Byl jednou jeden kurník. A v tom kurníku se ze slepičky vykutálelo vejce. Jen vykouklo na svět, už se ptalo ostatních: „Kde to jsem? A co se mnou bude dál?“
Ostatní vejce v kurníku mu vysvětlila, že je vejce, že ho panímáma sebere, uloží do lednice a brzy z něj uvaří něco dobrého. K obědu, k večeři nebo z něj třeba bude lahodný koláč.
Vejce se zaškaredilo. A to ne, já se sníst nenechám. Rozkymácelo se a odkoulelo se do roku kurníku a tam se dobré tři dny schovávalo, aby ho panímáma nenašla. Ale stejně ho nakonec našla, uložila do krabičky a odnesla do lednice. Jen tím dlouhým pobytem v teplém kurníku (však léto právě vrcholilo, v kurníku se přes den ani nedalo být, jaké tam bylo vedro) se ve vejci začaly pomaloučku polehoučku dít rozkladné procesy.
Vejce se octlo s ostatními v lednici a řeklo si. „No co, sebrali mě do lednice. Ale vařit a jíst mě nikdo nebude.“ A odkoulelo se z krabičky pryč, do zadního rohu lednice. Tam naopak bylo dost chladno a vejce zlehka přimrzlo. Ale bylo schované, a tak mu zima nevadila.
A přeci ho panímáma po dvou týdnech našla a uvařila natvrdo. Uvařené vejce prskalo a říkalo si. „Tak to ne. Našli mě, prosím. Uvařili, dobrá. Ale jíst, jíst mě teda nikdo nebude!“
A šup, spadlo z kuchyňské linky dolů a zakutálelo se do rohu. Cestou mu lehce napraskla skořápka. A jak bylo vejce v teple odleželé, v lednici přimrzlé a teď naťuknuté, ani vaření mu nepomohlo a začalo se okamžitě rozkládat a příšerně smrdět.
V domě nejprve nemohli přijít na to, co to tam tak smrdí. Až za pár dní jejich pes, Haryk, zavětřil pod kuchyňskou linkou v rohu zdroj toho šíleného smradu.
Panímáma šla a smradlavé vejce okamžitě vyhodila na kompost.
Tam se vejce potkalo se skořápkami ostatních vajec. Ty se od něj okamžitě začaly odtahovat a posmívaly se mu. „Vidíš, vidíš. Nechtělo jsi být sebrané a bylo jsi. Nechtělo jsi být uvařené a bylo jsi. Nechtělo jsi být snědené, a tak teď ležíš smradlavé na kompostu a bylo jsi k ničemu. My si společně užily sbírání, pohodu v lednici i lechtání bublinek při vaření. A jak si na nás celá rodina pochutnala! A ty? Ty jen ležíš a smrdíš, fuj!“
A tak skončilo vejce, které nechtělo být sebrané, uvařené a snědené.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2