Letos na podzim jsme vyrazili s naším Busíkem (Volkswagen T3, rok narození 1982) na dvoutýdenní okružní jízdu po Balkánu. Co jsme viděli, zažili, kde se nám líbilo, co jsme jedli, kde nejvíc pršelo, kde jsme se ohřáli a kolik to všechno stálo, to všechno jsem pro vás sepsala v následujících řádcích…
Jak jsme vybírali trasu
Hlavním cílem naší cesty měla být Albánie, kam se s Kubou chystáme už roky a teď konečně nastal ten čas. Ale zdá se, že jsme vyrazili pozdě… o tom dále v článku.
Protože ale Busík je starší kousek a jede svým tempem, cílem je samotná cesta, jakkoliv to zní otřepaně a klišoidně. Důležité tak byly všechny zastávky naší cesty a samotná Albánie nakonec asi nedostala takový prostor, jaký si zasloužila, nicméně, naše srdcovka to nebyla…
Trasu jsme moc neplánovali, jen jsme věděli, že určitě pofrčíme v Maďarsku a Srbsku po dálnici, chceme to vzít přes Makedonii a pak se uvidí… většinu spacích míst jsme hledali až cestou, podle toho kdy jsme kam dojeli a tak. Takhle nás to asi baví nejvíc…
Načasování
Vyráželi jsme na konci října, konkrétně 19.10.. Proč tak dlouho? Chtěli jsme holčičky nechat zaběhnout v novém rytmu školy a školky a Kuba kvůli změně působiště měnil dovolenou, plus už jsme měli hosty v Medové tmě, zkrátka sešlo se to na takto pozdní říjen.
Velkou výhodou bylo, že jsem si fakt prodloužili léto a jeli za teplem v době, kdy v Česku byla kosa jako… no jako na podzim.
Hlavní nevýhodou byla tma. Brzké stmívání, umocněné ještě změnou času uprostřed pobytu. Tím pádem se hlavním časem přejezdů staly podvečery/večery, děti za jízdy usínaly a my hledali spací místa po tmě, což bylo někdy značné dobrodružství, někdy pěkný voser a někdy jsme ráno nevěřícně zírali na nádheru, ve které jsem se probudili.
Zážitky z cesty a nejlepší místa
Celý cestovní deníček najdete na mých sociálních sítích – na Instagramu i na Facebooku, sem nebudu sdílet všechna místa, kde jsme byli, jen takový výběr.
Lukovska Banja
Přírodní termální lázně uprostřed hor. Tohle místo jsem našla v neděli 19.10. ráno. A tak mě okouzlilo, že jsem zblbla i Kubu a odjeli jsme ještě ten den, ač původně jsme měli vyrážet až v pondělí… V neděli ráno jsem místečko našla, v pondělí večer jsme tam byli a v úterý ráno už jsme se rochňali v teplé vodě.
Vesnička je ukrytá hluboko v horách, na hranicích s Kosovem. Cesta sem je dlouhá, úzká, sem tam vydrolená… Jsou tu dva hotely, lázeňské domy a pak přírodní lázně. Volně přístupné bazénky a prameny s horkou termální vodou na konci vesnice. Venku bylo nějakých 12 stupňů, všude padalo zlaté listí a my jsme se povalovali v horké vodě (cca 40 stupňů). Nádhera. Neskutečná nádhera. Místečko je opečované, čisté, byl tu otevřený a čistý záchod.. Co víc si přát.
Strávili jsme tu celé dopoledne, lidí přišlo pomálu, sem tam někdo si namočit nohy, celí jsme se koupali je my. Je tu i pár horkých pramenů na pití, jeden na vymývání očí (nefunguje, drhla jsem jako blázen a pořád mám 6 dioptrií :D).
Opravdu kouzelné místo, kam se rozhodně chceme vrátit.
Skopje
Návštěvu hlavního města Severní Makedonie jsme neměli vůbec v plánu. Ale k večeru jsme přejeli celkem svižně srbsko-makedonské hranice, na spací spot to byla sotva hodinka cesty a tak jsem jen tak plácla, že můžeme do města. Kuba bleskově našel parkoviště v centru (kryté pod budovou opery, při parkování jsme se lehce rosili, zda se vejdeme a vešli jsme se akorát) a pak jsme nazdařbůh vyrazili do města.
