A teď už jsem dospělá?

Když jsem byla malá, představovala jsem si dospěláka jako někoho, kdo chodí do kanceláře a kouří. A má děti a vaří. Takhle jsem si hrály se sestřenkou. Že jsme dvě dospělé ségry, máme děti (panenky), chodíme do kanceláře (vedlejší místnosti), kde máme cestovku (mraky prospektů různých cestovek), hodně píšeme a razítkujeme a v mezičase kouříme (koušeme slaný tyčky). Mohlo mi být třeba šest? A takhle jsem si představovala dospělost.

Když se mi pomalu ale jistě začala ta magická hranice, za níž čeká svět dospěláků, blížit, těšila jsem se na pár drobností. Že si budu moct vsadit sportku, půjdu volit a už se nebudu muset bát šťáry v hospodě, která mě vyžene od rozpitýho piva. Ale fakticky se pro mě nic nezměnilo. Pořád jsem chodila do školy, bydlela u rodičů a co znamená dospělácký svět jsem vůbec netušila.

Netušila jsem to ani o rok později, kdy smrádek a teplíčko osmiletýho gymplu mělo pomalu skončit významnou událostí jménem maturita. Zkouška dospělosti, že? Obstála jsem na výbornou, samé jedničky, olalá. Ale mnohem větší zkouškou bylo rozhodnout se, co bude dál. A tady jsem neobstála ani náhodou. Vůbec jsem netušila, co dál. Všichni jdou na vejšku, tak já asi taky půjdu, že? Ale na jakou? A proč? Ale když nepůjdu, co budu teda dělat? Studovat se mi nechtělo. Ale měla jsem strach nestudovat. A tak jsem na vejšku šla. Na peďák. Tím se nic nezkazí ne? Obor biologie- dějepis. Proč ta divná kombinace? Protože tyhle předměty mi celkem ve škole šly. Och, to je ale chabý důvod, co?

Nástup na vysokou znamenal odstěhovat se od rodičů. S touhle metou jsem se popasovala celkem slušně, nejprve kolej, potom první bydlení s chlapcem v pronajatém bytě. Poprvé jsem okusila, jaké to je mít svou vlastní domácnost. Plnit si ledničku i pračku, platit nájem a vstávat ve čtyři ráno na brigádu, aby na ten nájem bylo. Tehdy už jsem si přišla hodně dospělá. Ale pořád jsem studovala tu vejšku, kterou jsem nechtěla a vlastně jsem nedělala nic co bych chtěla a můj život byl takovej mastnej rozplizlej flek.

To se záhy proměnilo během mého intenzivního a bouřlivého románku s chlapcem značně starším (jste-li zvědaví na pikatntní detaily, mrkněte na Setkání s démonem), kdy jsem během pár měsíců přišla o chlapce původního, bydlení, brigádu, jen ta pitomá vejška mi zůstala a ke svému velkému údivu jsem ji dodělala do stádia bakaláře.

A k ještě většímu údivu svého okolí jsem si toho staršího chlapce vzala a vyrazila jsem s ním hledat životní štěstí. Po pár měsících mírného bezdomovectví jsme to zapíchli uprostřed Vysočiny, pod malebným hradem Lipnice a to jsem si přišla fakt hustá a nejvíc dospělá. 200 kilometrů od rodiny, zvládli jsme si tu najít byt i práci během pár dní.

Ale osud tomu chtěl, že jsem v tom bytečku pod hradem osaměla a tehdy jsem si teda už připadala kurňa dospělá, protože jsem se tu rozhodla zůstat sama a prostě počkat, co bude dál.

A pak jsem začala sbírat další a další bodíky do hracího tiketu jménem Dospělost.

