Nedávno jsem s vámi sdílela svá rána. Jak vstávám brzy, jak mě tenhle ranní čas baví. A dostala jsem xy komentářů, že vy takhle brzy nevstanete atd. Když se řekne A, mělo by se říct i B.
Abych mohla vstávat v 5 ráno a svěží vyskakovat z postele, musím si jít zákonitě brzy lehnout a dobře se vyspat.
A dobře se vyspat, to pro mě řadu let bylo sci-fi… (a teď myslím už před dětmi)
Příliš brzké buzení, noční čučení do stropu, špatné usínání… tohle všechno mě v nějaké podobě provázelo snad odjakživa. Pamatuju si, jak jsem v době bujarého paření do svítání záviděla všem, kdo to pak prostě dospali přes den. Já ne. Když jsem šla spát ve čtyři ráno, v sedm jsem už byla vzhůru.
Už jako malé dítko jsem se často ráno pekelně nudila, protože všichni ještě spali a já už byla dávno vzhůru.
Nespavost je malé soukromé peklo, pokud se stane vaším tématem. Já jsem se roky utěšovala hláškou Babičky od Boženy Němcové „Spát můžu až v hrobě.“ Jenže když nebudu spát, budu v tom hrobě dřív, než bych chtěla.
Na úplné nespavé dno jsem spadla v době, kdy bylo Barušce plus mínus půl roku. Trvalo to týdny. Večer jsem šla spát se strachem, že budu v noci vzhůru. A taky že jo. Buď se Baruška vzbudila na kojení a já už jsem nezabrala nebo jsem se vzbudila jen tak… celonoční koukání do stropu, převalování… Už jsem měla strach jít spát, že spát nebudu, únava se hromadila. Některá noc byla o chlup lepší, jiná příšerná. A když jsem náhodou zabrala, šup, šla jsem kojit, přebalovat…
A pak jsem měla příšerný noční zážitek. Potácela jsem se někde mezi spánkem a bděním, když jsem najednou viděla Barušku, jak se vznáší do vzduchu a pluje po místnosti. Nemohla jsem nic. Ani se pohnout, ani křičet. Pak nevím, asi jsem usnula. A to byl bod zlomu, věděla jsem, že s tím spánkem musím něco udělat.
Celé to nespaní mělo samozřejmě ještě nějaké své pozadí, životní příběh, který se mi tehdy odvíjel. Ale ta únava přebíjela všechno.
A já jsem postupně začala hledat způsoby, jak si ten spánek vylepšit.
První pomoc: Bylinky!
Meduňkový čaj jsem znala, ale moc účinků na mě neměl. Už ani nevím jak, ale narazila jsem v době té největší nespavé krize na čajové směsi od Zdislava Tea. A mají i jednu s názvem Spánek. Vůbec jsem neřešila složení, jestli se ty byliny můžou při kojení nebo ne. Prostě jsem to zkusila. A byla to síla! Po čaji jsem mnohem lépe usnula, spánek byl hlubší a delší. Nevýhodou bylo, že se mi blbě vstávalo na kojení, protože jsem se budila zmatená nebo vůbec. Ale byla to berlička v době, kdy mi bylo nejhůř.
Dneska už tenhle silný čaj neužívám, ale oblíbila jsem si levanduli. V kombinaci právě s meduňkou. A to je moc fajn, usíná se mi pak opravdu lépe. Jen bacha na množství, noční čůrání kvalitě spánku moc nepřidá 
(Ještě je na spaní super třezalka, tu jsem užívala v době, kdy mě trápil ekzém. Zklidnila noční škrábání a zlepšila spánek. Ale na tu pozor, je to hodně silná bylinka a doporučuju si o ní něco načíst, než si uvaříte první čaj.)
Když jsem pořešila ten nejakutnější problém, začala jsem o ten svůj křehký spánek víc a víc pečovat. A postupně jsem začala měnit svoje návyky před spaním.
Co jsem si tedy zařadila jako své nové rutiny k vylepšení spánku?
Jídlo
Jíst před spaním pro mě byla normálka. V době těhotenství a intenzivního kojení dokonce nutnost. Když jsem večer něco neslupla, bylo mi v noci nebo brzy ráno špatně. Jenže tenhle zvyk pozdních večeří jsem si odnesla i do doby, kdy už to nutné nebylo, byl to zkrátka jen návyk.
Přeučila jsem se. Snažím se jíst nejpozději do šesté hodiny večerní a pak se mi usíná mnohem lépe. Pokud se z nějakého důvodu najím ještě později, hned to na kvalitě spánku (případně na divokých snech) hned poznám.
Kofein
Byla jsem kafař. Velký kafař. Od svých sedmnácti, kdy mi spolužák Tomáš uvařil na chmelové brigádě ráno pořádnýho turečka a já jsem pochopila, že s kofeinem v krvi se mi bude na chmelnici pracovat lépe. Nad kávou jsem moc nepřemýšlela. Byla mou součástí roky. Věděla jsem, že odpoledne už by mi mohla narušit spánek, takže jsi pila naposledy plus mínus kolem druhé, třetí hodiny. Ale v loňském roce jsem zjistila, že mě káva neskutečně zrychluje, což vzhledem k tomu, že jsem neustále jako motorová myš, je nežádoucí, takže jsem ji zkrátka vyřadila. A spánek se mi zase o dost vylepšil. Místo kávy piju Caro s kořením. A kávu si dávám výjimečně.
