Potřetí a naposledy? Je to konec našich velkých cest?

„Jak to budeš dělat, až nebudete jezdit s kočárkem?“

Takových dotazů už jsem dostala za dobu, co píšu o svém chození s dětmi, hodně. Vždycky jsem nad tím mávla rukou. Copak já vím? Moje aktuální realita je kočárková a co bude za rok, za dva, netuším.

A teď už se mi ty odpovědi rýsují. Jestli jsem si v mateřství něco ověřila už hodněkrát, tak to, že nemá dopředu moc smysl nad něčím špekulovat, spousta věcí se vyvine sama, přirozeně, tím jak děti rostou. A to prostě nezastavíš.

A teď se pojďme podívat zpátky. Do léta 2019, kdy jsem se stala čerstvou mámou. O dětech jsem nevěděla skoro nic, kolem sebe jsem neměla žádné kamarádky s dětmi a jediné mimino, se který jsem kdy přišla víc do kontaktu byla moje mladší ségra, jenže ona je mladší jen o pět let než já, takže její miminkovské období už je docela pravěk.

A kromě toho, že jsem netušila co a jak s dítětem a jak se vůbec stát rodičem, jsem taky neměla ponětí, co budu celé dny na té mateřské dělat. Neměla jsem žádné vyloženě koníčky, žádnou vášeň. Neznala jsem se.

A tak začala dlouhá cesta poznání. Kdo vlastně jsem já? Co mám ráda, co mě baví, co chci dělat? A co naopak nechci? A ruku v ruce s tím šlo poznávání se v roli rodiče. Co chci svým dětem předat, jak s nimi chci fungovat? A celý tenhle vývoj by vydal na knihu (a já tu knihu v hlavě mám, ale ještě nenazrál čas všechny ty myšlenky a zážitky sunout do klávesnice, ještě ne).

My teď zůstaneme u té jedné červené nitky, která se tímhle obdobím vine jako spojnice všeho.

Chození. Moje terapie chůzí.

Celou mateřskou jsem se doslova prochodila a chůze se stala oním nástrojem poznávání sebe sama. A naše „velké cesty“ (jak to nazývají holčičky) byly berličkou pro mé mateřské sebevědomí a zdrojem budování vztahů – mého k dětem, jejich ke mně i jejich vzájemně.

První cesta přes Česko pro mě byla jakýmsi potvrzením, že jsem schopná se postarat o dvě malinké děti. Mít dvě děti s věkovým rozdílem přesně dvou let nebyl úplně můj záměr, ale když si nás malá Anežka vybrala a vstoupila do našich životů, nezbylo než se s tím naučit fungovat. A bylo to sakra těžký. První měsíce s miminkem v jedné ruce a batoletem v druhé byly tak těžké, že si toho spoustu ani nepamatuju. Spoustu náročných chvilek jsem radši z paměti vytěsnila a některé fotky z té doby vůbec nepoznávám.

Ale ta touha sebrat se a jít byla tehdy tak velká a nezlomná, že jsem vůbec nepochybovala, že to společně zvládneme.

Po návratu se moje mateřské sebevědomí vystřelilo do nebeských výšek a já začala mít pocit, že s dětmi zvládnu všechno. Že neexistuje nic, co bych s nimi nemohla podniknout. Ale celé to bylo ještě tak na povrchu. Že to zvládnu fyzicky je obstarat, zvládnu je zabavit, zvládnu s nimi být sama a uchovat si zdravý rozum.

Ale cesta k Baltu o rok později tomu dodala ještě mnohem větší hloubku. To společné prožívání nepohodlí, strachů, malého hladu i žízně, velkých radostí když jsme našly obchod, kohoutek se studenou vodou, krásné místo na spaní nebo báječné hřiště, tohle všechno byly zážitky, které začaly naše vzájemné vztahy přetvářet a prohlubovat.

Já jsem na cestě v sobě našla opravdovou bezpodmínečnost přijetí. Holčiček i sebe. Našla jsem v sobě empatii (která nikdy nebyla mou silnou stránkou) a najednou jsem viděla v jiném světle nejen děti, ale si sebe coby mámu. Společné zážitky vytvořily to, co bych doma těžko nasimulovala.

Holčičkám se blíží třetí a páté narozeniny. Už jsou to velmi samostatné, sebevědomé bytosti, které vědí, co chtějí. A mě nesmírně hřeje, že se na naši letošní slovensko-maďarskou cestu upřímně těší.

Vyrazit v letošním roce na cestu o polovinu času i kilometráže kratší bylo celkem logické rozhodnutí. Loni cestou k Baltu mě stravoval obrovský stesk po Kubovi a já jsem si slíbila, že na tak dlouho už bez něj jít nechci. Ani děti a Kubu nechci na tak dlouho rozdělit. (Třebaže jsme se v půlce cesty společně potkali).

Navíc letošní rok máme nabitý dalšími aktivitami, já pořádám čtyři turnusy táboření pro mámy s dětmi, s Kubou jsme se pustili do rekonstrukce starého domu, který jsme koupili pro náš společný projekt a když se k tomu přičte moje narůstající zahradnická vášeň, pro velké cestování tam není už úplně místo. Byla jsem s tím naprosto v pohodě až do nedávna.

