Eliška Kopicová

Setkání s démonem

Březen 2011

Sedím v malém panelákovém 1+kk v pražských Ďáblicích a dusím se. Nezaskočil mi rohlík ani kost z ryby. Ale přesto se dusím. Sedím na válendě, z boku pozoruju Honzu, jak zuřivě na kompu střílí zombíky a chce se mi řvát. Co je tohle za podělanou neděli? Do jedný odpoledne chrápal, když se milostivě vzbudil, tak jsem ho celá nadšená chtěla táhnout ven a on údajně nemůže, že něco do školy.

A teď si musí cvičně rozmašírovat pár virtuálních oblud, než bude něco dělat. A to se nemohl připravovat se mnou venku?

Dusím se. V tomhle malým bytě. V tomhle divným životě, kterej teď žiju.

Studuju školu, jejíž smysl mi absolutně uniká. Smysl celýho studia mi úplně uniká.

Ráno vstávám ve 4, abych mohla chodit prodávat bagety cizincům a vydělala si tak na nájem a pravidelný nájezdy do drogerie, kde se svou prázdnotu snažím zaplnit nákupama voňavých bio mýdel a krémů na ruce. A taky si vydělávám na hospodu. Abych mohla času od času hořkým pivem splachovat hořkost tohohle divnýho žití/nežití.

Už loni jsem Honzu prosila, ať se tu na všechno vykašleme, a někam vypadneme. Někam do zahraničí. Pracovat. Já školu nenávidím, on tu svou taky. V práci si oba vyděláváme trapně málo peněz a bydlíme v malým krcálku s díky bohu slušným nájmem. A takhle to bude jak dlouho? Ještě rok, než doděláme oba bakaláře? Ještě tři, než budeme mít magisterskej titul?

Dusím se. Tohle žití je totálně na hovno.

Seberu se a utíkám. Utíkám ven a tam se hodiny toulám kolem Vltavy. Venku se tak nedusím.

Duben 2011

Odjela jsem na víkend k rodičům. Tady se dusím o trochu míň. Minimálně jejich dům je větší než náš pražský krcálek. „Půjdeme se projít a pak na jedno?“, ptá se máma.

„Jasně mami“.  Jít s rodičema na pivo je totiž děsně hustě dospělácký.

„Představ si, že hospoda tady ve vsi má nového majitele“, šumí  z předsíně jakási informace. Ještě se dozvím, čí je to bratr a bratranec a zaslechnu cosi o temné minulosti. No a co jako?

Za pár hodin v té hospodě sedíme, popíjíme pivko a pak přijde. ON! Ten démon s temnou minulostí, ten, který rozvířil poklidný vesnický život. Ten, který se ujal vesnické hospody a uvrhnul všechny místní do těžkého boje mezi nechutí dát vydělat divnýmu démonovi a chutí dát si pivo.

Stačí mi jeden jeho jediný pohled a jsem v pytli. Bože já ho chci!

Květen 2011

Zase jsem u našich. Z Prahy utíkám, jak jen to jde. Zkouškovým proplouvám celkem v pohodě, bagety může prodávat chvíli někdo jinej a Honza ať si tam v tom bytě s těma zombíkama třeba souloží, ale já u toho být nemusím.

„Mami, půjdeme večer na pivo?“

Chci ho zase vidět. Už poněkolikátý. Je starej. Oproti mně minimálně o 20 let. Není hezkej. Už vím, proč má temnou minulost. Drogy. Vařil a prodával. A pak utekl. Toulal se po Evropě a teď je po letech zpátky tady. Ale ten jeho magickej pohled. Jako černý voják z Babičky, co uhranul Viktorku.

Už o mě ví. Už mě párkrát propaloval tím svým pohledem.

Sedneme si ke stolu, objednáme pivko. Za barem se točí obtloustlá servírka, ON s ní údajně chodí. A jen co jsme dosedli, ON se objeví za barem. Pivo nám donese osobně. A zase ten pohled.

Ke stolu si k nám přisedá jeden známý. A evidentně i JEHO známý. A ON už je u našeho stolu taky. Dáváme se do řeči. Za chvili si k nám přisedne. Mluví na všechny, ale jeho pohled propaluje MĚ. Naši chtějí jít domů. „Mami já tady zůstanu ještě, jo?“

Dáme si jointa. Ten známý už je tu navíc. Brzy mizí. Rozhlédnu se. Jsme tu sami. V celé hospodě. Všichni už odešli. Kdy?

