O téhle 3715 metrů vysoké sopce jsem se dozvěděla poprvé na podzim 2018, kdy jsem zdolala Jebel Toubkal, namlsala se vysokých kopců a zatoužila po dalších. Hledala jsem tehdy kopce, na které se dá vylézt jen obyčejnou chůzí, tedy bez nutnosti horolezeckého vybavení a umu.
Tehdy jsem poprvé zatoužila podívat se na Tenerife a tomuhle kopečku se podívat na zoubek. To jsem ještě netušila, že v bříšku mám cosi malinkého velikosti fazole, z čeho se za pár měsíců vyklube naše prvorozená dcera. Vysoké kopce šly na čas stranou (ale abych nekecala, ještě těhotná jsem vyrazila objevovat krásy Nízkých Tater a s malou Baruškou jsme zdolaly aspoň Lysou horu, Grosser Arber, Ještěd, s oběma holčičkama Sněžku, Vyševnik…).
Až teď se nečekaně objevil nápad vyrazit na zimní dovolenou na Tenerife. Že si tam dopřeju tenhle vysněný výšlap, bylo jasné od první minuty. Koneckonců mě během dovolené čekají narozeniny, jaký lepší dárek bych si mohla dát?
Před výšlapem...
Malý zádrhel se objevil hned na začátku. Na výstup na vrchol je potřeba povolení, permit. Je zadarmo, ale musí být. Vydává se jich 200 na den, dá se zařídit online na https://www.reservasparquesnacionales.es . Jenže já přišla pozdě. Měsíc a půl předem jsem se vůbec nechytala, permity byly vybrané až do března a nás čekal pobyt v lednu. Hned jsem začala zjišťovat možnosti.
První se vyjevil plán s přespáním na chatě Refugio Altavista, ze které je to na vrchol cca 2 hodinky, takže je to skvělý výchozí bod k rannímu výšlapu, než dorazí strážce a začne permity kontrolovat.
Jenže chata je už nějaký čas zavřená. Tak tudy to nepůjde.
Ale získala jsem informaci, že permity se kontrolují jen v době provozu lanovky. Logicky, strážce tam nechodí pěšky, vyjede první lanovkou, sjede tou poslední.
Hodně lidí chodí nahoru na východ Slunce… jenže stihnout vyšlápnout nahoru do 9 hodin, než dorazí první lanovka, to znamená vyrazit ve 4 ráno. A vzhledem k tomu, že v národním parku se nedá nocovat a my jsme tu s obytňákem, znamenalo by to kolem třetí vzburcovat rodinu, aby mě odvezli na start… To je blbost. Musím to vzít opačně. Vyšlápnout nahoru odpoledne, počkat až odjede poslední lanovka, dojít na vrchol a pak svižně dolů, abych nešla za úplné tmy.
Tahle varianta se jevila jako ideální.
Jako malinká naděje se jevila ještě možnost, že by nejela lanovka kvůli větru. Jenže to si člověk nikde neobjedná, že…
Od začátku bylo jasné, že tenhle výšlap si dám sólo. Trasa je moc dlouhá a náročná na to, abychom ji mohli absolvovat s dětmi v nosítku, ony už se nám holčičky dost pronesou a Kubu to moc nemrzelo, že bude čekat dole, protože vysoké nadmořské výšky mu zatím nijak dobře nedělaly.
Těšila jsem se moc. Na den sama pro sebe, na výšlap, na výhledy, na zážitky.
Moje tělo se těšilo též a báječně spolupracovalo. Po dvou probdělých úplňkových nocích se mi noc těsně před výšlapem povedla celá prospat, zlobící koleno si dalo jako zázrakem pauzu, očekávaná menstruace též počkala za dveřmi.
Vyrážím...
Do hor jsme vyrazili už o dva dny dříve, dát si všichni nějakou tu horskou procházku. Nocovali jsme ve Vilaflor na malém parkovišti u kostelíka. Odtud to bylo k výchozímu bodu trasy asi 40 minut jízdy. Pozor, pokud byste vyráželi z letoviska od moře, na kilometry to není daleko, ale dojezdový čas se protáhne značným stoupáním.
Parkoviště u startu je malinké, snad pro 10 aut, takže Kuba mě s holčičkama jen vyložili a odjeli si o kus dál, užít si svůj výlet, ale bez převýšení. Ještě cestou jsme pozorovali lanovku na vrchol a kupodivu žádná nejezdila. Ve mně tak zaprskala jiskřička naděje.
