Co mi přišlo říct rapé, bolavá noha a bulka v prsu…

Dneska si dovolím hodně intimní vyprávění, ale já věřím, že taková sdílení jsou léčivá. Pro mě, když to píšu, urovnávám si myšlenky a doprožívám emoce i pro toho, kdo si zrovna něco takového potřebuje přečíst.

Věděla jsem, že rok Draka, který letos máme, bude u nás opravdu jízda.

Koupili jsme stařičký dům a postupně ho rekonstruujeme pro náš projekt. K tomu se váže budování nového webu, nové sociální sítě… Čeká mě s holčičkama poslední velká jízda našeho kočárku (tedy myslím, že poslední), čtyři turnusy táboření, spousta zahradničení… A taky nějaké ty sporty, dobrodružství s Busíkem a v neposlední řadě je tu stále na pořadu dne péče o dvě malé děti a domácnost.

Všechno to jsou věci, které miluju, baví mě a vím, proč se do toho pouštím. Ale je toho zkrátka hodně.

První zprávu o tom, že jsem si naložila moc, mi přinesla medicína jihoamerických indiánů – rapé. Byla jsem na příjemném povídání o jižní Americe, životě v pralese a medicínách. A na závěr večera byla možnost vyzkoušet si právě rapé.

Rapé je směs jemného popele určitých stromů a jemného prášku sušeného tabáku a aplikuje se foukáním do nosu. Ta aplikace mi přišla hodně drsná, do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli to chci taky zkusit. Ale co, účinky rapé jsou kratičké, jeho úlohou je zpřítomnit vás v maximální možné míře. Ženy, co si šly pro medicínu přede mnou, se tvářily jakože úplná pohoda, odhodlaně jsem tak nastavila přednášejícímu Petrovi svůj nos k aplikaci.

Ty vogo, štípalo to jako čert a nastavit druhou nosní dírku mi už přišlo jako úplné šílenství. Nos mě štípal, okamžitě se do mě dala neskutečná zima, třas a hrudník mi sevřela strašlivá úzkost. Až panika. Kolem mě byly samé blažené obličeje (a jedna kašlající dáma), mě bylo na blití. Nakonec jsem nezvracela, fyzické účinky vyprchaly během půl hodinky, ale ta úzkost a panika se mě držela.

Celé to na mě bylo moc drsné, já jsem se za poslední roky hodně zjemnila a tohle bylo zkrátka moc.

A to sevření, to se mě drželo i dál, v příštích dnech.

Proč, co se děje?

A pak se mnou začalo velmi intenzivně komunikovat moje tělo. Vybralo si hned dva kanály. Začala mě neskutečně pnout lýtka, ale takovým způsobem, že jsem nemohla pravou nohu pořádně postavit na zem. A abych dostala pořádně za uši, našla jsem si v pravém prsu cosi, co tam nepatří a bolelo to. A tohle hezky spolu.

Když mi moje gynekoložka prso prohmatala, vypsala mi ihned žádanku na ultrazvuk a objednala mě na něj.  Za týden.

Týden.

Nejdřív mi to nedocházelo.

Pak začalo křičet moje ego. Hodně nahlas. Tak doprdele já sportuju, cvičím, stravuju se zdravě, pracuju na své vývoji, starám se své nitro a jako já budu mít rakovinu? To je ale blbost!

Pak jsem si vzpomněla na slova Honzy Vojáčka z poslední Duše K. Bylo to nějak takhle: „Co se změnilo vaší nemocí? Co vám do života přinesla? Pokud si to dáte sami sobě, nemoc může odejít“ (neřekl to doslova takhle, ale takhle si to pamatuju). A já jsem okamžitě věděla odpověď.

Kdybych měla rakovinu, nemusím nic. Nemusím vstávat, nemusím vařit, nemusím pracovat na rekonstrukci, můžu odvolat tábory, nemusím nikam chodit, vykašlu se na zahradu. Nastěhuju k nám svoji mamku, ta se postará o děti a já si budu ležet. A v tu chvíli, kdy tyhle myšlenky jely, jsem vůbec nedokázala říct, že rakovinu nechci. Vždyť by to bylo docela fajn ne? (Popisuju věrně své myšlenky, tak jak přicházely, se vší úctou ke všem nemocným.)

A pak se to ve mně celý týden mlelo. Tak sakra já přece nepotřebuju žádnou nemoc, abych dokázala ve svém životě něco změnit. Tak co potřebuju jinak? Chci se na něco vyprdnout? Můžu, můžu cokoliv. Stačí říct, odvolat, zrušit. Je to jenom na mě. Mísil se ve mně vztek, zoufalost, únava, podráždění, lítost, pochopení. Všechno dohromady a hezky různě na přeskáčku.

Asi jsem potřebovala nápovědu, protože mi během toho týdne právě ztvrdla ta lýtka. Byla jsem si zaběhat, slunečná neděle k tomu vybízela. 12 kilometrů kopcovitým terénem mi dalo dost zabrat. Večer Kuba vyprávěl, že o víkendu se běžel pražský maraton, že jak bylo vedro, běžci kolabovali a pak stočil řeč na jednu paní, co teď běžela závod o délce 70 km. A já jsem rázem svůj běh považovala za totální propadák. 12 kilometrů? To je ubohost, nemám nárok na únavu, 70 kilometrů, to je nálož.

Jsem bačkora, běžím jen 12 a ještě do kopce jdu, ostuda, fuj. Ano, to přesně mi jelo hlavou.

Další den se ozvala ta lýtka. Nemohla jsem skoro chodit.

Zlobila jsem se. Na sebe, že nic nevydržím, na lýtka, co blbnou, že zase tak zabrat nedostaly. Co jako ještě chtějí? Vždyť se poctivě protahuju a cvičím všechny cviky od své fyzioterapeutky.

