Plán na letošní září jsme měli jasně daný už od loňské dovolené v Alpách. Chtěli jsme s karavanem znovu do Alp, do rakouských a pak někam k moři.
Jenže do tohoto jasného plánu nám hodil vidle Busík. Když se objevil v našem životě, bylo jasné, že všechno bude jinak. To není auto, které si postavíme jen tak někde do kempu. Tohle auto potřebuje jezdit, potřebuje poznávat, potřebuje divoké cesty a nádherná místa na spaní. A asi to potřebujeme i my, když si nás našel a vybral.
Výběr cílové země naší zářijové dovolené mi trval asi deset sekund. Chtěli jsme hory, moře, divoké kempování a laciné jídlo. A taky aby to nebylo moc daleko, přeci jen si musíme Busíka důkladně osahat. Z mapy se na mě usmála Bosna a bylo to.
Týden před odjezdem mě malinko překvapil fakt, že Bosna není v Evropské unii. Já měla za to, že ano, vždyť na jejich SPZkách jsou ty modré obdélníčky… jsou, ale bez těch EU hvězdiček. A tak jsem zase o něco chytřejší. Pasy naštěstí máme, i děti (protože nikdy nevíte, kdy na vás vybafne děsně laciná letenka do Tramtárie), to nebyl problém, jen bylo potřeba počítat s tím, že v Bosně bude drahý roaming, což při psaní cestovního online deníčku může být krapet problém. Vyřešila to laciná bosenská simkarta se čtyřmi giga dat (v přepočtu asi za sto korun)
Přípravy na cestu + itinerář
Velkou výhodou při cestování s obytňákem je neustálá přítomnost vlastní ložnice, kuchyně, ledničky, zkrátka část domova si veze člověk pořád s sebou.
Ale také to má své výzvy – není to jen sbalit si kufřík s kartáčkem a bikinama, ale přípravy na cestu jsou dalekosáhlejšího rázu.
Busík už jsme měli slušně vybavený z testovací jízdy na Healing festival, ale přesto potřeboval ještě pár drobností (třeba vyměnit prasklá táhla v ruční brzdě 🙂 ). Sbalit jsme museli také trochu jídla, dostatek vody, a všechny možné nezbytnosti pro nás i pro Busíka.
Odjezd byl stanoven na 2.9. 17:00 a v 17:30 jsme skutečně vyráželi z domova. Malá pořádkumilovná německá Trudi žijící uvnitř mě jásala radostí.
Itinerář naší cesty
Žďár nad Sázavou – Brno – Trojmezí Rak-SK-ČR – Gabčíkovo – Hrad Sümeg – Balaton – Jajce – Sarajevo – NP Sutjeska – Vodopády Kravica – Tučepi – Primošten – Knin – Karlovac-Záhřeb – a pak už jen po malých silničkách až domů….
Neměli jsme přesně daný plán cesty, jen takový nástřel. Věděli jsme, že nechceme jezdit po dálnicích. Busík stejně víc jak 85 km/h nejede, takže platit za rychlostní silnici je kravina a z dálnice není pranic vidět. A my jsme chtěli vidět všechno.
První večer jsme to vzali přes Brno (kde jsme se v Ikee rozloučili s Českem porcí kuliček s bramborovou kaší a v Decathlonu ještě doplnili zásobu rychleschnoucích ručníků) a hned první večer jsme si ověřili, že cokoliv plánovat na téhle cestě nepůjde.
Chtěli jsme totiž dojet do Bratislavy, ale večer značně pokročil a my jsme hledali náhradní cíl. Zvolili jsme trojmezí ČR – Rakousko – Slovensko a na rakouské straně jsme si našli první nocleh v aplikaci Park4night. Tuhle apku (máme placenou verzi) doporučuju všemi deseti, my jsme nocovali jen podle ní, dají se tam najít i zdroje vody a samozřejmě taky kempy. Ke všem místům hodnocení i fotky.
Ani druhý den se nám nepodařilo dosáhnout kýženého cíle dne – Balatonu a pak už jsme prostě jen jeli a nechávali se cestou překvapit, co nám přinese.
A vždycky se to vyplatilo. V Maďarsku jsme neplánovaně nocovali pod hradem Sümeg, jehož ranní návštěva se nám protáhla až do oběda, hrad neměl chybu a vyblbli jsme se tam dosyta všichni čtyři.
Přejezd přes chorvatsko – bosenské hranice proběhl svižně a hladce (po dávné zkušenosti z chorvatských hranic, kdy nám celníci šacovali karavan do poslední nitky jsem měla s Busíkem malinko vítr), ale jen jsme ukázali pasy a byli jsme tam!
