Na letošní zimu jsme vůbec neměli v plánu někam letět, už vůbec jsme neměli v plánu letět na Tenerife. A půjčit si tam obytné auto? Naprosté sci-fi mimo naše finanční možnosti. A přesto se to všechno stalo, bylo to fantastické a nezapomenutelné.
Když se podívám nazpátek, jen žasnu, jak pro nás bylo všechno krásně připravené a stačilo k sobě nechat přijít všechny příležitosti.
Ale vezmeme to hezky od začátku.
Když jsme se na podzim vrátili s Busíkem z našeho roadtripu po Balkáně (přečíst si o něm můžete TADY), hned jsme vymýšleli, kam vezeme Busíka na zimu. A vypadlo z toho kempování v jižním Řecku, kde v zimě obytňáky neřeší a nechávají je na volno přespávat.
Jenže… Busík na takovou cestu ledacos potřeboval a abychom mu to mohli dopřát, bylo zapotřebí nejdřív prodat náš karavan. A karavan se na podzim/ v zimě prodává dost blbě, není sezóna. Kuba stále hlasitěji zdůrazňoval, že bez takové a makové opravy Busík zkrátka jet nemůže…. Ale já jsem si nechtěla připustit, že s dětmi strávíme celou zimu tady v zimě. Celé moje já volalo po místě, kde si můžeme na čas sundat zimní bundy. Koneckonců, když jsme se loni v únoru vrátili po deseti dnech z Malagy, slíbila jsem sama sobě, že příští rok chci do tepla na dvojnásobnou dobu…
A pak přišla možnost odletět s holčičkama do Alicante na takové malé workaway. A ze španělského Alicante je to na Tenerife co by kamenem dohodil. A na Tenerife je přeci ta sopka, na kterou chci už tolik let vylézt! (Jak jsem zdolala Pico del Teide si můžete přečíst TADY.) A už jsem seděla u vyhledávačů a hledala letenky.
Letenky jsem našla za slušnou cenu, koupila a bylo to. Ubytování na Tenerife si najdeme časem, říkala jsem si. To byl začátek prosince. O nějaké dva týdny později jsem šla ubytování hledat a krapet jsem zezelenala. Sakra to je drahé! Na Tenerife je sezóna celoročně a hledat pěkné levné ubytování měsíc a půl před příletem je asi pozdě. Byt pod dva tisíce za noc jsem nemohla najít. A když jsem to vynásobila počtem nocí (patnáct), přičetla k tomu půjčení auta, abychom si ostrov mohli projezdit, nezbylo mi nic jiného než konstatovat, že na to prostě v našem rozpočtu není místo.
Pak svitla naděje a našla jsem skvělé ubytování. Velký pokoj, sdílená kuchyně, pro nás čtyři za osm stovek na noc. Hurá, jsme zachráněni. Tak ne. Z ubytování přichází nekompromisní zpráva, že nás neberou kvůli dětem. Objekt je ve svahu, plný různých terásek, schodů a jiných překážek, děti by tam mohly někde spadnout a to oni si nevezmou na triko.
Bum. Storno letenek nepřicházelo v úvahu, to nízkonákladovky jaksi neumožňují. Kuba navrhoval půjčit si prostě větší auto, vzít si z domova všechny kempovací věci a spát v autě. Dost jsme nad tím uvažovali, ale to by znamenalo si rozhodně přikoupit k letence ještě odbavená zavazadla a vzít karimatky, spacáky, vaření….
A pak nám Vesmír poslal obytné auto. Kuba úplně náhodně zkusil poptat nějaké možnosti ubytování ve velmi nepravděpodobné facebookové skupině. A napsala nám paní, Češka, že má na Tenerife obytňák, chce ho začít pronajímat, ale ještě nezačala a než aby to auto jen tak stálo, tak nám ho klidně půjčí za méně peněz. A kolik dáme. Nabídli jsme tisíc korun na den. To je fakt směšně málo, taková auta se běžně půjčují za tři tisíce a víc. A víte co? Klaplo to. Ještě nám klinkal zvoneček, jestli to není nějaký podvod, ale do mailu nám přišla smlouva o půjčení, platba bude na místě při předání…
A my se mohli začít těšit!
Půjčení obytňáku
Vzhledem k tomu, že jsme s Kubou už měli dva karavany a máme teď Busíka, nejsme v kempování žádní začátečníci. Máme představu, co je s sebou potřeba atd. Jenže… něco jiného je vyjíždět od domu svým karavanem/ obytňákem (pozn. karavan se zapřahá za auto, obytňák je sám o sobě autem…), když si tam člověk naloží co s sebou potřebuje a něco jiného je přiletět s příručákem v letadle a převzít auto.