Bublala ve mně další a další zlost. Unavoval mě jakýkoliv úkol doma, mytí nádobí mi přišlo jako výstup na Everest a požadavek děti na dolití mléka jako neskutečná buzerace z jejich strany.

Ne, nebylo mi dobře, to je asi jasné.

A pak, den před tím osudným ultrazvukem se to všechno začalo skládat do velkého barevného obrázku. Proč mě ty nohy bolí? Abych zpomalila!!!! Abych na sebe byla laskavější, k sobě vnímavější, abych se zrelaxovala. V lýtkách se mi usazovalo napětí posledních týdnů. Já nepotřebuju k fyzioterapeutce pro další cvičení. Já si potřebuju během dne dělat prostě pauzy.

S navalenými úkoly jsem se dostala do strašného pnutí a paniky, že když minutu nebudu něco dělat, všechno se mi začne hromadit a sypat pod rukama. A je jedno, že to jsou všechno činnosti, které jsem si vybrala a mám je ráda a vím proč je dělám. Najednou toho bylo moc a když mi přišlo, že už není kudy kam, ještě jsem si něco přidala (a to já teda umím fakt dobře), třeba to běhání.

Jsem sama sobě tím nejpřísnějším šéfem. Nic mi není dost dobré, všechno je málo, vždycky je možnost na zlepšení. 

A tak si jako šéf nakazuju změnu.

Okamžitě jsem si v hlavě porovnala, co můžu aktuálně vynechat, co naopak zařadit pro svou větší pohodu. Čeká mě budování nových návyků a přepisování dalších vzorců, které se dostaly na povrch. Silné nedostdobráctví a přísné srovnávání a hodnocení se už nemá místo. A to jsem si bláhově myslela, že takové věci už mám dávno vyřešené. Ha ha ha. Zase to moje ego…

Rovnou pročistím svoje sociální sítě (mimochodem to dělám pravidelně, aby mi vyskakoval jen obsah, který se mnou ladí), začala jsem totiž sledovat pár nových profilů, které se sice zabývají super věcmi, ale v tuhle chvíli to jen zhoršuje moji úzkost a paniku. (Pro příklad – já se dost zabývám tím co jíme. Mám radost z každé věci, kterou kupuju od někoho místního, mám ji vlastní atd. A začala jsem sledovat velmi radikální holčinu, podle které jsou pro naše zdraví dobré jen kořínky, divoká jablka a mléko a maso od těch nejšťastnějších kraviček. (Ve zkratce) Byl to extrém, ale spousta jejích tvrzení se mnou rezonovala a když jsem si pak večer měla namazat kupovaný tvaroh z marketu na svůj domácí chleba, přišlo mi, že jím vlastně sajrajt. Přitom ty vogo, chleba s tvarohem, to postaví na nohy dřevorubce i churavou princeznu!!!)

Úleva, ta vnitřní, přichází okamžitě. Nejsem rozbitá, jen jsem si nechala pár věcí přerůst přes hlavu.

A ta bulka?

Na ultrazvuk se mi nešlo dobře. Lomcovaly se mnou všechny možné emoce. Strach, smíření, vzdor i soucit. V nemocnici jsem si přišla jako na nějaké jiné planetě. Na planetě plné bolesti a utrpení. V čekárně se u mě střídalo nutkání zvracet a nutkání hystericky se smát. Viděla jsem svoje dcerky jako polosirotky, viděla jsem samu sebe jak vítězně kráčím pryč s negativním výsledkem. Ale pořád jsem se snažila držet myšlenky, že nejsem obět nějaké strašné nemoci. Že pokud opravdu v tom prsu bude něco, co musí ven a potřebuje další léčbu, tak pořád jsem to já, kdo drží otěže mého života. Pořád záleží na mě a na mých rozhodnutích a konáních, kam tohle celé povede dál. 

A pak přišel verdikt. Nic tam není, máte asi jen namožené svalstvo, bolí vás úpony svalů na žebrech. Ta bulka není bulka, jen úpon. Protahujte se.

Obrovská úleva mě zalila až do morku kostí. Nejen, že nejsem nemocná. Ale radost pramenila především z toho, jak jsem si během toho strašného týdne porovnala vlastní myšlenky, dokázala udělat drobné, ale moc důležité změny a dokázala jsem se přepínat do role pozorovatele toho všeho.

Najednou jsem měla pocit, jako by se vypršel jakýsi šedý mrak. Jako když po velkém dusnu přijde úlevný teplý déšť.

A tak vám milé rapé, bulko a bolavá lýtka upřímně děkuju za všechny zprávy, které jste mi přinesly. Byla jsem jejich pečlivým čtenářem a ten vzkaz si ponesu v sobě hodně dlouho.

 A abych to celé na závěr trochu odlehčila….

„ Italský vědec a publicista Genaro Castelli z Neapole přirovnal nedávno Cimrmana k sopce, která svou činnosti zasypala sama sebe. Já myslím, že to je přirovnání výstižné. Z Cimrmana opravdu jako z vulkánu tryskaly na všechny strany mohutné erupce objevů z oblasti fyziky, chemie, botaniky, filosofie, na něž pak dopadala sprška soch, obrazů divadelních her, básní, referátů i jeho slavných kondolenčních listů, a vysoko nahoře se pak ještě dlouho vznášelo mračno drobných aforismů, matematických vzorců a historických dat, aby se nakonec, kdy už se zdálo, že se živel zcela uklidnil, snesl z jasné oblohy výmluvný Mistrův epitaf: Budoucnost patří aluminiu!“ (úryvek semináře ke hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký)

A přesně takhle jsem se cítila. Jako sopka, co svými výbuchy nápadů a činností, zasypala sama sebe.