Od chvíle, kdy jsme se s Busíkem vrátili z Bosny (o tom si můžete přečíst TADY) , jsme jen prostě a jednoduše doma. Pohár mojí touhy po dobrodružství je pro letošní rok naplněný po okraj.
S holčičkama jsme letos navštívili 9 zemí, spali pod stanem, v Busíku, v pronajatém bytě, v karavanu… Nachodili stovky kilometrů, ochutnali nadmořské výšky i slanou vodu, takže nástup podzimu s jeho klidnými a stále se zkracujícími dny byl u nás doma vítaný.
Já jsem se letos na podzim upřímně těšila. Na to zpomalení, zklidnění. Na čas, kdy se budeme vracet nad fotkami a ve vzpomínkách ke všem jarním a letním dobrodružstvím. (No dobře, na okamžik, kdy budeme ze skříně tahat bundy se tolik netěším, ale vize toho, že v zimě sbalíme Busíka a pojedeme se někam krapet ohřát mi dost zpříjemňuje i ty chladné dny plné plískanic.)
Čím déle jsem doma (rozuměj na mateřské, tzn.mimo klasický pracovní kolotoč, který se točí stále stejně po celý rok), tím více se sžívám s cyklem roku, s cyklem přírody. I se svými cykly, ale o tom zase jindy. Přijde mi tak nad slunce jasné, že léto je nabité a divoké a podzim přináší nutné a žádoucí zpomalení.
Ale nesmíte si představovat, že jen ležíme na gauči a se slzou v oku vzpomínáme na léto 😊 I ten podzim mámě značně naplněný, jen v domácím prostředí.
V první řadě je tu zahrádka, která ještě donedávna nabízela spoustu dobrot na sklizení. Rajčata, papriky, brokolice, hrášky, fazole, bylinky… tohle všechno tam do půlky října bujelo a díky nebývalému teplu krásně dozrávalo, takže stále bylo co trhat a zpracovávat.
A zapomenout nemůžu ani na dary přírody, s holčičkama si z procházek vozíme kočárek plný jablek (máme skvělé místo, kde kromě nás snad nikdo nesbírá, obalené jabloně s obřími červenými jablky, kterÁ nikomu nepatří….), sušička u nás jede na plné obrátky a sklenice s křížalami přibývají a přibývají. A postupně už se také u nás doma zabydlují i houby a dobroty z nich.
Pak je tu samozřejmě moje knížka Máma, co ráda chodí 2. Třebaže rukopis už je dávno odeslaný, předprodej běží, pro mě to stále znamená dost práce. Korektury, kontrola nasázené knihy… a pomalu, ale jistě se blíží okamžik tisku a pak budu s obrovskou radostí a vděčností psát věnování, balit, olepovat balíčky štítky a vozit do Zásilkovny… Neskutečně se těším, až mi knížky přijedou domů a já si budu moct poprvé zalistovat. Ta vůně té nové knihy. Moje slova a fotky v knižní podobě. Už jsem to zažila loni, ale stejně mi to přijde neuvěřitelné, že se to děje. A co na to budou říkat holky! Loňskou knížku mají prolistovanou milionkrát, těším se, až si společně budeme prohlížet tu letošní.
Podzim - čas příběhů...
Jestli se k podzimu něco hodí znamenitě, tak zalézt si do tepla s něčím dobrým a kořeněným v hrnečku a vyprávět si příběhy. Čeká mě několik vyprávění naživo o naší Baltské pouti. (Bráním se slovu přednáška, protože to má pro mě značně hanlivé zabarvení. Dát někomu přednášku o něčem. Ufff. A taky přednášky na vejšce. Druhé ufff. Ne ne, lepší je termín „vyprávění naživo“ 😊) Kutná Hora, Česká Bělá, Chotěboř… a kam dál? Uvidíme 😊 Ale už teď se moc těším na všechna setkání a povídání.
Podzim je taky čas dohánění domácích restů. Věcí a činností, kterými se nechci zabývat, když venku praží sluníčko a není na ně mezi vybalováním a balením ani čas, ani chuť. Postupně nahlížím do všech šuplíků, uklízím, třídím, z domu posílám pryč nepotřebné. Velký průvan nastal v naší šatně a další průvany ještě zavanou. Je to taky skvělá zábava pro děti, když vyhrabuju různé nepotřebné krámy a holky si s nimi můžou hrát a hrabat se v nich se mnou. Na propršené říjnové odpoledne perfektní zábava.
S nástupem podzimu jsem ve svém životě přivítala dva nové kamarády. Ten jeden je tedy staronový a je to háček. Háčkovací háček. Ten, co se s ním háčkuje. Byla to moje oblíbená kratochvíle u babičky, když jsem byla malá a objevila se ve mně velkou touha to zase zkusit. Zaměstnat prsty. A je to perfektní, pro takové ty chvíle, když už potřebuju děti někam popostrčit a jim se nechce.
„Tak holky půjdeme do vany.“¨
„Mami za chvilku, ještě musím ustlat panenkám v kočárku.“
A než budou mít panenky ustláno, já uháčkuju pět řádků svý budoucí kabelky a báječně mě to zklidní. Fantastický nástroj k posílení mateřské trpělivosti, škoda, že už jsem to neobjevila dávno.
A tím druhým kamarádem je ukulele. Na nějaký nástroj si přeju hrát snad odjakživa. Jenže jsem hluchý dřevo. Neslyším tóny ani rytmus. Netuším, co je akord, nerozumím notám. A přesto jsem si pořídila (ehm Kuba mi ho daroval 😊) ukulele a já se na něj učím hrát. Už umím dva akordy (ač stále nevím, co to je) a přijdu si jako hudební megastar. Jakože držím nástroj a on vyluzuje libé zvuky? Boží……
Místo činu? Kuchyně!
A jestli s nástupem podzimu někde trávím opravdu hodně času, je to kuchyně. Přichází čas teplých polévek… čočková, zelná, dýňová. A štrůdlu. A při pečení domácího chleba už se peče jen ten bochník, ne já, jako v létě. Taky zpracovávám nějakou tu úrodu. Ale prosím vás decentně. Nemám špajz narvaný zavařeninami. To zase ne. Ale suším křížaly. A uvařila jsem jablečné chutney. Ty brďo, to je dobrota. Zamražuju brokolici, fazolky, celerovou nať. A vařím. Pořád něco vařím. Miluju to. Kvalitním dobrým domácím jídlem dopřávat tu nejlepší energii sobě i rodině. Ach.
A chození?
Ale to samozřejmě taky nepřichází zkrátka. Už mi chyběly ty naše obvyklé trasy. Stále a pořád vyrážíme na celá dlouhá odpoledne ven. Cíl většinou určují děti. Na které hřiště dneska půjdeme? A já už jen doladím cestu. Nedávno mě napadlo, že my letos vůbec nevyrážíme na žádné jednodenní výlety. Ale dává to smysl. Buď jsme byli někde úplně pryč a když jsme se vrátili, tak dům, zahrada a naše obvyklá procházková místa volaly po naší pozornosti. Je to vlastně úlevné, nemuset nic vymýšlet. Jen sbalit pití a svačinu a vyrazit na obvyklá místa. Mám pocit, že těch objevných výprav bylo letos tolik, že trocha obyčejnosti, všednosti a stereotypu přichází jako na zavolanou.
Jedna podzimní kratochvíle mi ale do sbírky chybí. Ještě jsme nezačali s Kubou s otužováním. Dokud bylo stále teplo, nemělo to úplně význam a s ochlazením se nám do toho najednou nechce. Ale i na to se těším. Až se na zahradě zanořím do kádě s chladnou vodou. Tak si to tu odložím jako malou připomínku, že už je čas 😊
Vynechat ve svém povídání nemůžu ani kamarádku podzimní rýmičku. Já si tu svou vybrala minulý týden. A nebyla to vlastně rýmička, nos zůstal čistý. Byla to pořádná horečka náhle spadnuvší z nebe. Kde se vzala, tu se vzala, skolila mě, položila na lopatky a zase odešla. Zůstala po ní jen velká únava. A já to chápu, proč přišla. Stejně jako loni… Přišla mě ještě víc zabrzdit. „Sama to nezvládneš, já ti pomůžu“, říkala mi, když mi lezla do těla.
Nezlobím se na ni. Věřím tomu, že každá nemoc má své poselství, které nám nese a když mu budeme naslouchat, můžeme si z téhle zkušenosti odnést mnohé, i když to často dost bolí.
Celé to podzimní zklidnění a zpomalení přišlo právě včas. Ale víte na co se těším? Až budu zklidněná natolik, že se začnu nudit a půjdu zírat do mapy, kam zase vyrazíme. Juch.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2