Jak mě splněný sen položil na lopatky

Dneska bych vám chtěla vyprávět příběh, který je starý už sedm let. Dlouhých sedm let uplynulo a pro mě jsou ty vzpomínky stále živé. A o čem to dnes bude? Co se všechno může stát, když se vám splní velký sen. Jak moc to může stát za prd a jak moc mě to převálcovalo, dokud jsem nepoznala, že tohle není moje cesta. Také o tom, jak moudré je naše tělo a jak nás varuje a jak moc blbé to může být, když ty signály zkrátka neposloucháme.

Bylo léto 2016. Hnila jsem za přepážkou na poště a ukrajovala jsem poslední dny a týdny ve službách tohoto prapodivného státního podniku. Už jsem tu byla tři roky, vyzkoušela jsem si práci na přepážce, v pokladně i v rámci vnitřní služby. Samotná náplň práce mě moc bavila, co mě ale nebavilo vůbec, tak neustálé tlaky a plány na prodej. Tomu zoufalci, co si vystojí frontu na balík vnutit los, pojistit ho a založit mu účet. Bylo mi to protivné, takže jsem to nedělala a to se samozřejmě nelíbilo vedení. A tak byl nejvyšší čas tohle místo opustit.

Měla jsem v sobě silný pocit, že mám na víc. A podle toho jsem si hledala práci. Podařilo se mi sehnat si místo učitelky na jedné malé základce. No hurá, sice to není to „ono“, ale aspoň zúročím svoje studium. S vidinou sebe za katedrou jsem dala na poště výpověď a pomalu si oprašovala svoje vědomosti. Jenže pak přišel telefonát – nemůžou mě vzít, dokud nebudu mít školu úplně hotovou. Mně už stačilo jen obhájit odevzdanou diplomku…. Smůla, nevezmou mě.

Ale během pár dní jsem měla pocit, že je to to nejlepší, co se mi mohlo stát. Získala jsem totiž jinou pozici. Místo, na které jsem se v minulosti hlásila už dvakrát. A teď, napotřetí, to klaplo! Bylo to místo v PR agentuře. Říkejme jí třeba „Ďáblovo osidlo“, to je dostatečně výstižné. Čekalo mě spousta nesmírně kreativní práce, budu se živit psaním, tak jak jsem o tom roky předtím snila. Vlastně už na gymplu. Ale na žurnalistiku jsem neměla odvahu. To nevadí, teď všem ukážu, co ve mně je.

Těšila jsem se neskutečně. Koupila jsem si na to novou garderobu – lodičky, kabelku, slušné halenky…. První den v práci jsem byla nadšená. Parta mladých kolegů, příjemná šéfová, skvělé úkoly, služební počítač a telefon a odpoledne dokonce společné sezení v restauraci, kde pršely ze všech stran různé nápady. Celá jsem se chvěla. Joooo, to je ono! Sem patřím!

Dny plynuly, úkoly byly stále obtížnější, ale zvládala jsem je dobře. Co se ale dělo s mými kolegy? Jeden po druhém mizeli… a najednou vedle mě seděla jiná slečna… a ta brzy také zmizela… úkoly byly stále náročnější a k mému velkému překvapení jsem se nezlepšovala, ale texty se mi vracely stále červenější. Proč? Co dělám špatně? Už jsem neodcházela domů v půl páté. Ale v půl šesté. Nebo v půl sedmé. Anebo v sedm…. I přesto, že jsem už nechodila ráno na osmou, ale na sedmou.

Tak moc jsem si přála být dobrá. Každý měsíc se mi o chloupek zvedla výplata (která tedy byla prachbídná, myslela jsem si, že míň jak na poště nemůžu nikde dostat, ale sliby o stálém zvyšování se plnily, tak jsem doufala v budoucí vysoká čísla.) Ale výtky k mé práci stále byly, někdy mi přišly úplně nesmyslné a nelogické. Už mi tam nebylo dobře. Ale odmítala jsem si to připustit.