První bosenské město Gradiška nás přivítalo úplně báječně. Malé parkoviště u parčíku s hřištěm, fontánou s pitnou vodou a dostatkem stínu a přilehlým supermarketem přímo vybízelo udělat si tady první bosenský piknik.
Jestli něco miluju, tak nakupování jídla v cizině. Kupovat všechno, co neznám, ochutnávat divné věci a hledat známé potraviny pod exotickými názvy. Z prvního nákupu jsem se vrátila ověšená jako Ježíšek a v tom krásném parku jsme se ládovali snad hodinu. Podobnou hostinu jsme si pak dělali pravidelně téměř denně a rozhodně nás to uspokojovalo víc, než jíst po hospodách (které jsme stejně moc nepotkávali) a vaření v Busíku jsme omezovali na snídaně, kávu a občasné večeře, pokud bylo trochu méně vedro 😀 Vypíchla bych výborné sýry, různé druhy tvarohu, mladi kajmak (to byl takový zvláštní hybrid mezi máslem a sýrem, trochu prokvašený), bosenskou kávu, božský a všudypřítomný burek, nakládanou zeleninu… a taky sladkosti 😀
V každém obchodě měli velký chlaďák s krabičkami dortíků a jiných sladkostí. Neodolali jsme dvakrát (nebo třikrát?), měli jsme kuličky a řezy ve stylu nepečeného vánočního cukroví, složení záhadné, bylo to dost sladké a dost žravé. K silné bosenské kávě naprosto ideální, ale taky silně působící. Já nejsem na takovou nálož cukru a kofeinu zvyklá a dost to se mnou zacloumalo a jsem ráda, že už jsem od těch lákadel pryč 🙂
Co jsme v Bosně navštívili?
Seznam míst, která bychom v Bosně rádi viděli, jsme měli opravdu dlouhý, ale nebylo cílem se honit, takže nakonec jsme to zredukovali a kam jsme dorazili, tam jsme si to náležitě užili.
Jajce
Že musíme navštívit městečko Jajce nám poradil Luboš, původní majitel Busíka, když jsme se mu při prodeji zmínili, že se chystáme do Bosny. A byla to trefa do černého. Zpětně to hodnotíme jako jedno z TOP míst.
Parkovali a spali jsme za městem u Malo Plivsko jezero. Už jen tohle místo bylo kouzelné. Malé i větší vodopády, malé neplacené parkoviště, koupání v neskutečně čisté vodě. V samotném městě se nám podařilo náhodou narazit na místní trhy, což byl velký zážitek a odnášeli jsme si tašky plné ovoce a zeleniny a ta atmosféra neměla chybu. Ve městě jsme se pak šli podívat na velký legendární vodopád, který byl sice moc pěkný, ale kouzlo místa, kde jsme spali, mu chybělo.
Na druhou stranu od města pak byly ještě malé vodní mlýnky –chaloupky na kůlech a mezi nimi protékající vodopádky. To bylo nesmírně roztomilé, fotogenické, ale holky víc zajímalo hřiště kousek odtud, takže jsme nakoukli, poráchali si nohy, vyfotili a šli si užívat houpačky 🙂
Sarajevo
Z Jajce jsme se vydali do hlavního města Bosny – Sarajeva. Kuba našel maličký kemp přímo nad městem s božskými výhledy. Měl dvě nevýhody. Bylo to k němu kurňa do kopce a byl obsazený. Brutální krpál z města nahoru jsme obešli (respektive objeli) po hlavní silnici, která ke kempu vedla (a kterou nám Mapy.cz zatajily) a obsazenost kempu jsme vyřešili jednoduše.
Přijeli jsme už pozdě večer (po desáté), takže jsme to zapíchli na nedalekém ošklivém parkovišti, vyspali jsme se a ráno jsme se zaběhli zeptat, jestli se neuvolnilo místo. Uvolnilo. Skoro všechna. Osazenstvo kempu se protočilo během dne kompletně.
K našemu překvapení se v mnoha přítomných obytných dodávkách vyskytovaly taktéž děti, co děti, spíš miminka! Opravdu hodně miminek. Bylo boží vidět, že se toho lidé nebojí.
Výhled z kempu byl opravdu dechberoucí, sprcha po několika dnech byla fantastická, pračka mě dojala téměř k slzám a do města to odtud bylo na pár seběhnutí.