A pak už jsem osiřela. Jen já a můj batoh plný jídla, pití a teplého oblečení. Startovala jsem v cca 2200 metrech nad mořem, sluníčko ostré, teplota na kraťasy a velmi slabou mikinu. Ale co mě čeká za teplotu a hlavně vítr nahoře, to jsem netušila. Takže v batohu jsem nesla slabou merino mikču, flanelku, softshellový kabát a pro jistotu i čepici a rukavice.
První čtyři kilometry byly pohodové a kochací. Široká šotolinová cesta, sem tam nějaký kolemjdoucí. Užívala jsem si výhledy, užívala jsem si samotu, užívala jsem si každý krok. Krajina byla neskutečná. Všechny myslitelné barvy kamenů. Od sytě černých, přes hnědé, zářivě oranžové, do červena a později na vrcholu i svítivě žluté, do zelena a do modra….
Po čtyřech kilometrech končila legrace. Stezka se zúžila asi na pětinu a zdvihla se téměř kolmo vzhůru. Každý krok začal bolet, pauzy na vydýchání nabraly na četnosti. Ale cesta byla pořád krásně viditelná, kamenitá s všemi typy povrchů. Velké ploché balvany, malé kamínky, písek, ostré kameny, hladká skála, střední kameny, po kterých se jde sakra blbě…
Větší pauzu a velký nádech před závěrečným stoupáním jsem si dopřála u Refugio Altavista, opravdu zavřené horské boudy. Tady už pofukoval studený vítr, propocené tričko jsem rychle shodila a nahradila merino mikčou a flanelka navrch taky přišla vhod. Najedla jsem se, napila a s Kubou jsem si po zprávách ještě ověřila, že lanovka fakt nejezdí. To je skvělé, nemusím čekat na odjezd strážce, můžu jít nahoru dříve. Informaci mi záhy potvrdila trojice Španělů, kteří šli od vrchu a upozorňovali mě, že pokud dolů chci jet, tak to nejde. Nevadí, naopak, díky kluci!
Hurá na vrchol!
Od chaty končí veškerá zeleň a začíná oblast jen a jen kamenitá. A taky chudší na kyslík. Začala jsem se zadýchávat víc a víc, svaly na nohou tvrdly a bolely, pauzičky jsem si dělala snad každých 200 metrů. Chvílemi byla vidět jen obří kamenitá stráň nade mnou, měla jsem pocit, že to se snad ani nedá vylézt.
Stále mi v hlavě bzučelo, že je to krásná paralela k životu a k tomu, co nás letos čeká. Velké cíle vypadají tak vzdálené, ale každý i ten sebemenší krůček nás k nim přibližuje.
Vyhlídka La Rambleta byla místem dalšího spočinutí. Potkala jsem tu první otvor s unikajícím teplým vzduchem a síra byla nepochybně ve vzduchu také cítit. A hlavně jsem viděla před sebou vrchol. Pořád ještě tak vzdálený a přitom tak blízko.
Ke stanici lanovky už to nebylo daleko. Kolemjdoucích značně ubylo, cesta byla přede mnou celá pro mě. A najednou se přede mnou objevila budova, nebylo pochyb, že sem u horní stanice lanovky. Okénko, kde asi probíhá kontrola permitů bylo opravdu zavřené, ale venku někdo stál. Na 99% svačící turista, ale nechtěla jsem nic riskovat, takže jsem přelezla pár kamenů, abych se okénku vyhnula a dostala se na stezku vedoucí na vrchol.
Někde jsem si přečetla, že poslední úsek, od lanovky k vrcholu, není moc náročný. Asi chyba v překladu, bylo to náročné jako prase. Sotva jsem lapala po dechu, lezla po čtyřech, snažila se nevnímat všudypřítomný silný zápach síry a uhýbala poryvům větru, který na téhle straně kopce opravdu fučel.
Seshora scházelo pár lidí, za mnou nahoru nikdo. Škrábala jsem se tam sama, ke každému kroku jsem se musela přemlouvat.
A pak jsem tam byla!!!
Prvním pocitem bylo zklamání, že mě nahoře čekají jen bíložluté kameny, ale žádný kráter sopky. Jak vypadá vrchol jsem si nikde negooglila, ale čekala jsem zkrátka díru dovnitř… tak ne, není tam 😀 Ale otvorů, ze kterých vychází smrdutá pára, těch tam pár je. Bylo to zvláštní si k nim dávat ruce. Jako bych se z té výšky dotýkala nitra Země….
Nahoře jsem strávila asi deset minut. Celou tu nádheru jsem měla jen pro sebe a když jsem si zalezla za kameny a nebičoval mě vítr, bylo to báječné kochání.
Výhled až na oceán mi bohužel kazil mlžný opar, kalima, pořádná porce saharského písku ve vzduchu. Držela se celé dva týdny, co jsme na Tenerife strávili. Teplota vzduchu byla díky tomu vyšší než obvykle, viditelnost prabídná. Z vrcholku jsem tak oceán spíš tušila než viděla.
