Eliška Kopicová

Cestování versus zahradničení. Můžu mít oboje?

Miluju balit si batoh a vyrážet z domova pryč. Ale taky miluju návraty, vybalování a nadšené vrhání se na péči o zahrádku. Jde to vůbec skloubit? Vášeň pro cestování i touhu sklízet vlastní zeleninu? Nevylučuje se to vzájemně?

Nejprve si ujasníme dva základní pojmy:

Cestování.

 V mém případě se nejedná o žádné světoběžnictví, ale o prostý fakt, že ráda trávím čas mimo domov. A je jedno, jestli jedeme kempovat po Česku, jdu pěšky dobývat Balt nebo jedu vlakem na víkend k mamince. Ale ráda mizím, abych se zase mohla vracet.

Zahradničení.

Nejsem žádný zahrádkář s předplaceným Receptářem, postřiky na slimáky a po domácku vyrobeným plašičem krtků. Jsem zahrádkář punker. Nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat a v případě zahrady to platí též, takže si sázím, co chci, kdy chci a kam chci. Výsledky tomu odpovídají, ale radost z procesu vítězí nad vším ostatním.

A když už víte, jaký jsem druh cestovatele i zahrádkáře, můžeme se téhle kombinaci podívat na zoubek.

Když jsme si s Kubou stavěli dům, o žádnou zahradu jsem nestála. Zahradu ve smyslu opečovaného a okrasnými rostlinami zarostlého pozemku. Chtěla jsem jen kus trávy, kde se budu opalovat nahá. Nechtěla jsem nic pěstovat, nic sázet, nic sekat, nic opečovávat. Viděla jsem v tom jen neskutečnou a nevděčnou dřinu (ahoj mami) a požírače volného času, který bych mohla raději trávit výlety (ahoj tati).

Já jsem část dětství vyrostla na sídlišti v paneláku a druhou část (tu, kdy jsem byla starší a tu co si víc pamatuju) v domě se zahradou. A vlastnit zahradu mi jako žádné terno nepřišlo. Pořád nějaké sekání, zalévání, sbírání spadaných jablek, boj se škůdci, boj o to, jestli se bude v neděli sekat zahrada nebo se půjde na kolo… Takhle jsem to viděla dětskýma očima a jediné, k čemu jsem kdy zahradu aktivně využívala bylo už výše zmíněné opalování bez plavek. No dobře, když byla sezóna ostružin a borůvek, cpala jsem se jako protržená, ale tím můj vztah k zahradě končil.

Ale najednou jsem byla dospělá, dům jsme s Kubou dostavěli do obyvatelného stavu a nešlo nevidět, že je kolem celkem slušný pozemek, který potřebuje nějak obstarat.

Já jsem byla dosti vlažná. Kdyby se nám naše maminky nesjely na brigádu a neosázely nám svah za domem skalníky, byla by tam holá hlína dodnes.

Pak jsem povolila keře. Ty nic nechtějí a mít vlastní borůvky a maliny je super. A pak jsem zatoužila po rajčatech. Protože vlastní utržené rajče, to je žrádlo.

A taky nějaká ta bylinka, třeba pažitka nebo máta, to je taky celkem nenáročné… A tak se zahrada začala pomaloučku zaplňovat, ale můj vztah zůstával stále negativní. Je to otrocká nevděčná práce.

Kdy se to zlomilo? Nedokážu to přesně datovat, ale faktem je, že když jsem plánovala s holčičkama přechod Česka od jihu k severu, už jsem cestu zasazovala do běhu roku tak, abych zahradě nechyběla. Už loni jsem tedy vnímala tu potřebu sladit cestování a práci na zahradě. A teď se musím klepnout přes prsty za ten výraz „práce na zahradě“.

Já tomu totiž tak neříkám. Já říkám, že jdu pečovat o rostliny. O zeleninku. Jdu sklízet, jdu se se pomazlit s rajčaty a hrášky. A ve vedoucí pozici jsem já, nikoliv zahrada.

Aby mi zahrádka dělala radost, potřebuju ji mít prostě po svém. Podle toho vypadá. Trochu džungle (sekání neuznávám, buď si vyšlapu cestičku a kde nechodíme, tam si může růst co chce), trochu plantáž. Vyvýšené záhony přibývají, škála pěstované zeleniny je stále pestřejší. Něco mi vyjde, něco vůbec ne. 

