Vyhrát Maminku roku. To zní krásně, že? Možná jste viděli přímý přenos z galavečera, viděli jste mě v šatech, nalíčenou, načesanou, jak přebírám ocenění. To vypadalo všechno krásně, dojemně a taky to krásné a dojemné bylo. Ale co všechno bylo za tím? Co se všechno odehrálo, aby tenhle okamžik mohl nastat?
Možná teď doufáte v popis nějakých pikantností ze zákulisí. Ale já vás vezmu do zákulisí k sobě dovnitř. Co všechno se stihlo odehrát uvnitř mě….
Začneme už před pár týdny…
Na takový galavečer je potřeba se malinko dopředu připravit. Minimálně si pořídit šaty a boty. Ošacení se stalo mou velkou noční můrou na celé dva týdny, kdy jsem zoufale vybírala, co si vzít. Tímto děkuji mé drahé sestře, že vybírala se mnou a snášela mé zoufalé bědování, že žádný blbý šaty nechci. Fakt jsem cítila vztek a naštvání, že nemůžu jít normálně v kraťasech a košili, jako mi to prošlo u natáčení soutěžního medailonku.
Viděla jsem tisíce obrázků nejrůznějších šatů. Nelíbily se mi ani jedny. Nechtělo se mi investovat do něčeho, co si vezmu jednou na sebe. Bála jsem se, že mi šaty nebudou sedět, budou mě někde škrtit, budu v nich vypadat nepřirozeně, protože já přece takový slušný šaty nenosím… A pak se to zlomilo. Byla jsem venku (zase ta terapie chůzí…) a ségra posílala další a další tipy na šaty a dávala mi návodné otázky. Na střih, na barvu… A já jsem se zastavila a přemýšlela. Tak jo, co je mi pohodlné? A zrovna jsem na sobě měla upnuté tričko a volné kraťasy. Jo v tomhle je mi dobře. Takže šaty, které budou mít nahoře „tričko“ a dole budou volné? A co barva? Modrozelená. Tu mám moc ráda a půjde mi k vlasům.
A pak jsem otevřela Vinted (už předtím milionkrát prolistovaný) a třetí šaty v pořadí byly ty ony. Přesně to, co jsem potřebovala. A za necelé dvě stovky i s poštovným. Juhuuu. Jakmile jsem si srovnala, co chci a potřebuju, bylo to pro mě nachystané. Díky Vesmíre.
S botami to bylo jednoduché. Po x letech nošení barefoot obuvi ani nemělo smysl zkoušet jakékoliv lodičky, baleríny se širokou špičkou to jistily.
Máma do Prahy, děti k babičce
Pak už zbýval jen malý logistický oříšek – sebe dopravit do Prahy, děti k babičce a Kubu také do Prahy. V první řadě se musím zastavit u pojmu „dát děti k babičce“. Pro nás to byla velká premiéra, holčičky nikdy u babičky bez nás nebyly. Ale byla jsem si jistá, že si to užijeme všichni. Těšila se moje maminka, těšily se Baruška s Anežkou a i my s Kubou. Už jsme měli natrénované, že jsem pryč já. Ale to byly holky doma a s taťkou. Už moje mamka holky uspávala. Ale také u nás doma a my jsme byli na telefonu připraveni dorazit. Ale nechat děti u mamky v Liberci, zatímco my budeme s vypnutým telefonem na galavečeru v Praze, to byl velký krok pro naši malou rodinu. Už ale můžu říct, že všechno proběhlo skvěle, nikdo neplakal a všichni si to moc užili.
Cestu na finálový večer jsme zahájili už o den dříve, v pondělí, kdy jsme se celá rodina vydali do Prahy. Nejprve na Chodov, kde probíhala harrypotterovská výstava (bylo to fajn, ale to prostředí nákupního centra mi přivádělo lehké záchvaty úzkosti a paniky, což mi zážitek dost kazilo) a pak přišel okamžik, kdy jsem náhle byla volná. Bez dětí, bez manžela, bez jakýchkoliv povinností. Byly čtyři hodiny odpoledne a já měla být až v devět ráno na společné snídani.
