém chození jsem netušila zhola nic, z doslechu jsem znala pouť do Santiaga, tak že bychom šly tam? Převalovala jsem ten nápad v hlavě, ale než jsem stihla začít cokoliv plánovat, přišel podzim 2020 a s ním covid, všechno se zavíralo a aby těch vidlí do mých plánů nebylo málo, zjistila jsem že jsem znovu těhotná. Nečekaně, neplánovaně, ale bylo to tam, bylo mi strašně zle a měla jsem pocit, že tím definitivně končím.
S jedním dítětem se dá fungovat, to už jsem se naučila. Ale se dvěma mrňaty? To nemám šanci, uhniju doma zaživa.
A myslím, že jsem se nikdy nemýlila víc než v tento okamžik
A někdy během té doby, co mi rostlo bříško, mi můj manžel Kuba pustil film Divočina. The Wild. Určitě ho znáte a pokud ne, pusťte si ho. Velmi ve zkratce – hlavní hrdince umře máma, ona svou zoufalost řeší drogami, náhodným sexem, rozvede se s ní manžel. A svoje trable jde řešit na Pacifickou hřebenovku. Sama, aniž by o chození cokoliv věděla, s obřím batohem. A na cestě hledá samu sebe.
Ten film se mi tehdy zaryl pod kůži. To je přesně ono, co já potřebuju! Jít nějakou dlouhou štreku a najít tam samu sebe! Jenže jsem měla už slušný buben a vedle mě se batolila čerstvě chodící Baruška. Tak to není úplně nejlepší konstelace na to, vyrazit na životní pěší pouť.
Ale semínko bylo zaseto.
V létě 2021 se narodila Anežka a já se naplno ponořila do sžívání se se dvěma malinkými dětmi. A taky tehdy do života vstoupil náš milovaný dvojkočár TFK Velo. Už když jsem ho kupovala a poprvé si ho prohlížela naživo, překvapil mě velký vnitřní úložný prostor. „Sem by se daly pěkně dát spacáky“, blesklo mi hlavou. Ale byl to jen takový problik a hned byl pryč.
Anežka rostla, já pořád chodila s dětmi každý den ven, v čase nečase, v dešti, větru, sněhu, slunci, zkrátka terapie chůzí byla po druhém porodu snad ještě potřebnější. (Což dokládá můj návrat z porodnice, kdy jsem během jediného dne dospala nemocniční frustraci a už osmý den po druhém císaři jsem sbalila Anežku do šátku a ušlapala svou obvyklou osmikilometrovou procházkovou trasu. Ale psychické zdraví a pohoda pro mě tehdy byl víc než nějaké rozřezané břicho. Nikomu to nedoporučuju, sama to zpětně považuju za krapet nezodpovědné a neuctivé k vlastnímu tělu, ale když mě potom bylo taaaak dobře! )
Na Vánoce, které jsem si přála proválet u pohádek, mě svou návštěvou poctil silný zánět ledvin, takže jsem ty Vánoce opravdu proležela a v horečkách jsem tehdy dostala TEN nápad.
Těhotná už nebudu, fyzické omezení mizí. Děti šupnu do kočárku a přejdu s nimi Česko od jihu k severu.
A bylo to.
Otevřela jsem diář, s ohledem na zahradnickou sezónu jsem vybrala přelom dubna a května a jen jsem to oznámila Kubovi.
Přejít Česko od jihu k severu... s dětmi 🙂
Bylo to tak jasné, že půjdu, tak silně mě ta cesta volala, že jakékoliv pochybnosti neměly šanci.
Ale pro jistotu jsem o tom nikomu dalšímu zatím neříkala, nechtěla jsem poslouchat žádné obavy a vymlouvání okolí, tak nějak jsem tušila, že chtít ušlapat 500 kilometrů se dvěma mrňaty je asi trochu úlet.
Až pár dní před startem jsem to prozradila svým rodičům, chtěli se se mnou vidět a já prozradila, že nebudu doma a už jsem musela říct, kde budu. Nevím, co mi na to řekli, ale asi nic hrozného to nebylo 😊
Plánování cesty mi dalo zabrat, potřebovala jsem zabookovat po sobě jdoucích 21 noclehů, což byl leckdy oříšek. Po covidu bylo ledacos ještě zavřené, bylo přes sezonou a ve třech ubytováních mě odmítli, protože ubytovávali čerstvé ukrajinské uprchlíky. A navíc jsem nešla úplně turisticky atraktivními lokalitami, takže najít místa na spaní nebylo jen tak. Ale našla jsem a 25.dubna 2022 jsem vyrazila na pěší pouť napříč Českem, z nejjižnějšího bodu Čech, až k tomu nejsevernějšímu.