V samotném Sarajevu jsme si prošli starou část města – Baščarija, která nám dala přesně to, co jsme si slibovali. Tajemné vůně i chutě, ale i rozporuplné výhledy na stále jasně viditelné stopy války. Věděli jste, že Sarajevo bylo na začátku devadesátých let celé 3 roky v obležení? Já třeba vůbec. A celkově nás to téma jugoslávské války provázelo celou dovolenou, snažili jsme se s Kubou o tom ledacos načíst, ale ne a ne to celé uchopit, tak máme program na dlouhé zimní večery.
Z města se nám nahoru rozhodně nechtělo pěšky, to nebyl žádný horský výšlap, to by bylo čiré utrpení v rozpálených strmých uličkách, takže jsme zvolili lanovku a tou jsme se vyvezli nad Sarajevo.
Samotná lanovka nám poskytla boží výhledy. Od lanovky jsme měli jen klesat a pohodlně dojít ke kempu, ale všechno bylo jinak.
Dolů jsme šli betonovým korytem bobové dráhy – pozůstatek po olympijských hrách z roku 1984. Zajímavé torzo nám přineslo další téma k hovoru a to právě olympiády… Kolik to stojí peněz, energie, času a pak zbudou takováto prazvláštní nevyužitá monstra… Pomalu se blížil večer a z betonového koryta jsme chtěli přeskočit na silnici vedoucí až k našemu kempu. Jenže ona tady vůbec nebyla! Tam, kde mapy.cz ukazovaly menší silnici, bylo jen neprostupné křoví.
Hledali jsme dobrých dvacet minut, ale po cestě ani památky. Nezbylo než vydat se korytem zase vzhůru, hledat cestu jinou. A našli jsme kupodivu brzy. Asfaltku, kterou mapy vůbec neznaly. A mapy nás tady ještě párkrát vypečou…
Národní park Sutjeska
Z ruchu města jsme zamířili do krásné přírody národního parku Sutjeska. Původně jsem měla chuť vylézt si na Bosanski Maglič, nejvyšší horu Bosny, jenže cesta fakt není baby friendly, bez helmy není radno tam lézt, takže jsem se spokojila s tím, že pod Magličem budeme alespoň spát.
Naším cílem bylo sedlo Prijevor, malé parkoviště uprostřed vysokých hor. Informace, které jsme měly a fotky, které jsme viděly, napovídaly, že cesta nebude jednoduchá, ale zvládly to i jiné obytné dodávky, i obří obytňáky, takže Busík by to měl dát levou zadní. Ale zase zaúřadovaly mapy.cz a poslaly nás kratší, ale nesjízdnou cestou. V úzké zatáčce nás čekala prudká odbočka plná kamenů se sklonem … nevím kolik stupňů, to je na mě moc matematiky, ale byl to sklon jako prase 🙂 Možná tak pro někoho na krosce, ale ne pro auto. V té úzké zatáčce jsme v protisměru potkaly další Tétrojku, místní, pracovní, řidič nás ujistil, ať nahou nejezdíme a na pozdrav jsme se trochu vzájemně odřeli. Zatáčka byla fakt úzká.
Sjeli jsme do údolí a hledali jiné řešení. Až tehdy nás napadlo, že za to možná můžou mapy a zkusili jsme verzi od Googlu. Bingo. Cesta o trošku delší, ale sjízdná! Nahoru jsme se těch asi 15 km hrkali více než hodinu, ale Busík je pašák a Kuba skvělý řidič, takže jsme nahoru dojeli bez jakékoliv újmy a stálo to za to! Budu šetřit slovy, fotky mluví za vše. Spát na tomhle fantastickém místě bylo úžasné.
Jezero Trnovačko
Na Maglič jsme tedy ze sedla stoupat nechtěli, ale na výlet jsme do takových nádherných hor potřebovali. Variantou pro nás byla nenáročná procházka k jezeru Trnovačko. Termín nenáročná procházka jsem si u někoho přečetla a byl to slušný blud, byla to regulérní túra s pořádnými nahoru a dolů, kameny, úzké stezičky, výhledy a na závěr to krásné jezero!
To už je na území Černé hory, pasy jsme měli u sebe, ale černohorce nezajímal náš pas, ale naše peníze, za vstup do NP se tu platí symbolický poplatek euro za člověka. My jsme se ale projevili jako totální šupáci, protože Kuba si zapomněl peneženku a v té mé nebyla drobná eura, jak jsem si myslela, jen koruny. Pánové na nás koukali jako na zjevení – turisti bez peněz!- ale pak usoudili, že s takovými chudáky nemá cenu se zaobírat a mávli nad námi rukou 🙂
Jezero samotné bylo krásné a jeho okolí opět dechberoucí.