Pak se všechno slije do jedný sklenice. Hudba, zhasínající se světla, hrajeme kulečník, „dáš si ještě jointa?“, jeho spalující pohled, jeho ruce, jeho dech… vzadu za hospodou má pracovnu a zašívárnu v jednom. A teď se tu zašíváme spolu. Ty jeho ruce. Když mě svlíká, už je mi všechno jedno. Chci ho. Hned. Teď a tady.

Svítání je svědkem mého hříšně pozdního návratu. Necítím vinu. Cítím, že ŽIJU. Opravdu ŽIJU. Nedusím se.

Červen 2011

K našim jezdím každý víkend. Pražský byt, pražský život, pražský přítel, to všechno ve mně vyvolává pocit na zvracení. Máma je překvapená, že mě vidí tak často a brzy tuší, odkud vítr vane. Nic neříká. Asi má pochopení.

Jsme milenci. Kradmé polibky na temné hospodské chodbě, když jeho holka roztáčí piva všem žíznivcům, tajné noční výlety, když si naši myslí, že spím.

Je to divoké, zakázané, nádherné, nebezpečné, a tak pomíjivé.

Mám jet na dovolenou. S Honzou. Na naši první společnou dovolenou. Není hloupý, poznal, že se něco děje. Snaží se zachránit co se dá. Vypne zombíky a nabízí mi společné kino a procházku. „Jdi s kinem do prdele. To jsem chtěla před pár měsíci. Teď už je pozdě.“

Zítra máme odjet. Nedám to. Jdeme se projít. Brečím jako želva. Je mi to líto. Už spolu nemůžeme být. Promiň.

Jdu k mámě a brečím. Co jsem to udělala? Kde teď budu vlastně bydlet a co bude dál? Brečím a brečím. Ale ŽIJU. A je lepší žít a brečet, než se dusit.

.

.

.

Léto bylo naše. Moje a jeho. Chodím s klukem o 19 let starším, s příšernou minulostí, záhadnou přítomností a vůbec žádnou budoucností. A já nic neřeším. Jen jsme. Spolu. Vedle sebe. Na sobě. V sobě. Pořád. Když nejsme chvíli s ním, jako bych nežila.

Nikdo nám nefandí. Všichni jsou proti. Celá ves si ťuká na čelo. Z ostudy kabát. Ta holka se ale spustila. Fuj, hanba.

 Mně je hanba, když si mám zpátky navlíknout kalhotky. Proč? Ještě nechci, ještě chci ležet s tebou v posteli…

Listopad 2011

A už zase brečím. „Miluju tě, ale nemůžeme spolu být. Mně by to úplně zničilo“

Prosinec 2011

A zase ty slzy. „Nemůžu se s tebou ani potkat, podívej, jak to vždycky dopadne“, vztekám se nahá v zadním hospodským pokojíčku.  „Vždyť s tebou to nemá žádnou budoucnost.“

Démon se směje.

„Nesměj se. Vždyť jsi o tolik starší. A beztak by sis mě ani nikdy nevzal.“

„Ale vzal. Třeba hned.“

21.3.2012

První jarní den. Ve vzduchu voní hlína, zbytky sněhu a tlející dřevo. Dneska je můj svatební den. Mám proklatě krátký krajkový šaty, kytičkový martensky a na sobě pléd po babičce. A my se fakt bereme. Navzdory všemu a všem. Nemáme kde bydlet, nemáme práci, nemáme peníze. Přespáváme u jeho bráchy v rozestavěným domě. Mně čekají státnice. Celý je to naprosto šílený, nepochopitelný. Ale já jsem uvnitř tak klidná. Takhle je to správně, vím to.

Naši nepřijdou. Jeho táta nepřijde. Nepřijde skoro nikdo. Nikdo nechce, abychom se vzali.

My se vzít chceme.

Červen 2012

Není to žádná idylka. Démon zůstane démonem. Nemáme peníze. Nemáme bydlení. Já mám státnice hotový. Jak jsem to udělala?

Slyším křik. Bráchové se hádají. No jistě, jako už poněkolikátý. Už jsme tady navíc. Dneska jsem obvolala asi dvacet pracovních míst. Nikde nás nechtějí. Ani jednoho. Naše okolí nás nepřijímá. Jsme vyvrženci. Oba.

Balím naše věci. Musíme pryč.

Sedíme na zahrádce útulné kempové hospůdky, všude kolem je prázdninový cvrkot. Pivko spláchne starosti. Jsme zase jen my dva. My dva a auto nabalený našima krámama. Mám v něm asi desatery letní šaty, ale žádnej ešus, na kterým bychom si ráno uvařili kafe.

Spíme, kde se dá. Krátká brigáda nás vytáhla z nejhoršího. Denně chodíme na houby, ty jsou zadarmo a na chleba ještě máme.