Unesu tolik volnosti a svobody?
Už dva roky veřejně vyprávím, jak jsem po porodu spadla do pytle prázdnoty, jak jsem v něm našla sama sebe a dělám v životě to co chci a co mě baví. Nelhala jsem si náhodou do kapsy? Když teď budu mít tolik času pro sebe, budu opravdu dělat co mě baví nebo skončím na hotelu s puštěnou televizí? A zase mě sevřela úzkost spojená nervozitou z toho všeho, co mě zítra čeká. Do toho to rušné metro plné lidí, umělé osvětlení a neskutečný městský ruch, jen co jsem z toho metra vystoupila. Snažila jsem se to nevnímat, nenechat se tím pohltit, zůstat sama v sobě a sama sebou.
A jakmile jsem koukla k sobě dovnitř, další kroky byly jasné. Mám hlad, půjdu si koupit něco dobrého. Se svačinou a všemi zavazadly jsem se přesunula do hotelu, který jsem měla od organizátorů soutěže zaplacený na dvě noci. Hotel byl krásný, luxusní a byl to zajímavý zážitek, který bych si sama nikdy nevybrala, protože dát tolik peněz za jednu noc v načechrané posteli, když v Busíku a ve stanu můžu spát zadarmo, v přírodě a s výhledy, kterým nemůže konkurovat žádný luxusní pokojíček, to by se mi prostě nechtělo 🙂
Ale teď jsem byla tady a ten krásný pokoj byl celý pro mě. Na stolku na mě čekal uvítací dopis a dárečky, což bylo milé potvrzení, že jsem tady správně. Na dlouhé rozjímaní ale nebyl prostor, žaludek se jasně hlásila o svá práva a já jsem se pustila do jídla. S plným břichem jsem zatoužila po procházce, ale „tam venku“ se začalo smrákat a všude ty davy… Ale našla jsem řešení a vyrazila jsem do Riegrových sadů, kde jsem načerpala energii z všudypřítomné zeleně.
(Malá vsuvka – předtím jsem si ještě zaskočila do Primarku pro pár triček, protože ty tam mají boží. Tímto se omlouvám všem dětem, které byly k této mizerně placené práci zneužity. Snažím se kupovat většinu věcí od českých značek, z druhé ruky atd, ale trička z Primarku jsou prostě skvělý, no…). Večerní výhled na rozsvěcující se Prahu na mě působil uklidňujícím dojmem a já jsem se po celém dni cítila nesmírně dobře. A další kroky mi zase poradilo tělo. Dal se do mě chlad a v hotelu je k dispozici sauna… Šup a už jsem byla v hotelovém županu a výtahem mířila do teplíčka. Miluju saunování… Užila jsem si hodinku báječného relaxu a na pokoj jsem dorazila s jedinou myšlenkou. Chci spát.
Zavrtala jsem se do té obrovské postele, překvapila mě přítomnost jediné peřiny (okamžitě se mi vybavila scéna ze Slunce seno, kde se festovní Růžičková s neméně festovním manželem snaží nacpat pod jedno tenké prostěradlo… 😀 ) a s Harry Potterem v uších jsem usnula jako špalek.
Den D...
Vstávání si mě našlo už ve čtyři ráno (což ale u mě zase tak neobvyklé není), takže jsem měla spoustu času pro sebe, který jsem nutně potřebovala, abych se připravila na to, co všechno mě dneska čeká. Dopřála jsem si litry čaje, důkladnou trhačku obočí (hotelové zrcadlo zvětšovalo a osvětlovalo obličej tak, že jsem se nestačila divit, jak divně moje kůže z blízka vypadá :D), užila jsem si lehkou ranní jógu a v sedm už jsem strašila na snídani. Sevřený žaludek prozrazoval, že mnou cloumá slušná nervozita a přesto, že všude kolem mě byla spousta nádherného jídla, sezobla jsem pár soust a vyrazila opět do Riegrových sadů. Procházka mi udělá dobře a navíc by mi dneska chyběly kroky, znělo mi v hlavě.