Vodopády Kravica
Pomalu, ale jistě nás začal tlačit čas a bylo potřeba se rozhodnout kam dál. Před námi byl ještě Mostar, vodopády Kravica a národní park Una. Ale taky jsme chtěli k moři. Rozhodnutí padlo po sjezdu ze všech těch nadmořských výšek, kdy udeřilo slušné horko. Mostar jsme vyloučili, tam bychom se upekli, volba padla na vodopády Kravica a následný přejezd do Chorvatska k moři.
U vodopádů jsme toužili přespat ( a rady zněly – přijet po zavíračce, až tam nikdo nebude, přespat a ráno si to tam zase užít bez lidí). Jenže časově nám to vůbec nevycházelo, k vodopádům jsme přijeli po poledni, za to z druhé strany a došli jsme houštím až na místo, aniž bychom potkali pokladnu.
Nejdřív nám to bylo blbé, ale když jsme viděli ten turistický cirkus na místě, už nám to bylo fuk. Vodopády skoro nebyly vidět za všemi lidmi a slunečníky. Ale stačilo popojít po proudu řeky, najít si u vody klidné místečko a byla z toho báječná odpolední koupačka, která v tom horku byla opravdu nezbytná.
A vyhodnotili jsme, že je to tu sice fajn, ale stačí a k moři si dáme večerní přejezd.
A teď to moře!
K moři jsme se chtěli směrovat už malinko na sever, proto jsme se rozhodli opustit Bosnu a využít pohostinnost starého dobrého Chorvatska. Přejezd hranic nám vyšel až na druhý pokus (z prvního hraničního přechodu nás poslali pryč, netušíme proč), zato jen s rychlým ukázáním pasu.
Večerní sjezd k moři neměl chybu – postupující tma, osvětlená městečka pod námi a v dálce temné moře. Bylo to trochu jako přistávat letadlem 🙂 Busík se rychle provoněl solí a piniovou pryskyřicí a my jsme hledali první spací místo v Chorvatsku. Tady je to se spaním na divoko obtížnější,ale my jsme místečko našli! Opět zafungovala aplikace Park4night, za malinkou vískou o pár penzionech se táhla cesta opuštěným olivovým hájem a tam, mezi olivovníky a piniemi jsme uléhali s šumícím mořem kdesi za hlavami.
A ráno jsme měli moře naservírované přímo před očima. Stačilo seběhnout úzkou stezičkou mezi olivovníky a fíkovníky (a fíky byly, mňam, mňam) a byli jsme na malé opuštěné oblázkové pláži. Naprosto kouzelné místo, jehož lokaci schválně neprozradím, ať si takové zůstane.
Moře nám nabídlo všechno, co jsme chtěli a potřebovali. Koupání, vůně, kterých se člověk nepřejí a barvy, kterých se člověk dosyta nenakouká, pohodu, blbnutí, slunce i přilehlou malou vesničku s božím rybím obědem a nezbytnou zmrzlinou. Bylo to krásné, bylo to krátké, bylo to intenzivní.
Večerní přejezd nás vedl po pobřeží až k Primoštenu, kde jsme s Kubou chtěli navštívit kemp Horizont, kde jsme přes osmi lety kempovali s naším prvním karavanem. Žel byl plno, ale náhrada byla parádní. O pár kilometrů dál jsme našli opuštěný mikrokemp na zahradě velkého domu. Za 25 euro tady bylo všechno, co jsme potřebovali a že budeme odjíždet zase až večer nikomu nevadilo. Ještě trocha toho moře nás tak čekala a pak už nastal čas promyslet cestu domů.
Pomalý návrat
Busík neumí spěchat, Busík má rád svůj klid, svou pohodu a pomalé vyhlídkové tempo. A to na něm milujeme. Nejde do něj skočit a ujet 800 kilometrů na jeden zátah. Naše cesta domů tak byla poklidná, po vedlejších silnicích, s dlouhými přestávkami, návštěvami hřiště a jednoho akvária, pikniky a noclehy na divoko. Cestu jsme zase vůbec neplánovali, jen jsme nahodili do map směr a jen jsme se pomalu, ale jistě sunuli k domovu.
Co by vás mohlo zajímat
Jak a kde v Busíku spíme
Busík má sice střešní nástavbu s připraveným spacím prostorem, ale my ho zatím využíváme z velké části jako úložnu a spíme všichni dole. Ptáte se, jestli se nemačkáme? Při správném rozložení jednotlivých spáčů nemačkáme! Holky musí spát malinko níž než já a já musím ležet o chlup níž než Kuba, pak máme všichni dostatek prostoru pro ramena a leží se nám skvěle.