O cestě vám tu vyprávět nebudu, to by bylo na celou knihu. Jejda počkat, ona ta kniha fakt existuje. Máma co ráda chodí. Tak si o cestě přečtěte tam.
Ale můžeme si povědět, jak k tomu vydání knížky došlo. Já jsem si na cestě psala cestovní deníky. Záměrně používám množné číslo, protože byly dva. Klasický papírový sešit a online deníček sdílený na sociálních sítích. Na instagramu mě tehdy sledovalo celých 60 lidí, když jsem vyrážela, publikum nebylo velké, ale já to psala hlavně pro sebe. Cestou se ale čtenáři nabalili a do cíle už mi fandila hezká řádka lidí. A všichni říkali, jak se jim to hezky četlo. A přišly první pobídky k tomu, ať to z toho udělám knížku.
Po návratu jsem šla nakoupit do DMka a dostala jejich reklamní časopis. Na konci byl horoskop. A pro moje znamení Vodnář tam byla jediná zpráva: Máte lidem co říci, vyprávějte své příběhy třeba u ohně nebo rovnou vydejte román.
A tak jsem svůj cestovní deníček začala přetvářet v knížku.
Ale to jsem odbočila.
Co se mnou udělala ta vysněná pěší cesta? Jak mi bylo, když jsme se vrátily domů?
Neskutečně se posílilo mé mateřské sebevědomí. Když jsem se tři týdny sama dokázala postarat o obě děti a ještě jsem u toho našlapala 512 kilometrů, to už dokážu všechno na světě. Cesta mě sblížila s dětmi, našla jsem v sobě mnohem větší pochopení pro ně, empatii. Začala jsem se na ně dívat jako na parťáky. A holčičky mezi sebou začaly komunikovat. Začaly se brát na vědomí, začaly si spolu hrát. Doma si do té doby tak nějak existovaly vedle sebe, tady najednou byly spolu.
Byla jsem na sebe hrdá a měla pocit, že jsem se konečně našla.
A zase vyrážíme!
Po návratu se samozřejmě také vyrojily otázky, kam půjdeme příště. Nejdřív jsem nad tím mávla rukou, já chtěla jít jednu cestu, tu jsem ušla a tím to končí. Pak to ve mně ale začalo hlodat a uvažovala jsem, že bychom přeci jen mohly zase někam jít.
První myšlenka byla následující: „Půjdeme pěšky do Říma. Tam vedou všechny cesty. A přejdu s kočárkem Alpy jako Hannibal se slonama.“ (Že mu ty sloni cestou pochcípali, to jsem do úvahy nebrala.)
Ale nějak se mi ten nápad nezdál. Co jako bude ten cíl? První cedule na cestě s nápisem Roma? Nebo Svatopetrské náměstí? To půjdu bůhví kolik dní skrz město? To asi ne. A tak jsem si vzala jednoho lednového dne školní atlas, otevřela jsem mapu Evropy a najednou to bylo jasné jako facka. Navážeme na loňskou cestu, začneme tam, kde jsme skončily. Na nejsevernějším bodě Česka a dojdeme pěšky až k Baltu. Co je lepší cíl než moře?
Ale tuhle druhou cestu jsem chtěla pojmout jinak. Svobodněji. Nemít přesně nalajnovanou trasu od ubytování k ubytování. Chtěla jsem větší volnost, klidně třeba někde popojet, jeden den ujít nesmyslně moc kilometrů a další den třeba jen maličko. Podle chuti, počasí, nálady. A tak mi nezbylo než si pořídit spací výbavu na ven a spát na divoko tam, kam zrovna dojdeme.
Plánování cesty se tak omezilo jen na nákup stanu, karimatek a vařiče, trasu jsem do počítače naťukala za necelé dvě hodinky.