Ale co bude dál? Nemáme nic. Máme sami sebe? Fakt? Spíš ne. Nevím. S divokým démonem s uhrančivým pohledem se parťáctví tvoří těžko. Křik, slzy, smích, sex. Pořád dokola.

Zvoní telefon. Hele, nabídka práce. Pro nás oba. Kde? Havlíčkův Brod? Kde to sakra je? 200 kilometrů daleko. Máme vůbec ještě na benzín? Prodáme pressovač z hospody. Super, tak to můžeme jet.

Červenec 2012

Je vedro, pekelný vedro. Vítá nás Havlíčkův Brod a týpek, co nám nabízí práci. Ze seriozní nabídky se klube snůška šmejdských praktik v energetice. Uff. Tak to zkusíme. „Hele a dá se tady někde vykoupat?“, ptám se týpka, co nám tu práci nabízí. „Jasně, jeďte na lomy“. Popíše nám cestu a my jedeme.

Nenajdeme lomy, ale najdeme útulnou vísku. Jako z filmu.  Hospůdka jako namalovaná, přátelští místní, na stromech tu rostou meruňky a lidi mají zvláštní přízvuk. Není to ještě Morava, ale u nás v Sudetech se takhle nemluví. „A odkud vy jste?“ „No my jsme z Liberce, ale teď asi zůstaneme tady“.

.

.

.

O pár dní později se do téhle vísky vracíme. Něco nás sem táhne. A tam nám u piva místní prozradí, že za rybníkem starší lidé pronajímají velmi levně byt.

Druhý den se tam jdeme podívat. A za hodinu už bydlíme. Peníze za pressovač dáme na ruku na první nájem.

Práce u energetického šmejda není pro nás. Ale já jsem dostala místo servírky v pizzerii. Už jsem tu pátý den, když se po volnu vrací kolega, který má rozvážet pizzu. „Ahoj, já jsem Kuba“, tiskne mi ruku tak pevně, že si málem ucvrknu a když se mu podívám do očí, málem si ucvrknu po druhé.

Listopad 2012

Ležím nahá v posteli. Smějeme se. Je nám blaze. S Kubou….

O pár dní později…

Kupodivu nebrečím a jen se chladně dívám na svého právoplatného manžela, jak si balí věci. Démon. Převozník. Převezl mě z dusivý nicoty přes prudkou řeku. Už jsem na druhým břehu. Můžu ho pustit. A tak ho pouštím. Zničil by mě. Ještě před pár týdny mě z něj bušilo srdce. Najednou necítím nic. Možná úlevu. Úlevu, že tohle šílenství končí. Tak sbohem. Už jeď, večer jdu s Kubou na koncert.

.

.

.

Srpen 2023

„Dobré ráno lásko“, zdraví mě od dveří Kuba. Přišel z noční. Chci mu jít dát pusu, ale předběhnou mě Anežka s Baruškou. Naše dcery. Postaví je na zem našeho vlastnoručně postavenýho domu, obejme mě a konečně políbí. I po jedenácti letech mě ty jeho pusy nenechávají chladnou.

 

Příběh je autobiografický. Jména postav nebyla změněna. Omlouvám se všem, koho se text dotknul. Ale prožitky jsou prožitky.

PS – ta víska a hospůdka opravdu hrály ve filmu Signál. To jsem v tu chvíli vůbec netušila, film jsem viděla až mnohem později. Nebyli jsme jediní, koho místo okouzlilo

6 názorů na “Setkání s démonem”

  1. Eli, ja už si to přečetla podruhé, to je fakt „život“. Masakr. Vůbec mi k vám nejde joint😂, ale je to fuk, ten příběh je fakt nářez a napadá mě jen to, co říkám i o sobě – ze jsem manžela potkala v 38 letech jako svobodná máma a mělo to tak být, potkat ho dřív, nedocenim jaký je. Možná to tak bylo i u vás 🤍opatrujte svoji rodinu a lásku jako oko v hlavě a krásné cestovatelské zážitky 👍☀️💯 Petra

  2. A já konečně vím, jak to všechno bylo. Mnohokrát jsem v uplynulých letech přemýšlela, co tě hnalo k tak divnému vztahu a ke krokům, které s ním byly spojené. Každý z nás má ve skříni ty pověstné kostlivce a je dobře, že ses z toho vypsala. Vždy jsem si myslela, že se za to období stydíš. Vše dopadlo, jak nejlépe mohlo.

    1. Eliška Kopicová

      Stydím? Ale kdeže! Já jsem na sebe hrdá, jak jsem to celé zvládla. Že jsem nezůstala v Praze, že jsem se dostala až tam, kde jsem dneska. Zásadní životní krok 🙂

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *