Celý život jsem měla zafixováno, že ven se chodí, když je hezky. A když prší, sněží, je nevlídno, tak je člověk zkrátka doma. Však pasivní zábavy bylo doma dostatek, knížky, filmy, takovéto povalováníčko alias gaučing. První podzim a zima na mateřské dovolené mi rychle ukázaly, že teď bude všechno jinak.
První dcerka (ostatně i druhá) se mi narodila v červenci. Každodenní procházky s kočárkem (a hlavně s nosítkem) se tak staly přirozenou součástí mých běžných dní. Baruška se venku vyspala, já jsem měla pravidelný pohyb, byla to určitá výplň dne, zaručený program. S prvními podzimními plískanicemi se otevřela otázka: „A jak to budu dělat teď?“
Zůstat doma nešlo. Ne fakt nešlo. Celý den doma s miminkem, to zavánělo zoufalou nudou. S miminkem si těžko pustím televizi nebo se zašiju na odpoledne s knížkou do postele. Bylo načase přepsat starý vzorec v hlavě a nahrát tam nový – ven se chodí za jakéhokoliv počasí. Kvalitní softshellová bunda, nepromokavé boty, pláštěnka na kočárek a mohla jsem vyrazit. Z přemlouvání se stal návyk, z návyku radost, z radosti závislost, ze závislosti vyložená obsese. Jak nemůžu ven, jako bych nežila.
Proč mi každodenní chození ven dělá dobře?
- Vyčistím si hlavu. Jakmile se otevřou vrata garáže a já vyjedu s kočárkem ven, zhluboka se nadechnu a projede mnou intenzivní pocit, že žiju. Nevím, jak jinak to popsat. Ale ten čerstvý vzduch ve mně evokuje svobodu, radost, štěstí.
- Uspím děti. Večerní uspávání mi stačí (třebaže teď usínají holčičky krásně, ťuk, ťuk). Ale dokud jsem měla jen Barušku, tak její uspávání bylo na dlouhé lokte a když se narodila Anežka, Bára už se s pravidelným denním spánkem loučila. Uspávat děti venku mi tak přišlo jako jediná schůdná možnost. Baruška už usne velice vyjímečně, ale přesto si ráda v kočárku odpočine nebo se tam nasvačí.
- Načerpám denní světlo. Nebudu zabíhat do velkých podrobností a čísel, na to jsou tu jiní (znáte Hynka Medřického? To je odborník přes světelné záležitosti a aplikování jeho rad do našeho života nám ten život dost zkvalitnilo). Denní světlo potřebujeme. I když je zataženo, pořád je venku více světla (a teď by měla přijít ta čísla) než uvnitř a naše tělo (oči a strašně speciální buňky v nich) to denní světlo potřebují. Abychom se probudili a fungovali a večer mohli zase pěkně usnout. (o spánkových opatřeních v mém životě se podrobně rozepisuju i v e-booku S dětmi život nekončí,)
- Nadýchám se čerstvého vzduchu. Já jsem malinko posedlá častým větráním, doma množím pokojové rostliny, a v domácnosti nemáme nic, co by vyluzovalo nějaké vůně. Ale pořád je to zavřený prostor a tomu proudění čerstvého vzduchu venku se nic nevyrovná. Jak vyjdu ven, ožívám, dýchám, z hlavy se mi odpařují zbytečné myšlenky.
- Přirozeně se pohybuju. Každodenní procházka mě udržuje v kondici, kterou jsem neměla nikdy předtím. Ta pravidelnost je hodně znát a nějaké poporodní schazování kil jsem vůbec neprožila. Prostě jsem to všechno vychodila. Můj denní cíl je 15 tisíc kroků, někdy to splním, někdy přetáhnu, někdy je to méně. Ale jak mám byť i jednodenní výpadek, necítím se ve své kůži.
- Jsem nezávislá na počasí. Pokud bych chodila ven jen za ideálních podmínek (teplota, tlak, světelné podmínky, smogová a pylová situace…), byla bych vlastně obětí rozmarů přírody. Pokud mám v sobě nastaveno, že jdu ven kdykoliv, nemůže mi Matka příroda plány překazit. (s výjimkou extrémního vichru, kdy padají stromy a bouřky, při které padají kroupy o velikosti pštrosího vejce, menší kroupy nejsou na překážku).
- Otužování vzduchem. Jak víte, jsem fanynkou otužování studenou vodou. Ale ještě více fandím přirozenému otužování vzduchem. Obléct se méně, než by bylo záhodno, a nechat tělo, ať se ohřívá samo. Báječná prevence podzimních rýmiček a nachlazení z ochlazení.
Ale i mně se samozřejmě někdy nechce.
Když venku skučí vichřice, padají sněhové vločky o velikosti lívanců, doma praská oheň v kamnech… Vždycky nakonec jdu, jeden z výše zmíněných důvodů mě donutí. Abych si procházku v nečase zpříjemnila, mám několik drobných pomocníků.