A pak jsem dostala těžký, ale fakt těžký zánět ledvin. V nemocnici mě chtěli hospitalizovat, já jsem v horečkách a bolestech lezla po čtyřech. Kuba se mnou vyřídil vyšetření, uložil mě doma do postele a odjel s mou neschopenkou do „Ďáblova osidla“. Výměnou za neschopenku dostal brašnu s mým notebookem, abych prý doma aspoň vyřizovala maily. Kuba odvětil, že já vyřídím leda tak pozdrav do čističky (jakože jsem blila, chápeme se), ale noťas převzal.

Jen co jsem slezla hrobníkovi z lopaty, začala jsem myslet na to, jaké to bude se tam vrátit. Doma jsem zůstala 14 dní, proběhly Vánoce, Silvestr… Poslední dny jsem už moc nespala. Strašil mě návrat do práce. Napadlo mě, už se tam nevrátit. Ale vždyť to je vysněné místo!!! To nejde, musím zpátky.

A tak jsem 3.ledna znovu vešla do dveří „Ďáblova osidla“. Bolel mě z toho žaludek. Od usměvavé šéfové jsem dostala vánoční dáreček a vzápětí ledovou sprchu v podobě výtky. Proč jsem za celou dobu nezapnula počítač? Vím o tom, že mi v mailu přistály důležité zprávy od klientů? Odvětila jsem, že mi bylo fakt zle. Na umření. Studený pohled šéfky a odpověď: „Ale neumřela jste“.

Nový rok také přinesl novou kolegyni. Zuzku. Její jméno měnit nebudu, protože to bylo takové světýlko v temném tunelu a dodnes se vídáme. Se Zuzkou jsme si hned padly do noty a tím, že jsme spolu sdílely všechny pracovní věci, začaly jsme zjišťovat, že chyba asi není v nás. Taky dostávala rozporuplné úkoly. Nelogická zadání, která nešla splnit. Byla to pro mě velká útěcha mít tady spojence, druhý kolega totiž moc družný nebyl a já si tu přišla šíleně sama.

Dny a týdny plynuly a mě se začaly dít různé věci. Začala mě pálit žáha. Poprvé v životě. Špatně jsem spala. Spíš nespala. V noci jsem celé hodiny čuměla do stropu a poslouchala, jak mi v kabelce v předsíni vibruje telefon. To jsou úkoly od šéfky, taky nespí a úkoluje. Do práce jsem jezdila s nechutí. S odporem. Někdy jsem ráno nasedla do auta a rozbrečela jsem se.

Často jsem ráno v autě snila, jaké by to bylo neodbočit na Jihlavu, ale dojet po třicetosmičce až do Znojma, tam si pronajmout malý pokojíček, vypnout telefon a třeba tam tři dny jen ležet a koukat. Pak se ta představa proměnila. Jaké by to asi bylo to před Jihlavou narvat do svodidel?

A pak přišel okamžik prozření. Dostali jsme s oběma kolegy za úkol urychleně připravit podklady pro jednoho klienta. Kolega doslova dostal za úkol „propagovat tam klientovy černé kliky“. A tak jsme společně připravili texty, odeslali jsme je ke schválení. K našemu překvapení se nám vše vrátilo. Kolega tam měla velký červený nápis. „Proč jsou všude jen černé kliky?“ Inu předělali jsme to. A kolega přidal kliky stříbrné. Vzápětí přišla další výtka. „Co tam cpete stříbrné kliky, klient chtěl, ať komunikujeme jen jeho černé kliky“. A tak kolega vzal původní text, odeslal a… bylo to v pořádku.

A mě to došlo. Já jsem v pohodě, moje práce je v pohodě. Ale v pohodě není paní šéfová. Začala jsem si víc všímat její komunikace. A neuniklo mi, jak se jí proměňují nálady. S očima navrch hlavy jsem doma hlásila Kubovi „že ta ženská je snad na kokainu!“. Kuba se smál, až se za břicho popadal a vysvětlil mi, že to s větší pravděpodobností budou silná antidepresiva. A asi ano.

Když vám práci zadává a hodnotí člověk, co se v jednu chvíli nevázaně řehtá a za pět minut sedí v totálním útlumu a zírá do počítače a pak vás seřve za to, čemu se před chvílí smál, je to asi člověk nemocný. A já jsem z bytí v jednom prostoru s tímhle člověkem už byla nemocná taky.