Bylo mrazivé ráno, město se teprve probouzelo, do uší jsem si pustila povzbuzující muziku a bylo mi moc fajn. Po hodině jsem se vrátila do hotelu vyvětraná, zklidněná a příjemně naladěná na následující události.
Už jsem jen stačila odhodit kabát a přesunout se do salónku, kde se mělo odehrát ranní setkání s ostatními finalistkami a porotou. Moc jsem se na to těšila, až budu vyprávět o naší baltské cestě. Byla jsem klidná a v příjemném očekávání, jaké to asi bude. Jenže to, co se pak ve mně odehrálo, mi naprosto zhatilo připravené povídání. Přišla jsem na řadu až ke konci a poté, co jsem si vyslechla všechny ty osudy a životní příběhy ostatních žen, přišla jsem si malá, bezvýznamná a za svůj příběh jsem se styděla. Ty vogo, tak tady ostatní vypráví, jak se praly s osudem, nemocemi atd, a já tady chci vyprávět, jak chodím s dětma na procházky? Řekla jsem pouhý zlomek toho, co jsem vyprávět chtěla. Nešlo to. Co jsem ze sebe dostala mám zpětně jako v mlze, ale vím, že toho nebylo moc.
Ze snídaně jsem se odpotácela úplně zničená. Na pokoji už na mě čekal Kuba a já jsem mu tam zcela odpadla, že jsem to naprosto zkazila, nic jsem neřekla a jsem naprosto historicky znemožněná. Byla jsem ze sebe tak zklamaná, že to přehlušilo všechno to ostatní hezké okolo. Byla to uvnitř mě taková tíha, až mě její intenzita překvapila. Musela jsem to hodně prodýchat.
A víte, co by mi v takovou chvíli pomohlo se uvolnit? Dát si panáka. Nebo sklenku vína. Prosseco dole na snídani teklo proudem, stačilo by si dát sklínku. Jenže to už nechci. To už jsem zažila mockrát. Už nechci nic otupovat (a už to nějaký ten rok nedělám). A tak jsem si ten pohárek zklamáni vypila do dna, trochu jsem se vzpamatovala a šli jsme si s Kubou užít oběd. A mě se podařilo zase vrátit k sobě. No a co? Nestane se teď nic horšího než, že budu druhá ( z mojí kategorie jedna finalistka nedorazila), což je super a na zážitku to nic neubírá. K následnému řádění vizážistky jsem už dorazila zase v pohodě a s úsměvem jsem přijímala ta kila makeupu, která mi přistávala na obličeji. Ještě vyrobit bohaté kudrny a ze zrcadla na mě koukala úplně cizí holka. Tak jsem tu cizost ještě podpořila šaty a za chvíli už venku čekal taxík, který nás převezl na místo konání.
Slavnostní galavečer
Hned na úvod zase létaly špunty a sklenka prosecca slibovala příjemné uvolnění. Odolala jsem. Nervozita už byla pryč, už jsem byla jen zvědavá a převládala nedočkavost. Ať už to celé vypukne.
Kuba dorazivší asi za hodinku mě vůbec nemohl poznat. Pořád si mě prohlížel ze všech stran a koukal na mě jako na cizí. Já se mu nedivím, mě v saku a v košili taky přišel trochu podezřelej a to se vůbec nenalíčil 🙂 Shodli jsme se na tom, že na takové „slušné“ akci jsme spolu asi nikdy nebyli. Určitě ne. Maturitní ples Kubovy mladší sestry (ahoj Kiki) byl asi dosavadním vrcholem našeho společenského života.