Světelná hygiena
Krátce poté mi přišel do života Cukrfree podcast a v něm rozhovor s Hynkem Medřickým. Tehdy jsem poprvé slyšela o světelné hygieně. Už jsem určitě někde četla, že čučet večer na telku nebo do mobilu by se nemělo, ale neznala jsem k tomu žádné pozadí.
A najednou tady ty informace byly. Jak moc je škodlivé pro naše tělo na sebe večer svítit. Jak moc sami sobě ubližujeme, když do nočních hodin koukáme na jakékoliv obrazovky a ještě těsně před spaním máme doma plně rozsvíceno. Jak to ubližuje nám, našim dětem, ale i zvířatům (A jak moc ubližuje přírodě přehnané svícení venku, to si přečtěte u Hynka na profilu, protože to je slušný rodeo…)
Takže co s tím? To mám jako se západem slunce jít spát?
Ne, není třeba, ale když svítit, tak rozumně. Nebudu zabředávat do detailů. Je to moc fyzikálních pojmů, se kterými neumím pracovat, tak se s vámi podělím o to, jak jsme to doma uchopili my.
- V ložnici máme speciální lampičku vyzařující pouze červené (spánek nenarušující) světlo. U té si s holčičkama čteme před spaním, tu jsem používala při nočním vstávání k dětem.
- Pokud ještě z ložnice odcházím, beru si na oči červené brýle, abych si k sobě už nepustila modré a zelené spektrum ze světla.
- Pokud se stane, že se chceme večer na něco dívat (a není to moc často), na notebooku mám zapnutý červený noční režim. Stejně tak i na telefonu. Sice to ovlivní barvy toho na co koukáte, ale spánek vám to nenaruší. Takže třeba z letošní Stardance mi unikla barevnost všech kostýmů 😀 Televizi nemáme, ale vím, že se buď dá přelepit červenou folií anebo ji zkrátka sledovat v oněch červených brýlích.
- Brýle si často beru s sebou, ať jedu kamkoliv.
- V ložnici máme absolutně zatemněno. Na oknech jsme měli původně jen žaluzie, ale ty přeci jen trochu světla propustí, takže přes ně máme ještě zatemňovací závěsy.
Kromě tmy v ložnici se ještě snažíme o chladné prostředí, což v zimě není nic těžkého, zkrátka tam netopíme (v ložnici míváme plus mínus 15-17 stupňů, někdy taky 12 :D), na jaře a na podzim máme celonočně otevřené větračky a v létě… no prostě větráme, jak se dá…
I v dobách, kdy bylo mou realitou kojení desetkrát za noc, jsem ráno poznala, jestli jsem večerní opatření dodržela nebo je zanedbala. Délku spánku jsem ovlivnit nemohla, jeho kvalitu a hloubku ano.
A na závěr ještě příběh o tom, proč chodím spát s dětmi.
Dokud jsme měli jen Barušku, strašně jsem tlačila na její večerní spánek. Musíš usnout, aby si maminka mohla oddechnout, jít se navečeřet, koukat na film, cokoliv… A tlak vyvolává protitlak… Takže Baruška byla večer neuspatelná. Kolem jejího roku, roku a půl, to byla večerní dvou- až tříhodinová martyria, kdy byla unavená, ale usnout nemohla.
Celé se to srovnalo po narození Anežky, kdy jsem se zkrátka naučila chodit spát s dětmi. Do postele jsem s nimi chodila s tím, že už asi nevylezu. Pokud jsem nevytuhla, byl to malý bonus a já jsem ještě mohla jít za Kubou, číst si atd. (Ale pozor, to už v těch červených brýlích, protože světelná hygiena.)
A když se některému z dítek nechtělo usnout, bylo mi to jedno, usnula jsem dřív. Takhle to máme doteď, někdy spím dřív než holky. 😀
Dnes už tedy nebojuju o každou vteřinu spánku, ale když jdu spát s dětmi v osm večer, můžu v pět ráno svěží vyskakovat z postele, užít si ranní čas pro sebe a věnovat se práci.
Celé tohle téma bych ráda uzavřela tipem na knížku.
Matthew Walker – Proč spíme
Tahle knížka je nabušená informacemi, jak moc se snižuje kvalita našeho života, pokud se o svůj spánek nestaráme. (Prosím vy co teď vstáváte v noci k miminku, tak v klidu, je to mířeno hlavně na lidi, kteří do noci čučí na telku, pak spí sotva pět hodin a vstávají a myslí si, že to doženou o víkendu. Nedoženou. Už nikdy.)
O celé téhle cestě k lepšímu spánku, ale i o mnoha dalších životních vylepšeních vyprávím i v e-booku S dětmi život nekončí. Abych se doma úplně nezbláznila a abych mohla i jako máma malinkých dětí žít naplno a s elánem, musela jsem zapracovat i ve spoustě dalších oblastech. Jak si z mateřské udělat opravdovou dovolenou si můžete přečíst TADY.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2