Drobnosti zpříjemňující pobyt venku
Káva a čaj do termosky. V zimě bez nich vůbec dům neopouštím. Procházka je totiž jedinečná chvilka, kdy si kávu můžu v klidu vychutnat. Mámy na mateřské mi jistě dají za pravdu, že sednout si s horkou vonící kávou do křesla a celou si ji v klidu vypít, je takové sci-fi jakože vám na zahradě přistane UFO. Ale venku, tam je to jiné. Čerstvý vzduch mi ovívá tváře, děti v kočárku spokojeně chřoupají jablíčko (nebo spí 🙂 ) a já si můžu pomlaskávat na své kávičce. Čaj je potom nutností pro zahřátí, pro mě, i pro děti.
Barevné oblečení. Čím je venku více šedo, tím víc barev na sebe navlékám. Už druhou zimu svítím světu v zářivě žlutém softshellovém kabátě a všechny moje legíny (ehm a sbírka už je to slušná) hrají všemi barvami a obrázek střídá obrázek.
V létě tyhle barevné potřeby nemám, ale jak se na podzim začnou krátit dny, barvy musí nastoupit a já svítím jako lampička.
Podcasty do uší. Poslouchání zajímavých rozhovorů se stalo na mateřské mým novým koníčkem. Schovat děti do kočárku a poslouchat hlas jiného dospělého, to je samo o sobě boží. A pokud je tam přidaná hodnota vzdělávacího obsahu, nemá to chybu. Mezi moje oblíbence na Spotify patří Cukrfree podcast, Nastav duši nebo Na cestě s Věrkou.
Hodinky. Na ty nesmím zapomenout. Tedy ne, že bych sledovala čas, kdy už budu moct jít domů, to ne. Sleduju si počet kroků. Chytré hodinky, které mi měří našlapané kilometry jsou mým věrným průvodcem už několik let. Pokud je fakt hnusně, já jsem fakt v líné náladě, tak myšlenka na to, že večer nebudu mít na hodinkách splněné kroky, mě ven zaručeně vyžene.
Jak měřit kroky s kočárkem?
Dovolím si malou odbočku. Když jsem začala na pravidelné bázi venčit kočárek, zjistila jsem, že mi hodinky kroky neměří spolehlivě. Ruka na madle byla na překážku. Dokud jsem měla obyčejný náramek, dávala jsem si ho na kotník. To měřil spolehlivě. Později jsem si pořídila hodinky od Garminu, jenže ty na ruce měřily méně kilometrů, na noze ale mnohem více. Začala jsem si je dávat na předloktí, nejvýš, kam mi pásek hodinek dovolí. A ehjle, měří dobře, odchylka okolo 5-ti procent je snesitelná. Tohle téma jsme nedávno řešili v mé facebookové skupině Šlapu jako vzteklá kuna a holky ještě radily dávat hodinky do kapsy anebo se na hodinky vyprdnout a měřit mobilní aplikací I to je řešení.
A co děti? Chce se jim?
V tuhle chvíli je holčičkám 3,5 a 1,5 roku. Obě se rády povozí, malá Anežka ven chodí spát, starší Baruška už nespí dlouho (pokud se neděje něco mimořádného), ale povozí se taky ráda. Takže pokud je opravdu venku slota, zabalím je do svého starého spacáku, přes kočárek nasadím pláštěnku a můžeme vyrazit. Jak to budeme dělat, až povyrostou, to zatím nevím. Třeba sníh si zatím nijak moc neoblíbily, a že bych je v dešti lákala na hopsání do kaluží a běhání v pláštěnkách… to je zatím nezajímá. Nechám to plynout. Zatím se dají vozit a máma může šlapat.
A co vy? Patří každodenní venkovní aktivita mezi vaše oblíbené návyky? Chodíte? Běháte? Bruslíte? Jezdíte na kole? Nebo jste spíš indoor typy? Podělte se do komentářů 🙂
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2
Mým dětem je už 19 a 16 let. Starší syn se mnou stále rád chodí ven, za každého počasí – ano, hodně pomůžou (ale nejsou nezbytností) kvalitní boty, kde jsou nohy dlouho v suchu a dobrá bunda. Mladší dceru vylákat na procházku, tak to se rovná zázraku! A to jsme s oběma strávili týdny a týdny na Šumavě mimo hlavně turistické oblasti. Ven se chodilo za každého počasí. A bylo to moc fajn. Na mateřské jsem za velkého deště chodila v pláštěnce-ponču dokonce i po pražském parku. 🙂
A doteď to má své kouzlo vyjít si ven, když je slota, protože tam potkáte další nadšence, ze kterých ta prima energie jen srší. Jen se mi nedaří skloubit pravidelné procházky s mou nepravidelnou prací. Ale já na to přijdu. 🙂
Jéé to je tak hezký. Přesně, když je slota, potkají se venku jen nadšenci 🙂 A s tou prací – tak co spojit cesty do práce a z práce s nějakou pěknou zacházkou? Dočerpat energii po pracovním vypětí? 🙂