A jak už jsme tam byly spolu, bylo všechno dobré. Osvětlený sál se otevřel a zval nás k usednutí. Zvědavě jsme se rozhlíželi kolem, prohlíželi si všechny příchozí a očima jsme postrkovali probíhající časomíru na obrazovce.
A pak to bylo tady. Slavnostní galavečer začal. První byla vyhlašována kategorie Maminka podnikatelka, takže jsem mohla okouknout kudy jdou holky na pódium a co se pak následně děje. A pak už přišla moje kategorie. Maminka Blogerka.
Na svůj soutěžní medailonek jsem zírala, jako bych ho viděla prvně. (Máte ho v úvodu článku.) Neskutečně jsem si tu chvilku užila. Ten pocit, že všichni lidé v sále se teď dívají na můj příběh. Pohled na moje holčičky ve videu mě neskutečně dojal a přemýšlela jsem, jestli se s babičkou dívají.
Slyšet pak své jméno a jít si přebrat cenu za první místo, bylo… já nevím, úlevné? Že je to za mnou? Nebyla to žádná euforie, bylo to spíš takové uklidnění, že teď už je všechno hotovo. Když jsem se vrátila na své místo a držela zase Kubu za ruku, bylo mi jednoduše hezky. Byla jsem vděčná, že jsme tu spolu . V hlavě se mi přehrávaly nejrůznější okamžiky z baltské cesty. Okamžiky, kdy jsme s holčičkama mířily do našeho posledního ubytování před cílem. Pofukoval lehký vítr, holky pobíhaly po cyklostezce, hrála nám k tomu hudba a já jsem v naprosté lehkosti a radosti tancovala po cestě, o níž jsem netušila, že mě dovede až sem, do tohoto sálu, v tenhle večer a já budu v ruce ždímat pugét a diplom za první místo.
A najednou byl konec. Ceny rozdány, potlesk dozněl, světla zhasla a nastal kolotoč fotografování, gratulací a nekonečných úsměvů do všech objektivů.
Následný raut jsem si užila na maximum. Stažený žaludek se uvolnil, takže jsem mohla sníst asi dvě kila lososa a završit to porcí zmrzliny. Tohle byl zasloužený dlabanec.
A dál? Nečekejte bujarou afterparty do rána. Moje spací hodinka – devátá večerní – byla už dávno pryč a já jsem toužila smýt všechen ten makeup, svléknout silonky (už jsem úplně zapomněla, jak nepohodlná věc to je) a zachumlat se do hotelového županu. Navíc taková noc s milovaným mužem v hotelovém pokoji, bez dětí, slibovala ještě další povyražení….
Ráno jsme si ještě užili nekonečně dlouhou snídani a pak jsme vyrazili s Kubou každý svým směrem. On domů, já do Liberce za dětmi. Už se mi po holkách moc stýskalo a nemohla jsem se dočkat, až je obejmu.
A dál? Dál už jsem to zase byla já… s kočárkem na celoodpolenní prosluněnou procházku, kde jsem s úlevou zjistila, že všechno je, jak má být. Jsem tady, se svýma holčičkama a je nám dobře. A pocítila jsem hlubokou vděčnost za to, jak to v životě mám. Že jsem zvládla zůstat sama sebou, že jsem prožila naplno všechny emoce, že jsem si to užila a že jsme to mohli s Kubou prožít spolu.
Moji milí děkuju vám zpětně ještě jednou za všechny vaše hlasy, které mě poslaly do finále. Děkuju Lence, která s nápadem na přihlášení se přišla, děkuju Kubovi za úžasnou podporu a děkuju celému týmu, který soutěž organizoval a staral se o nás!
A co si odnáším do budoucna? Vědomí, že to moje psaní má smysl. Že to není jen moje chuť házet svoje myšlenky na papír, ale že je to i k něčemu dobré a může to ostatní opravdu insipirovat a motivovat.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2