Rozvod, práce, kde se přiznává celá výplata, nastěhování k novému chlapci, společná zahraniční dovolená (do Amsterodamu, ano to bylo také hodně dospělácké :D), pořízení psa, rozhodnutí koupit parcelu, svatba, stavba domu. Ale zpětně mám pocit, že to pořád ta pravá dospělost nebyla. Pořád jsem se pohybovala v nalajnovaných kolonkách, kde byly možné lehké odchylky, ale žádné velké vybočení tam nebylo. Všechno to do sebe tak nějak zapadalo a já jsem vůbec nepřemýšlela, jestli to takhle chci. Nebyl čas nad tím přemýšlet. Pořád byl dostatek kolonek k vyplnění. Dodělat vysokou, dostavět dům, najít si lepší práci, být v ní od nevidím do nevidím, pak začaly tikat biologické hodiny, takže přišlo na řeč miminko… pořád to bylo hezky plynule nalajnované.

Malý zádrhel nastal, když jsme si miminko krásně naplánovali a ono nikde. Nechápali jsme to. Jak to? A co teda jako budeme dělat?

Mám pocit, že tehdy poprvé jsem se musela zastavit a zamyslet. Zamyslet nad tím, co vlastně chci. Že chci to miminko na mě křičely rozbouřené hormony stokrát denně. Ale co když to nepůjde? Co budeme s Kubou dělat. Žít sami dva? Jak? A ve chvíli, kdy jsme spolu absolvovali přechod českých hor a zdolali Jebel Toubkal ve Vysokém Atlasu a ujasnili jsme si, že takový život je fajn a dal by se prožívat i bezdětně, otěhotněla jsem. Jupí, kolonka vyplněná, autopilota možno znovu zapnout.

Čekat miminko už je fakt mega hodně dospělácká věc, já jsem k tomu ovšem někdy přistupovala s lehkou dětskou naivitou a někdy se vzdorovitým dupnutím, že to bude po mém.

A pak se narodila Baruška a mě někdo sebral ten tiket na sbírání životních bodíků. Najednou jsem hrála nějakou hru bez tiketu, najednou byly všechny kolonky kdesi v p.deli a já najednou poprvé v životě musela být sama za sebe. Au. To bolelo. A aby bylo jasný, že už musím fakt sama za sebe, rozvedli se mi rodiče. Au. To bolelo taky hodně. A místo dospělé mámy ze mě bylo ukřivděné děcko.

Neměla jsem svý kolonky, neměla jsem svý rodiče, měla jsem v náručí miminko a před sebou nekonečnou řadu dní, týdnů, měsíců a let. A tuším, že tehdy se to stalo. Ochutnala jsem dospělost víc, než jsem byla připravená. Nastal totiž čas konečně zjistit, čím chci být až vyrostu.

Tohle náročný bolavý období mi nakopalo zadek, jak nejlíp umělo, ale zrodila se v něm nová Eliška. Ta kterou znáte ze sociálních sítí. Ta, co ráda chodí.

A pak už tu pohádku znáte, hodně chození, druhé dítě, chození se dvěma dětmi, cesta přes Česko, a o rok později cesta k Baltu.

Tak a teď už teda dospělá jsem?

Je mi třiatřicet, mám dvě děti, vydávám svou druhou knihu, vlasy mi začínají solidně šedivět. A já se začínám poznávat. Začínám poznávat samu sebe. Že nejsem jen Ta co chodí. Že jsem mnohem víc.

A místo, abych sbírala bodíky do tiketu jménem Dospělost, začínám zpětně sbírat bodíky do tiketu jménem Dětství. Začínám se rozpomínat, co mě tehdy, jako malé dítko, bavilo. Co jsem dělala? Co jsem chtěla dělat a z nějakého důvodu nemohla? Co mi říkali, že nesmím?

A všechno to, co jsem v sobě potlačila jako nevhodné/hlučné/trapné/ošklivé, tohle všechno teď začínám objevovat, zkoušet a radovat se z toho.