Ale ještě něco bylo jinak. Tentokrát to všichni věděli, že se někam chystáme. Nejen okolí, rodina, ale také jsem to vytroubila na sociálních sítích. Na jednu stranu bylo fajn, že mi lidé fandili, ale také jsem dostávala různé dobré rady a strachy. „A nebojíš se, že vás v noci někdo přepadne?“ „A co když vás někdo vyhmátne a vyhodí vás z toho spacího místa, nebo na vás zavolá policajty?“ „A co když vás někdo okrade?“
Už sama o sobě jsem měla sbalený slušný pakl strachů a ještě jsem si do něj přibalila tyhle cizí obavy, které by mě do té doby nenapadly.
Vyrážela jsem na jednu stranu natěšená, na druhou stranu napjatá jako struna. Bála jsem se tmy, toho všeho neznáma, co nás čeká. Bála jsem se, jak se domluvím (a první dny jsem všechnu konverzaci začínala větou „Entschuldigung, mein Deutsch ist sehr schrecklich“), bála jsem se naprosto všeho. A přesto jsem věděla, že chci jít, že potřebuju jít.
O celé naší cestě si můžete přečíst v knížce Máma, co ráda chodí 2.
Dojmy z přistání u Baltu
Tahle baltská cesta pro mě byla nesrovnatelně náročnější a emotivnější. Přestože jsem už měla tu loňskou zkušenost z cesty přes Česko, děti byly starší, celá cesta byla po rovině. Ale já ji mnohem víc prožívala, ty emoce byly někdy tak silné, až to bylo k nesnesení. Strašně se mi od začátku stýskalo po domově, po Kubovi, po čistém oblečení. Bylo mi zoufale úzko a přesto jsem věděla, že potřebuju šlapat. Ne proto, že jsem to někde někomu řekla. Kvůli sobě. Potřebovala jsem překonat všechny ty strachy, potřebovala jsem prožít všechny ty silné emoce.
A ta odměna potom? Ta byla hodně velká.
V první řadě jsem v sobě konečně našla hlubokou bezpodmínečnou lásku k dětem. Ano, holčičkám byly necelé dva a čtyři roky a až tehdy jsem naplno pochopila termín mateřská láska. Stmelilo nás to v nerozlučný a pevný tým. Celou cestu jsme prožívaly společně. Spolu jsme hledaly místa na spaní, spolu jsme prožívaly neskutečnou radost, když jsme po třech dnech našly konečně obchod a koupily si hromady jídla. Spolu jsme bezradně procházely obří měsíční krajinou kolem hnědouhelné elektrárny Boxberg a zoufale hledaly místo na spaní. Spolu jsme navštěvovaly hřbitovy, naše hlavní zdroje vody. Byly to nesmírně silné společné zážitky a ty se do nás všech třech propsaly hodně hluboko.
A na konci té cesty, poslední den, když už jsme mířily k cíli a sůl byla cítit ve vzduchu, jsem se nenápadně zeptala, zda ještě někdy někam půjdeme. Baruška to viděla jasně. Určitě půjdeme, rozhodně zase bez taťky, jenom my tři holky a půjdeme do Santiaga. (Potkávaly jsme hojně žluté mušle na modrém podkladu a Báru zajímalo, co to je, tak jsem jí objasnila termín svatojakubská cesta a tu moji malou holčičku to nesmírně nadchlo).
Potřetí a naposledy?
Do Santiaga jsme ale za rok nevyrazily. Odmítla jsem s kočárkem letět a chtěla jsem se nablížit vlakem. Čímž jsem zasela semínko a vzpomněla jsem si, že už od dětství toužím jet někam nočním lůžkovým vlakem.
Po krátkém obhlédnutí možností, kam se dá z Česka jet nočním vlakem, jsem koupila jízdenku do Košic. Naprosto bez rozmyslu, kam půjdeme. A dlouho mi jen jízdenka ležela v mailu, než se celá ta třetí cesta začala rýsovat.
Od začátku bylo jasné, že bude kratší než její dvě starší sestry. Nechtěla jsem prožívat znovu ten velký stesk po Kubovi a po pravdě jsem na dlouhou cestu neměla vůbec chuť. Ani se mi moc nehodilo do krámu, vyrazit někam na tři týdny, přede mnou byly čtyři týdny táborů pro mamky s dětmi, které jsem se rozhodla uspořádat na základě častého komentáře/zprávy: „Já bych taky s dětmi někam vyrazila, ale nemám s kým, sama se bojím, neumím si to naplánovat….“
A tak jsem si na cestu stanovila 10 dní. Ale pořád jsem nevěděla kudy kam. Jít z Košic pěšky domů bylo zajímavé, ale dlouhé. Vyrazit na východ bylo lákavé díky přírodě, ale zase mi z toho nevznikala žádná varianta, jak se pak vrátit domů.
A zase zasáhl ten reklamní časopis z DMka. Vykoukla z něj na mě nádherná fotka neprostupné zelené džungle a popis, že se jedná o národní park Bukové hory v Maďarsku. A tenhle národní park leží u samých hranic se Slovenskem.
A cesta byla jasná. Sem, na tohle místo z časopisu, chci jít. Přípravy na tuhle cestu byly úplně jiné, než předchozí dva roky. Žádná rozechvělost, žádné strachy, žádná velká očekávání. Už jsem byla vybavená, jak materiálně, tak zkušenostmi. Holčičky už to se mnou naplno prožívaly obě, pečlivě si vybíraly hračky, aby se vešly do povoleného limitu, kontrolovaly mě, že jsem jim sbalila dost ponožek a těšily se na postýlku ve vlaku.
O tom, jak divoká a náročná tahle cesta nakonec byla, jste si četli na jaře v cestovních deníčcích, a už brzy z téhle cesty vyjde malý e-book s celý vyprávěním, dám brzy vědět.
Čekaly na nás náročné výšlapy, divá zvěř, zapomenuté slovenské vísky se spoustou milých lidí, temné opuštěné hvozdy, střevní chřipka, ale taky spousta společného času. Už to bylo úplně jiné, jít se dvěma mluvícími parťačkami. Holčičky musely všechny kopce vyšlapat, protože už bych je rozhodně nevytlačila a pomalu se začal měnit poměr našlapaných kilometrů a těch, kdy se vezou v kočárku. Už nechtěly zpívat a bavit se o blbostech.
Chtěly si fakt povídat o velkých věcech. Vyprávět, jak se narodily, o mém dětství, o různých lidech z mého a jejich života. A pak se nám vyvinula taková tradice, musela jsem bleskurychle a kreativně vymýšlet pohádky na témata, která si holčičky z fleku vymyslely. Spoustu těch pohádek jsem už zapomněla, ale část se mi jich podařilo zachytit. A věřím, že jednou vyjdou knižně…
A co dál?
Tahle slovensko-maďarská cesta byla jakýmsi pomyslným předělem mezi dětmi v kočárku a malými zdatnými turisty. Ověřily jsme si, že nás spolu baví chodit a kočárek nám občas spíš překážel. Kopce se nejlépe zdolávaly tak, že jsem se chytily za ruce a prostě šly. A samozřejmě jsem k tomu musela něco vyprávět. A nezapomněly jsme se bavit ani o samotné cestě. Že nás to fakt spolu baví. A že takhle budeme někam chodit každý rok. Jen my tři. Že to bude tradice.
Ale taky o spaní venku. S Baruškou jsme si ujasňovaly pojem „spát na divoko“. Podle mě je to všude tam, kde není kemp. Podle Báry je to v křoví. A to nechce. Chtěla by spát na hezkých místech. Nemusí tam být kemp, ale musí to být hezké. A tak jsem naprosto změnila spací strategii – místo musíme se schovat, aby nás někdo nevyhmátl, jsme přešly na úplně veřejné postavení stanu na pěkném místě, zejména na hřišti. Všude to prošlo, všude to klaplo, závěrečnou noc jsme dokonce strávily v dost rušném městském parku na předměstí Egeru. A taky to prošlo.
Domů jsem se vrátila uklidněná skutečností, že odložením kočárku naše cesty nekončí. A abych si to celé ověřila a zpečetila, naplánovala jsem nám na letošní rok ještě jednu trasu. Menší, krátkou, ale zcela bez kočárku. Do batohu jsem si hodila nosítko, kdyby si Anežka potřebovala dát přes den šlofíka a opravdu si v něm občas ráda odpočinula. Ale jen trošku a jinak statečně šlapala. Bára odchodila 10 kilometrů denně jako nic.
A kam jsme tuhle první bezkočárkovou cestu uskutečnily?