Velebila jsem letecké společnosti, že nám letenky vyšly, tak jak vyšly. Že já s dětmi poletím z Alicante až v pondělí večer, zatímco Kuba byl na Tenerife už od neděle. Mohl pro auto zajet, seznámit se s ním, projít si, co tam je a není a dokoupit co bylo potřeba. V autě chyběly zásadní dvě věci.
- Druhá autosedačka – s tou jsme ale počítali, v autě byla jen jedna. Půjčovat si sedačku v autopůjčovně se nám nechtělo, protože jejich kvalita bývá dopředu neznámá a většinou nevalná. Kuba tedy sehnal sedačku přes Marketplace a na místě ji koupil. (Váže se k tomu složitá anabáze, kterak mu první sedačka neklapla, protože si majitel popletl datumy, pak mu nikdo neodpovídal a nakonec sehnal parádní sedačku od nějaké na Tenerife žijící Lotyšky. Sedačku s takovým příběhem jsme nemohli na ostrově nechat, jak jsme si původně mysleli, a tak s námi nazpátek cestovala letadlem, protože dětské vybavení nám aerolinky vzaly zdarma…).
- Teplá deka – za nevyhovující vyhodnotil Kuba množství dek v autě a v místní Ikee nám přikoupil velkou dvoudeku a dobře udělal, při nocování v horách padala teplota pod deset stupňů a zachumlaní jsme byli do všeho, co v autě bylo.
Já jsem pak ještě vyhodnotila jako silně nedostačující velikost hrnců, kdy vařit večeře pro čtyřčlennou rodinu v malém rendlíčku a na malé pánvičce byla fakt výzva, ale poradili jsme si. Kupovat hrnec se nám nechtělo, ten by nám asi v Ryanairu jako dětské vybavení neuznali… I když možná jako nočník? 🙂
S holčičkama jsme tedy přiletěly už do plně nachystaného auta, Kuba už měl zjištěné co a jak a kde funguje a už jsme mohli bydlet. Půjčené auto byl Volkswagen Grand California (a kdyby vás zajímalo hodně, tak na Youtube je hodinová recenze od Lukáše Vaculíka)
Oproti našemu Busíku to byla samozřejmě úplně jiná kategorie, ale po čtrnácti dnech kempování jsme se shodli, že bychom neměnili ani náhodou.
Busík je láska. To nenahradí žádné super technologie. Půjčená Grand California měla sice spoustu vychytávek, ale taky spoustu much a upřímně, kdybych si tohle za dva a půl milionu koupila, rvala bych si vlasy. Složité a k brzkému vyviklání vedoucí zavírání skříněk, roletky na oknech náchylné na prach a písek, které už teď lehce drhly, nedostatek úložného prostoru a hlavně, v Busíku si prostě kdekoliv cokoliv přivrtáte, předěláte, tady těžko…ale co, tím si to tady nebudeme plevelit, pojďme se podívat na to, jaké je to free kempování na Tenerife.
Kempování na Tenerife
Na Kanárských ostrovech obecně je možnost kempovat s obytňákem kdekoliv. ( To nás zaujalo s Kubou už před pár lety, když jsme se s velkou dávkou štěstí uprostřed covidové pandemie octli na Fuerteventuře léčit uprostřed ledna moje těhotnské nevolnosti. Už tehdy jsme si moc přáli si Kanárské ostrovy s obytkou projet. Aspoň jeden. Sny se plní….)
Opravdu kdekoliv. Na jakémkoliv parkovišti. Kam si zvládnete dojet a zaparkovat, tam spíte. Aplikace Park4night, kterou jsme se naučili používat už s Busíkem a která nabízí mapku se všemi spacími i servisními místy, přetékala tipy na noclehy.
Jenže jak jsme záhy zjistili, velká část z těchto míst byla různě po městech, v civilizaci, na místech s provozem atd, to nejsou placy, kde chcete ráno vypustit děti z auta. Místečka jsme tak vybírali pečlivě a párkrát jsme po přijetí na místo zase odjeli hledat jinam.
Klasické kempy na Tenerife také jsou, ale není jich moc a my jsme žádný nenavštívili. V horách jsou pak taková kempovací místa v lese, se záchodem, pitnou vodou (ale bez sprch), kde se může zadarmo přenocovat, jen se musíte předem nahlásit lesní správě. Na takovém místě jsme nocovali po mém výšlapu na Teide
Vzhledem k tomu, že v naší obytce byla teplá sprcha i záchod, kempy jsme nepotřebovali, jen servisní místa. A těch je na Tenerife taky slušné množství.
A k čemu servisní místo? K vylití šedé vody (ze sprchy a dřezu), k doplnění pitné vody a k vyčištění WC. Tahle místa byla součástí benzínek, často byly na místě i pračky. Servis byl doslova za pár euro. Vylití šedé vody zdarma, doplnění pitné za euro (a celých sto litrů), vylití WC za tři eura. Někde měli automat, kam kazetu z toalety strčíte a vyjede vám prázdná a čistá, někde se muselo vylévat ručně. Na jedné benzínce měli komplet servis za 6 euro s neomezeným množstvím vody. I tyhle místa jsme hledali v apce Park4night. V autě byla nádrž na 100 litrů a ta nám většinou stačila na 2 a půl dne, s tím že jsme vodu pili, myli nádobí i sebe.
Pozn. na hřbitovech jsme vodu nedoplňovali 😀 (Kdo neví, o co jde, tak mrkněte do knížky Máma, co ráda chodí 2, když jsem putovala s holčičkama k Baltu, tak hřbitovy byly naší denní zastávkou…)
Samotné bytí a žití na ostrově tedy bylo velice laciné. Obchody přetékaly místními mandarinkami, banány či papájou, laciná avokáda nebo obří papriky neměli chybu a cenovky byly víc než příznivé. Přivézt si sem své vlastní auto znamená žít tady za náklady na jídlo a občas těch pár euro na servisu…
Děti mají svůj pokojíček
Co pro nás v půjčeném autě bylo velkou novinkou, tak oddělené spaní holčiček. Doma jsme dosud spali na velké čtyřposteli všichni spolu, v karavanu sice byly dvě postele, ale tam jsem já spala s Anežkou, protože jsem ji ještě kojila a Kuba spal s Baruškou. V Busíku jsme se skládali všichni na jednu postel. A tady najednou byla možnost dát holčičky spát do postele pod střechou.
K našemu velkému překvapení je to nesmírně nadchlo. Hrdě hlásaly, že mají svůj pokojíček a nadšení jim vydrželo až domů, kde se po příletu dožadovaly taktéž svého pokoje. Jako dozvuk dovolené jsme tak doma dělali velké přesuny a stěhování a holčičky i doma spí už ve vlastním.
Oceán za okny
Většinu noclehů jsme strávili u oceánu. A když píšu u oceánu, tak tím myslím tak blízko, že jsme jeho uklidňující hučení slyšeli v posteli tak intenzivně, až to bylo někdy děsivé 🙂 Hned první noc jsme zaparkovali na velké pláži vedle dalších pár dodávek a když jsme si zalezli do postele a podívali se z okna, blízkost oceánu nás tak vyděsila, že jsme radši o dva metry popojeli, aby nás náhodou voda nesmetla 😊
Loučení a předání auta
Vyzvednutí nám začátku pobytu zařídil Kuba, vrátit auto už jsme museli společně a hodně narychlo. Odlet jsme totiž měli už v devět ráno… Naštěstí sympatická dvojice, která předání auta zařizovala, měla pochopení a přijela za námi na letiště. Takže jsme si jen z auta vyházeli batohy, nechali auto zkontrolovat, že je v pořádku a mohli jsme jít. Ale kdybych byla bývala věděla, že budeme muset před odletem předávat auto, byla by nám bývala letenky zabookovala jinak. Jenže já to nevěděla 😊
Kempování na Tenerife nás nadchlo. Tak moc, že se sem chceme brzy vrátit i s naším Busíkem. To samozřejmě lze, ve Španělsku naskočíte na trajekt a za necelé dva dny vás vítají Kanárské ostrovy. Ale pro našeho Busíka je cesta do Španělska minimálně týdenní záležitost, pak ten trajekt, pak si projet všechny ostrovy, pak zpátky… to nám nebudou stačit dva týdny. A možná ani dva měsíce. A tím víc se na to těšíme.
PS – kdybyste chtěli kontakt na paní pronajímající tu „naši“ Grand Californii, napište do komentáře, mailu, do zprávy na sociálních sítích, kamkoliv. Ráda předám.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2
Dobrý den. Mohl bych poprosit o kontakt na půjčení auta? Díky moc Honza 🙂
Milý Honzo, kontakt na paní, co nám půjčovala auto je tady na FB https://www.facebook.com/marta.koudelkova.16