Cestou jsme spali hlavně na divoko. Kemp jsme využili jen dvakrát z prostého důvodu – chtěli jsme si umýt vlasy 🙂 A taky jednou vyprat.
Spací místa i kempy jsme hledali podle aplikace Park4night, Kuba má její placenou verzi a je to naprosto boží aplikace, najdete tu místečka všeho druhu, na spaní i na nabírání vody atp. Moc se nám osvědčila a k Busíku bude neodmyslitelně patřit stejně jako třeba moka konvička 🙂
Večerní přejezdy
Ještě bych ráda zmínila naši přejezdovou strategii, kterou využijí zejména ti, co mají malá dítka jako my. Hodně přejezdů a největší ujetou kilometráž jsme dělali večer. Cca kolem sedmé jsme holky umyli, převlékli do čistého a vyrazili jsme. Holky si v sedačkách ještě prohlížely knížky, povídaly, případně dojídaly večeři a postupně usnuly. My jsme pak cca do 10 večer mohly jet (dokud nás nepřepadla únava) a místa na spaní jsme pak vybírali potmě 🙂
Nedělali jsme to takhle každý den, ne vždycky to vycházelo, ale když ano, byla to super možnost jak v klídku ujet větší porci kilometrů.
Na místě jsme pak vyndali sedačky i s holčičkama, rozložili postel, holky přenesli a sedačky jsme šupli na přední sedadla.
Co nás překvapilo
Bosna pro nás byla území naprosto neznámé. Jak jsem zmínila v úvodu, já jsem ani nevěděla, že není v EU a celkově jsem o téhle zemi netušila nic moc. Jediný obrázek, který se mi k Bosně vybavil, byla princezna Diana vyfocená jak utěšuje děti bez končetin, které šláply na minu… no to je hodně starý obrázek a není úplně lichotivý. Třebaže je už víc jak pětadvacet let po válce, my jsme na ni stále někde naráželi. Kulky na fasádách, různé připomínky i naše vlastní úvahy nás k válce stále směřovali. A vyvstala v nás celá řada úvah – Proč do Chorvatska všichni jezdí a nikdo se nebojí a do Bosny ne? (jasně, moře, já vím). Proč vlastně Chorvatsko sežralo skoro celé pobřeží? A jak to s tou válkou vlastně bylo? Uff těch protistran tam bylo… Nebudu to víc pitvat, ale uvítám tipy na literaturu k tomuhle tématu, protože na Balkán bychom se za rok rádi vrátili a ta historie mě hodně zajímá.
Je spousta míst, která jsme navštívit nestihli, ale nechtěli jsme se nikam honit, všechno jsme nechávali volně plynout a pokud se nám někde nečekaně líbilo, zdrželi jsme se déle, pokud to někde stálo za prd, frčeli jsme dál.
Hodně přívětivý byl rozpočet naší cesty.
- 13 dní
- 4 lidé
- 1 auto
- nepočítaně zážitků
- jídlo
- nafta
- ubytování
- drobné suvenýry
- vstupy, jízdenky
Zkrátka všechny výdaje sečtené a podtržené a dostáváme se na krásných 18 tisíc korun a to jsme opravdu nikde a ničím nešetřili. Jídla jsme si ještě slušnou zásobu dovezli domů 🙂 Busíkova spotřeba se pohybovala pod sedmi litry, což je skoro o půlku méně, než baštila naše Honda se zapřáhnutým karavanem. Nocleh jsme platili jen dvakrát a ještě velmi lacino (po dvaceti pěti eurech). S Busíkem si tak budeme moci dovolit více cestování s menšími výdaji (no dobře, musím započítat, že do něj taky hodně nasypeme, takže to zase taková úspora nebude :D)
A to už je z našeho dobrodružství všechno.
Podrobný cestovní deníček, den po dni, najdete také na mém Facebooku a Instagramu.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2
Ahoj, je možné poslat link na sjízdnou cestu na sedlo Prijevor? Mapy i Google mapy totiž ukazují stejnou variantu. Která cesta nebyla sjízdná?
Děkuji, Jirka
Ahoj Jirko, dívám se na mapy.cz a mám pocit, že už to opravili. My jsme jim totiž po dovolené psali, že tam mají jako sjízdnou silnici naprosto nesjízdnou cestu a že nás tam jejich navigace poslala. A když teď na to koukám, ta cesta, kterou my jsem se původně vydali, je už čárkovaná. Každopádně Google mapy nás naváděly dobře, takže těch bych se tam držela. (Obecně nás tam s autem mapy.cz poslaly párkrát dost divně, takže jsem pak radši jezdily podle Googlu. Třeba v Sarajevu 🙂 )