Nikam daleko. Bydlíme v Posázaví a rozhodly jsme se téhle řeky držet. Vyrazily jsme vlakem do Čerčan a proti proudu řeky jsme putovaly čtyři dny. Zlehka, pohodově, sem tam jsme popojely vlakem. Pozorovaly jsem vodáky, čochtaly se v řece, odměňovaly se dobrůtkama ve všudypřítomných občerstveních podél řeky a užily jsme si ten čas pro sebe do poslední kapky.
Jeden příběh končí, další se začíná psát
A tím celá tahle éra velkých cest končí. Příslibem tradice, že takhle spolu budeme chodit každý rok. A já mám vizi do budoucna, velký sen. K padesátinám bych si chtěla věnovat Pacifickou hřebenovku (PCT) a chtěla bych ji ušlapat s holčičkama. Jim bude v té době 19 a 21, rozhodnutí vyrazit na takovou velkou cestu bude už zcela jejich, dospělé a zodpovědné. A pokud se jim se mnou bude chtít, bude to fantastické. A když ne, půjdu sama, to už mě doma nebudou potřebovat mít za zadkem 😊
Když jsem na jaře 2019 opouštěla zaměstnání a přede mnou se rýsovalo velké mateřské neznámo, bála jsem se, co jen budu jako doma dělat. Byly to oprávněné obavy, opravdu jsem narazila na obří prázdnotu. A v té prázdnotě jsem se musela zorientovat, najít samu sebe, zeptat se sebe, co vlastně v životě chci. Kdo jsem, kam chci jít, co je pro mě důležité. A začal se rýsovat život podle mých pravidel, představ a hodnot.
Zjistila jsem, jak nabíjející je trávit tolik času venku, po celý rok. Jak uspokojující je hrabat se v hlíně a pěstovat si vlastní jídlo. Jak důležité je pro mě mít každý den dostatek pohybu. Jak moc mě baví péče o kvalitní jídlo pro celou rodinu. A jak moc svobodná duše jsem. Že už nedokážu poslouchat žádného šéfa (koneckonců to mi vždycky dělalo problém) a že potřebuju si svůj život řídit sama.
A tak se jako vedlejší linka příběhu chodícího, začal rýsovat příběh podnikatelský. Abych mohla oficiálně prodávat své knížky, potřebovala jsem si založit živnost. A s přiděleným Ičem se začala odvíjet nová etapa mého života a v mé mysli se začaly spřádat podnikatelské plány. Knížky, tábory, přednášky… A začal se rýsovat projekt na to období „PO“. Po mateřské.
Protože tak jako pro mě bylo velkou neznámou období mateřské, tak teď objevuju nový svět, ten „po mateřské“.
Letos v září holčičky nastoupily na půl úvazku do školky (teda jako na tři dny v týdnu, prostě nechodí na plnej knedlík 😊 ) a mě začalo roční přechodové období. Oficiálně mi pořád běží rodičovská dovolená, ale ve skutečnosti už pilně pracuju na své, na naší budoucnosti.
S Kubou jsme koupili druhý dům, starý mlýn, ve kterém budujeme náš nový společný projekt. Já tvořím nové webovky a všechno papírovací zázemí, plánuju, sepisuju, tvořím.
Na čemže to pracujeme vám prozradíme do pár týdnů v živém vysílání, na které se už nesmírně těšíme.
Ale co prozradit můžu je, že celý projekt tvořím tak, abych si své a naše dny nechala naplněné vším, co máme rádi, co potřebujeme.
- Abychom mohli být co nejvíce spolu a neomezovali rodinný život na hektické podvečery a víkendy.
- Abych to, co jsem na mateřské v sobě našla, objevila a začala pěstovat, mohla dál udržovat a rozvíjet.
- Abychom mohli trávit co nejvíce času venku.
- Abychom mohli pěstovat svou zeleninu a začít chovat slepičky.
- Abychom mohli jíst dobré domácí jídlo každičký den.
- Abychom měli dostatek času na objevování světa. Pěšky i Busíkem.
- Abychom mohli žít v souladu sami se sebou, s přírodou, s ročním cyklem.
- Abychom mohli ten přísně vyměřený čas tady na Zemi trávit tím, co máme rádi a co nás baví.
A to je vlastně to, pro co jsem si tehdy, na jaře 2022 šla. Najít sebe. A já se našla. A teď se žiju a uzpůsobuju vnější okolnosti tomu, abych nemusela nic z toho objeveného zahodit.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2
Jedním slovem-krásné👍
Petře, děkuji ❤️