Rozumějte, měla jsem úplně normální hezké dětství (mami, tati, nebojte, tohle není text ve kterým bych vám chtěla cokoliv vyčítat, vůbec ne), ale určité touhy zůstaly nenaplněné. Hodně toho ve mně udupala škola. Kreslíš hnusně, tak radši nekresli. Zpíváš falešně, jdi radši za dveře. Nečti si pod lavicí, čti pomalu jako ostatní. Počítej pomalu jako ostatní a maluj si hezky vedle čísel ty kuličky (ale vždyť já malovat nemám?) A takový tělocvik, to byla úplná katastrofa. Holčička s brýlemi a operovanými koleny prostě na tělocviku moc parády nepředvede.

Když jsem loni běžela půlmaraton, myslela jsem na všechny ty ortopedy, jejichž ordinacemi jsem za život prošla a kteří mě ujišťovali, že mám kolena v háji, nemám běhat, nemám dělat radši nic, sedět na zadku a nestěžovat si na bolest. A pak jsem si našla Verču, která mi během jediné hodiny vysvětlila, že moje kolena jsou úplně v cajku, ale mám blbě postavené kyčle. A že můžu dělat jakýkoliv pohyb, když začnu napravovat ty chyby, které mám na svém těle. A tak jsem běžela, s vyplazeným jazykem a úsměvem od ucha k uchu a v duchu jsem křičela „ortopedi všech zemí, vyližte mi p.del“ 😀

Mám v sobě obrovskou chuť a touhu dělat cokoliv rukama, ale taky mám v sobě obrovský blok „ty máš nešikovné ruce, musíš být chytrá a jednou se živit hlavou, musíš hodně studovat“.

Tak jsem těm nešikovným rukám koupila háček a přízi. Jsou z toho v úplném rauši. Jako dítko jsem háčkování milovala.

Je to pár dní, co mám doma ukulele a učím se na něj hrát. Můj obrovský sen, umět na něco hrát. Můj táta byl a je muzikant a já si vždycky moc přála hrát na kytaru jako on. Jenže kytara na mě byla obrovská, moje malý prsty nezvládaly obejmout celý krk a už vůbec ne se naštelovat k jakýmukoliv akordu. Myslela jsem, že se nedá nic dělat. Beztak jsem úplně hluchá co se hudby týče. Neslyším tóny ani rytmus.

No a co? A kvůli tomu si nemůžu brnkat pro radost? A když jsem zjistila, že existuje malý jednoduchý nástroj, zatoužila jsem na ukulele hrát.

Už umím dva akordy, umím si ukulele naladit a přijdu si zase o něco víc dospělá, když jsem si vyplnila kolonku v tiketu Dětství, která měla zůstat navždy prázdná.

Rozpomínám se na svý vnitřní dítě, poznávám ho a plním mu všechno, co si kdy přálo. A mám pocit, že tím se stávám zase o kus dospělejší.

Takže kdy se teda člověk stane dospělým?

Já myslím, že tehdy, kdy začne doopravdy žít svůj život sám za sebe. Neplní přání druhých, není ve vleku nenaplněných snů, není obětí svých naučených vzorců.

Ale jde to vůbec? V tom všem, co jsme do sebe za život otiskli, co jsme do sebe nasáli od druhých? Jde to v tom všem najít svoje pravý já a žít ho?

A já pevně věřím, že to jde. Že to někdy může být sakra těžký (pro mě rozhodně), ale ve finále je to nádherný, čistý a opravdový.

Protože když žiju tak, jak chci, jím co chci, dělám co mám ráda, obklopuju se lidmi, kterými chci, pak mi může být dobře. A já na tom pilně pracuju.

Abych vyléčila to malý ukřivděný dítě, který ze vzdoru zahodilo pastelky, kytaru i cvičky, který se radovalo ze špatných známek, protože ho podvědomě s.ala kolonka „být chytrá“, který potlačovalo svoje slzy protože „neřvi, nemáš proč, nic se ti neděje“. A to léčení je tak krásný a celý ten proces objevování sebe sama je ta nejvíc hustě dospělácká věc, kterou jsem kdy dělala.

A možná se tomu budu za pár let smát. A možná se budu za pár let plácat po ramenou, že jsem se do toho pustila. Nevím. Ale užívám si ten proces.

A co vy? Cítíte se být dospělí?