A čuměli jsme jako puci.
Sochy. Všude byly obří sochy. Monumentální. A obří sloupy. A vítězný oblouk…. Alexandr Veliký na koni čnící nad obří fontánou nás svou velikostí až děsil.
Normálně jsme chodili s otevřenou pusou.
Nakoukli jsme i do úzkých uliček se spoustou krámků a jídla, ale byli jsme přecpaní srbské pljeskavice, tak jsme neochutnali nic, jen čumákovali. Nadšené byly i holčičky a byla z toho nakonec krásná dvouhodinová večerní procházka. Mile nás překvapilo i teplo, celkový dojem to jen umocnilo.
Ale mezi monumentálními objekty nechyběly kouty s odpadky, hodně žebráků (jedna vyhublá maminka s dítětem v náručí mě hodně vzala za srdce a musela jsem otevřít peněženku. Neobtěžovala, jen se smutně dívala…)
Ohrid
Pod položku „Ohrid“ schovám návštěvu města toho jména, samotné Ohridské jezero i městečko Struga, kam jsme vyrazili druhý den.
Tady jsme si osahali a ochutnali Severní Makedonii a byli jsme nadšení. Výborné jídlo za skvělé ceny, všude se člověk domluví (myslím tedy česky :D), na trhu báječné ovoce, zelenina i mléko přímo od kravičky a všechno za pár drobných (kilo hroznů za 40 Kč, fíky tak nějak podobně, papriky snad za 30 Kč…). V pekárně jsme si dali fantastický burek, už jsme jich snědli hodně, ale tenhle byl fakt top.
A nikde nebyl problém platit eurem, i u té nejvíc vetché babičky na trhu jsem eura udala, vraceli v denárech).
Samotné jezero Ohrid je taky parádní, čisťounké, obrovské, příjemné. Dojem z jezera mi ale zcela přehlušily dva zážitky – viděla jsem při ranní procházce na silnici velkou úplně přejetou želvu a taky jsme si na cestě poprvé myli vlasy – pod sprchou z Busíka – studená jako blázen, ale šlo to! Mimochodem moc doporučuju lískový šampuk od Medarka – šel vymýt i úplně ledovou vodou, vlasy jsme měli moc hezké a kondicionér netřeba, ač oba máme suché vlasy, Kuba obzvlášť cuchavé.
Spille
Do Albánie jsme mířili hlavně za teplem a mořem. Víme, že jsou tu i nádherné hory, ale ty jsme se rozhodli tentokrát vynechat. Neměli jsme žádné konkrétní cíle, při cestě z Ohridu jsme prostě zapíchli prst do mapy a hledali nejbližší divoké spaní u moře. A volba padla na vesničku Spille.
Přejezd makedonsko-albánských hranic byl jako z dobrodružného cestovatelského filmu. Hraniční přechod procházel rekonstrukcí, ale za plného provozu. Všude hlučely stroje, cesta byla napadrť, všude prach. Měli jsme pocit, že to je vstupní brána do jiného světa. A první kilometry Albánií to potvrzovaly. Krásné kopce, výhledy, malé vesničky, všude z hadic crčící horská voda s honosnými nápisy „auto lavash“. Inu umýt auto se tam asi dalo a dost se jich tam mylo, to je pravda 😀 Provoz divoký, sem tam chyběl kus silnice… Zastávka u velkého motorestu nám naplnila nosy nasládlým pachem odpadků a dvě obří cappuccina za tři eura (dohromady za obě 😊) nám předstřely tři věci – je tu levno, eura berou, karty nechtějí.
Provoz byl divoký (nechala jsem to celé na Kubovi, který se divočině jen smál, já bych byla zralá na nějaký uklidňovač).
K moři jsme dorazili za tmy, ale holčičky byly ještě vzhůru. A místo jsme našli parádní. Přímo u pláže, za zavřenou plážovou hospůdkou. A nebyli jsme tu sami, už tady dvě dodávky stály. Slaný vzduch nám vyčistil nosy od odpadkového odéru, moře hučelo jako blázen a teplý večer sliboval příjemné plážové radovánky.
O tom, jak moc prima místo jsme našli, jsme se přesvědčili ráno. Obrovské pusté pláže, hospůdky z 90% zavřené, nikde jsme nikomu nevadili. A když jsme našli jedny otevřené záchody (čisté!!!!) a plážové sprchy, usoudili jsme, že jsme tu úplně správně. Strávili jsme tu nejprve dvě noci a pak nakonec ještě jednu, když jsme se z jihu vraceli směrem na sever.
Ksamil
Spille nám ale nestačilo. Chtěli jsme víc na jih, víc tepla, víc sluníčka. Trochu jsme váhali, jestli jet až dolů na jih, ale usoudili jsme, že by nám bylo líto, kdybychom tam nezajeli. No… tak spíš nám nakonec bylo líto, že jsme tam zajeli, ale byla to zkušenost.
Cesta na jih Albánie po pobřezí nám ukázala, jak se Albánie mění. Výstavba. Masivní výstavba. Všude. Obří hotely, menší hotely. My jim samozřejmě takový rozvoj přejeme, ale není to nic, co bychom vyhledávali. Dojeli jsme až do vyhlášeného letoviska Ksamil. Samozřejmě bylo po sezóně, lapli jsme skvělé místo u plážového baru přímo u moře.
Voda je tu průzračná, tyrkysová. Ale… Zažili jsme tu jediné dva vydatně deštivé dny na cestě 😀 Jeli jsme na jih za největším teplem a sluncem a nakonec jsme tu zažili pořádnou bouřku i vydatný déšť. Nicméně koupačka byla nakonec taky a byla skvělá. I zmrzku na pláži jsme si dali, sice v dešti a v softshellkách, ale dali 😀 A pak jsme usoudili, že se radši vrátíme zpátky do Spille.
Gjirokastër
Zpátky na sever už jsme nejeli přes pobřeží, ale vzali jsme to přes hory, díky čemuž jsme opět naprosto spontánně vyrazili na večerní návštěvu Gjirokasteru, historického města zapsaného v UNESCO. A to byl parádní zážitek. Vyšplhali jsme se na hrad, prošli si historické město, dali si fantastickou večeři (za 21 euro se vším všudy, pro 4 lidi!)… Moc příjemná zastávka.
Sutomore
Domů jsme chtěli jet jinou trasou a tak jsme zavítali do další země, kde jsme nikdy nebyli. Do Černé Hory. Zastávka to byla rychlá – na jediný den, ale moc fajn. V pekárně jsme ulovili další fantastický burek i neskutečně dobré koblihy (a to koblihy vůbec nejím, ale tohle byla nadýchaná slast v kombinaci s fantastickou čokoládou).
Moře už bylo výrazně chladnější, ale poslední koupačce jsme stejně neodolali, slunce mělo pořád sílu. Nesmírně se nám líbilo Skadarské jezero, které jsme viděli jen v letu a spolu s koupacími jezírky v Lukovska Banja si ho píšeme na seznam míst, kam se příští rok v rámci jiné trasy chceme určitě zastavit.
Návštěvou jsme poctili i hlavní město Podgorici (jehož název je naprosto výstižný, kopečky všude okolo), kde jsme ale vyřizovali spíš praktické věci – natankovat (levnější nafta než v Srbsku, kam jsme mířili), vybrali hotovost (protože tady platí oficiálně eurem, i když nejsou v EU) – a k tomu bankomatu jsme chtěli dětské hřiště, WC a kávu. A tak jsme skončili v nemocnici, protože tam měli všechno 😀
Vodopády Sopotnica
Tohle bylo místo, který nám ráno po probuzení vyrazilo dech. Našli jsme ho v Park4night (ostatně jako všechna místa) a absolvovali jsme noční výjezd úzkou horskou silnicí. Na místě jsme se vůbec nemohli zorientovat a najít avizovaná místa na stání, takže Kuba nakonec zvolil takovou slepou cestu, kam zuřivě couval. V jednu chvíli najel na drn, Busíkovi jedno kolo trčelo do vzduchu, celý se kymácel a já už ho viděla dole v údolí. Ale Kuba je prostě dobrý řidič (no však ho to živí) a se vším se popasoval skvěle. Vodopády jsme nikde neviděli, tak jsme to nechali na ráno.
A my spali přímo pod nimi!!! Pod obrovskými nádhernými vodopády. Snídali jsme na posezení přímo u vody a neodolali jsme malému výletu, kdy jsme si ranní kávu uvařili na lávce uprostřed hučící vody. Naprosto dechberoucí zážitek, který se fotkama nedá vyjádřit.
Na poslední fotce níže jsou ještě jedny termály – Visocka Banja. Krásné místo, ale voda měla jen 27 stupnů… víc se rozepisovat nebudu, ale zmínit je musím 🙂
Shrnutí
Na cestě jsme byli 15 dní, najeli jsme cca 3800 kilometrů (ale spíš víc). Vzhledem k Busíkově rychlosti, množství kopců a vzdálenostem to bylo málo času. Příště musíme buď ubrat množství kilometrů nebo přidat týden navíc. Cesta byla plánovaná dopředu minimálně, jednotlivá spací místa jsme hledali cestou, program vznikal cestou a tak to máme rádi. Za rok se plánujeme na Balkán vrátit (už po třetí, jak jsme s Busíkem absolovali první cestu do Bosny si můžete přečíst TADY). A tentokrát právě s méně kilometry.
Rozpočet cesty
Dva dospěláci, dvě děti, jedno auto, co moc nežere (plus mínus 7 litrů nafty na 100 km), dva týdny na cestě. Jídlo venku i v autě vařené. A celé nás to stálo, tadááá – 21 900 Kč.
Nafta – 10 500 Kč
Sem počítám i plnou nádrž, se kterou jsme vyjeli. V Maďarsku, Srbsku i Albánii byla nafta výrazně dražší než u nás (přes 40 Kč za litr), v Makedonii za hubičku (asi 25 korun za litr), v Černé Hoře plus mínus jako u nás.
Dálnice – 2000 Kč
v Česku a na Slovensku jsme jeli mimo dálnice, do Maďarska jsme si koupili měsíční dálniční známku, v Srbsku měli mýtnice (a tady ta dálnice vyšla celkem draho, plus mínus koruna na kilometr), mýto bylo i v Albánii (ale jen kousek), v Černé Hoře a Severní Makedonii.
Zábava – 200 Kč
Za vstupné do hradu v Gjirokasteru. Zbytek zážitků ZDARMA
Ubytování – 0 Kč
Po sezóně byly všechny kempy zavřené a my se obešli v pohodě bez nich. Wecko jsme vždycky nějaké našli (a lopatka jistila přírodní variantu) a sprchu jsme měli svou na Busíku + ty na pláži.
Jídlo – 8000 Kč
Počítám i úvodní nákup základních potravin z domova. Jedli jsme především u auta, ale i venku, dvakrát jsme byli fakt v hospůdce, jinak hojně street food – burek, pljeskavica atd. Nadšení jsme byli z místní zeleniny a ovoce – za pár kaček, krásné, zralé a dobré. K snídani jsme měli především kombinaci jogurt + vločky + semínka + marmeláda nebo řecký jogurt a kupované musli (to holky nesmírně nadchlo, to jim domů nekupuju :D), pozdní obědy byly jednoduché – těstoviny + tuňák + balkán + olivy + zelenina – něco na ten styl, tisíckrát jinak. Jednou s cizrnou, jednou s kuskusem, pak zase jinak. Večeře nebyla třeba, děti si v průběhu dne dojídaly zbytky.
Data + pojištění – 1200 Kč
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
S manželem Kubou jsme vybudovali místo pro pobyty ve tmě – Medovou tmu – kde vás s otevřenou náručí přivítáme a budeme se o vás starat jako o vlastní 🙂