Kdo jste četl můj poslední článek (Co mi přišlo říct rapé, bolavá noha a bulka v prsu…) víte, že jsem měla období, kdy tu byla možnost, že mám rakovinu. Cítila jsem se zahlcená, že jsem si toho na sebe navalila moc. A jestli jsem v něčem dobrá, tak v případě zahlcenosti si na sebe ještě něco navalit.

Byl slunný den a já si šla zaběhat. Běželo se mi krásně a najednou byl ten nápad tady. Kdepak, my nemůžeme naše chození skončit takhle. Posledních 250 kilometrů a konec.

A v hlavě se mi vytvořila taková malá anekdota:

V baru se potká Willy Fog, ředitel firmy TFK a Martin Úbl ze Stezky Českem. Tak chlapi, co vymyslíme za projekt?

„Co třeba cesta kolem Česka?“ navrhuje Martín Úbl.

„Ale za 80 dní!“ doplňuje Willy Fog.

„A s dětmi v kočárku“ nezapomene dodat ředitel TFK.

Ha ha ha a pošleme tam Elišku, stejně ráda chodí….

A ta myšlenka tu byla a byla neodbytně se mnou. Když máme ten nový kočárek, je potřeba ho pořádně využít. Obejdeme Česko za 80 dní. To jsou necelé tři měsíce, to bude v pohodě.  A aby nám nebylo smutno, půjde vždycky někdo s námi. Týden Kuba, týden třeba moje mamka, stejně už si odšlapává jednotlivé úseky Stezky Českem, týden by mohl můj taťka…. A už jsem začala přemýšlet, kam to v kalendáři napasovat. Byla jsem odhodlaná a připravená.

A aby toho nebylo málo… jestli by to nechtělo taky ještě něco na kole…. Třeba Labská cyklostezka. Od pramene k ústí. Ale ne do Ústí, ale k ústí. Až do Německa. To bychom mohli dát letos v létě a příští rok na jaře vyrazíme na tu cestu kolem Česka….

Probudila se ve mně obrovská síla, která zametla všechno ostatní pod koberec. A pod tou silou pípal takový malý ptáček, tenký hlásek, který volal: „A co zahrada, to příští rok nebudeš nic pěstovat? A co Kuba, vždyť jsi bez něj nechtěla už jít, nebude ti smutno? A budou holky chtít na tak dlouho?“

Všechno jsem to odmávla a heroicky jsem se bila do hrudi. „Já to dám“

Ale která moje část tohle chtěla? Ta nezastavitelná motorová myš, která mi báječně slouží, ale dokáže mě přetáhnout tak, že fyzicky odpadnu? Je to ego? Ego, které křičí, že 250 kilometrů dlouhá cesta je trapně málo, ale dát si něco přes 2000 km kolem Česka je teprve něco, co stojí za zmínku? Nebudu to náhodou rvát moc na sílu?

A tohle mi běželo v myšlenkách ten týden, kdy jsem čekala na ultrazvuk s bulkou v prsu. Tloukla se ve mně silná mužská energie, která volala po pořádném výkonu, na sílu, na krev, navzdory všemu a všem. Byla hlasitá a neodbytná.

A naproti tomu vystupovala taková křehká, jemná a tichá ženská síla, která velela udělat to jinak. Jemněji. Byly to malé náznaky všude kolem mě.

A já jsem najednou věděla odpověď. S naprostým klidem pouštím ten obří plán na fantastickou dlouhou cestu. To teď není moje. Teď ne.

A zrodil se plán nový.

My letos s holčičkama vyrazíme ještě na jednu menší cestu. Malinkou. A BEZ kočárku. My si dopřejeme další společné chvíle, ale bez toho velkého „wow“, bez toho výkonu, bude to celé pomalejší, jemnější, bude to hlavně o nich a mnohem méně o mě. To je to, co si mě teď doopravdy volá.

A mě se to všechno krásně propojilo. Jak jsem na začátku mateřské díky chození začala poznávat samu sebe. A teď už jsem na sebe napojená natolik, že dokážu rozlišit co opravdu chci, co je tlak ega, co je tlak zvenčí, co je moje a co už moje není.

A prochodit se do tohoto bodu bylo cílem našich cest.

Asi.

(PS – ale ta potřeba výkonu, pořádného výdeje energie a dání si do těla, ta tam pořád je. Proto teď zase koketuju s běháním, ale zjišťuju, že běh je pro mě super jen v určitých fázích cyklu. Že závazky typu „budu běhat 30 km týdně“ mi nebudou fungovat. Že i tady musím poslouchat svou intuici. Když zatoužím po výkonu, vyběhnout, když zatoužím po klidné procházce, dopřeju si ji. Ale poznat to v sobě není vždycky úplně snadné, protože se do toho montuje „měla bych“. Budu se to učit.)

(PS 2 – odmítnout sama v sobě takovej boží nápad jako tříměsíční cestu kolem Česka pro mě bylo snad těžší, než doopravdy vyrazit…. Ale ta úleva si to přiznat….)