Ale pak mě ještě čekala cesta zpátky. Nahoru jsem šla téměř pět hodin a měla jsem pocit, že jsem si to s energií špatně spočítala, jako náčelník ze hry Dobytí severního pólu ty zásoby. Jen na cestu tam…
Dolů jsem šla zase jen sama, v protisměru ani noha. Bylo to tajuplné, děsivé, posvátné a krásné. Celé ty monumentální hory jen pro mě.
K chatě Altavista jsem se dopotácela po strašně dlouhé době, nohy se mi klepaly, cítila jsem se celá oteklá, trochu mi hučelo v hlavě. Prstýnky na ruce, které mi obvykle kloužou dolů, se mi nepříjemně zarývaly do prstů. Byla jsem fakt opuchlá. U chaty jsem potkala společnost a dopřála jsem si svačinu, hodně vody a odpočinek.
A najednou jako bych úplně ožila. Vyskočila jsem jako laňka a zbytek cesty dolů jsem brala v poklusu. Kameny, nekameny, výška nevýška. Fakt jsem skotačila jako kamzík. Taky jsem cestou dolů strašně moc čůrala. Snad co kilometr. Fakt jsem cestou nahoru otekla a cestou dolů jsem splaskávala. S každým sklesaným metrem mi bylo lépe a lépe.
Na širokou šotolinovou cestu jsem dorazila plná energie a poslední čtyři kilometry jsem fakt běžela. Bylo mi úžasně lehce. Na krajinu se snášela tma, ale čelovku jsem nevytahovala, třebaže jsem si ji přibalila. Viděla jsem dobře. A zase jsem tu byla jen já a ty monumentální kopce. Pod nohama mi hlasitě křupal štěrk a když jsem se zastavila, nastalo ticho tak silné, až to bolelo. Ticho, co bylo slyšet.
Celý ten den o samotě, v tichosti, jen s občasným „Hola“ pro kolemjdoucí, pro mě byl nesmírně silným zážitkem. Rovnala jsem si myšlenky, odhazovala ty nepotřebné a nechávala přijít nové, dosud nepoznané. Ohlížela jsem se zpátky i s nadějí a těšením přemýšlela nad budoucností. Mezi funěním a lapáním po dechu jsem se nořila víc a víc do sebe, promlouvala se svým tělem a napojovala se na svou duši. Některé silné okamžiky se mi vrývaly do paměťových buněk jako tetování, jako bych slyšela tu jehličku, která mi ty jednotlivé momenty zapisuje do paměti…
Kuba s holčičkama mě čekali na parkovišti, kam jsem přiběhla nadupaná adrenalinem, endorfiny a kdoví jakými hormony ještě. Ale jen co jsem si v autě sedla, celé tělo mi ztuhlo a já cítila únavu jako blázen. Aby ne. V nohách jsem měla téměř 20 kilometrů s převýšením víc než 1500 m.
Dole jsem byla asi za dvě a půl hodinky, celý výšlap mi tak trval necelých osm hodin.
Trochu jsem se bála, jak moc budu zhuntovaná další dny, ale kupodivu mi jen trochu ztuhla lýtka.
A dál? Tenhle kopeček byl můj velký sen, ale mám vysněné ještě další… Stok Kangri v Indii, Kilimandžáro… tak zase příště, jo?
A na závěr si dáme praktické shrnutí.
Výšlap má cca 9 km nahoru a pak to samé zpět. Nahoru jsem šla necelých pět hodin, dolů polovinu času. Cestou není nic, žádné občerstvení ani legální možnost noclehu. (Ale dva bivakující jsem cestou dolů potkala). Na vrcholu bylo citelně chladněji a vítr teplotu pocitově ještě srážel, takže moje zimní výbava nebyla vůbec od věci, nicméně sníh na vršku nebyl (ale bývá). S sebou doporučuju mít stáhnutou offline mapu, signál se cestou ztrácí. I když cesta je moc dobře značená, není možné jít jinudy, já jsem v mapě kontrolovala svou polohu, jestli mám ještě sílu pokračovat 🙂
Výšlap pro mě byl fantastickým zážitkem, náročným, bolavým, radostným, osvobozujícím… Báječné bylo uvědomění, že můžu. Že už v pohodě můžu opustit na chvíli rodinu a sama si dopřát takový zážitek. A příště třeba i na víc dní…
Proces uzavírání etapy života, kde byla v hlavní roli pozice mámy, je v plném proudu a já s otevřenou náručí vítám období nové, křehce se rodící, kdy se mi otevírají nové možnosti žití… a o tom zase příště…
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2