A tak jsem sebrala všechnu odvahu a sílu, co mi ještě zbývala a dala jsem výpověď. Už jsem věděla, že to není moje vina. Že nejsem neschopná a k ničemu. Ale stejně mi bylo při odevzdávání toho lejstra zle a měla jsem pocit, že jsem neskutečně zklamala. Prohrála. Prohrála jsem tenhle svůj splněný sen. Zuzka byla solidární a výpověď dala též. Do pár dní byla odejita natvrdo a za nějaký ten týden i já.

Byla jsem připravená dělat svou práci dobře do posledního okamžiku, ale paní šéfová to viděla jinak. Buď mi nedávala úkoly žádné nebo nesmyslně obrovské. A když jsem jeden takový úkol nebyla schopná splnit v požadovaném limitu, rozkřikla se na mě, že si tam akorát válím šunky. A že jestli chci, můžu jít hned. Pamatuju si ten okamžik naprosto přesně. Jak tohle řekla, mě se nekontrolovatelně rozsvítil obličej. Viděla to. Nemusela jsem nic říkat. „Dobře, tohle dodělejte a pak půjdete“. Byla jsem jako v mrákotách. Rychle jsem si sbalila své věci v kuchyňce, vyčistila počítač i telefon.

Šéfová zmizela, vrátila se až odpoledne a jen mi stroze řekla, ať jí vrátím služební elektroniku. V kanceláři bylo dusno, z venku se ozývalo hřmění označující první letošní bouřku. Přebírala si ode mě počítač. Pak mi podala výpověď dohodou, já ji podepsala…. A byla jsem volná.

Ven jsem vyšla úplně vyjevená. Jsem volná. Už tam nikdy nemusím. Už žádná pondělní porada. Už žádné maily. Už žádné telefonáty s klienty. Už žádné červené poznámky v mých textech. Bouřka duněla, padaly první kapky. Nedokázala jsem ani nastoupit do auta. Musela jsem se ještě projít a prodýchat to. Byla jsem volná.

A dál? Výpovědí to neskončilo. Ještě několik let mě tahle šéfová strašila ve snu. Stále se opakující sny, kdy ji prosím o práci a škemrám, abych pro ni zase mohla psát. Až nedávno se mi podařilo tenhle sen v rámci jedné terapie přepsat, vyřešit a on se pak přestal vracet.

Dodnes mě bolí žaludek, když mám jet do Jihlavy.

A když jsem před pár týdny dostala hotovu korekturu své knihy, hrnuly se mi po tvářích horké slzy. Zase mám od někoho červené poznámky v textu. (A ještě jsem si za ně zaplatila 🙂 )

Bylo to třičtvrtě roku. 9 měsíců, během kterých jsem se nechala totálně pošlapat, zadupat a uvěřila jsem tomu, že jsem úplné budižkničemu. Moje tělo mi od začátku dávalo jasné signály, že tudy ne. Vesmír mi jako vysvobození poslal ten zánět ledvin. Mohla jsem toho tehdy využít a už se tam nevrátit. Ale já byla jako zakousnutý buldog. Přeci to nevzdám. A tak jsem se nechala položit na lopatky.

Doma jsem pak zůstala skoro pět měsíců. V té době jsme dodělávali s Kubou náš dům, tak jsem aspoň mohla máknout tam. A další práce? Místo, o které jsem vlastně vůbec nestála, ale moc mě tam chtěli. Práce, kterou by mě nikdy nenapadlo dělat, ale dělala jsem ji dobře. Místo, kde mě měli rádi, mojí práce si cenili, uměli ji zaplatit a když jsem po roce a půl odcházela na mateřskou, brečeli jsme všichni. Já, šéfová, i podřízení.

PS – a jaké z toho plyne poučení? Inu, někdy se může stát, že to, co si vysníme, není takové, jak se zdálo. A je v pořádku ty sny měnit. Život je krátkej na to, marnit ho lpěním na něčem, co za to nestojí.

PS 2 – a jaký splněný sen zklamal vás?