Baví mě ten proces. Ta práce s půdou je nádherně uzemňující, a přitom tak smysluplná, když si můžu sklidit nepostříkané a ničím neošetřované bylinky a zeleninu. Všechno se to dá navíc v pohodě dělat s dětmi a když si pak společně pochutnáváme na tom, co jsme vypěstovali, je to prostě boží pocit.

A teď co s tím cestováním? Určitě to zahradě malinko přizpůsobuju. Ale jen zlehka, aby mě to neštvalo, to by byla cesta k tomu si zahradu zprotivit. Takže určitě nikam neodjedu na celý srpen, ale být mimo domov třeba v únoru je úplná pohoda, že?

A to je ten klíč!

K tomu chci směřovat, a to mi dává smysl. Koloběh roku, který tu přirozeně je odjakživa (no dobře od poslední doby ledové). V sezóně být doma a radovat se z úrody a sem tam si odskočit na pár dní na výlet a v době, kdy zahrada nic nepotřebuje, zmizet na libovolně dlouhou dobu. Krásně do toho zapadají i Kubovy včely, ty v zimě taky spí.

A touhle cestou se chci ubírat čím dál více. Leden a únor jsou takové plonkové měsíce, určené k odpočinku a proč odpočívat jen doma u kamen, když u moře je tak krásně a nikdo tam není?

Nabízí se argument, že tohle je možné, dokud děti chodí do školy. A na to odpovím jednoduše. Však tam nemusí chodit pořád ne? A možná tam nemusí chodit vůbec 😊

A co tedy pěstuju?

Tady si to musím rozdělit na dvě kategorie. Jedna jsou rostliny, co zasadím a druhá jsou plody, co sklízím. A tyhle dvě skupiny jsou velmi rozdílné 😊

Jak už jsem psala výše, jsem zahradník punker a podle toho vypadá i moje sklizeň. Kupříkladu letos nemám jedinou mrkev, umírá mi pažitka, zato mi vyšlo 70 rostlin rajčat, na hrášky si asi budu muset pořídit kombajn a pochutnáváme si na vlastní brokolici. Dýně a cukety mi třikrát umřely (mráz, nevyklíčená semínka a slimáci), okurky chcíply jen vykoukly na zahradu, petržel kamsi sublimovala… ale roste mi křen, který jsem vůbec nevysadila. Respektive koupený křen, který nám doma chytl plíseň jsem hodila na kompost a on tam začal klíčit, tak jsem ho dala na záhon a roste jako divý.

Zkouším, testuju, hraju si. A zásadně si nepopisuju sazenice, to je pak překvápko, co to vlastně roste! 

Miluju to vlastní vypěstované jídlo. Co může být zdravějšího, než cpát si rajčata z keříku rovnou do pusy? Sypat si do polévky vlastní bylinky a u jejich trhání ještě poctivě načerpávat vitamín D ze sluníčka?

Nesmírně mě fascinuje téma potravinové soběstačnosti. Pěstovat si toho tolik, že nebudu muset zeleninu ani ovoce kupovat. Ach… Jenže to bych to asi musela začít dělat víc promyšleně, víc pečlivě, víc plánovaně a míň punkově. A to by se mi z toho mohla vytratit ta radost.

Potravinově soběstačnou se tak asi nestanu, ale nadšenou zahradnicí bych už ráda zůstala.

A co si z toho můžete odnést vy, kdo zahradu nemáte?

Mám ještě jednu vášeň, a to je sběr čehokoliv v přírodě. Houby, maliny, ostružiny, jahody, borůvky, jablka, hrušky, švestky, třešně, bylinky, šípky…. To jen tak namátkou co mě napadlo, že se u nás v okolí dá sbírat a chodím si pro to. Lesy, louky, aleje, parky… tam všude je spousta divokého jídla zadarmo a to je prostě boží. Nemusím se o nic starat, stačí v pravý čas vyrazit s košíkem/miskou/taškou a sbírat plnými hrstmi co příroda nabízí. A mateřská je úplně ideální období pro takové sbírání. Děti mohou sbírat taky nebo pozorovat z kočárku a nadšeně se cpát vším, co máma natrhala (předem se omlouvám za ty neskutečně zasviněné kočárky, které z toho budete mít 😊 ).

A i tady bych si ráda rozšířila obzory. Toho jedlého je totiž v přírodě hodně. Třeba jen houby, kolik znáte druhů? Já málo (a to jsem byla od mala nadšenou čtenářkou mykologických atlasů) a těch, co v lese nechávám, protože je neznám, jsou mraky.

A byliny? Kolik jedlých dobrot se dá na louce najít a já je neznám? I tady už se zlepšuju, letos jsem začala jíst ve velkém listy pampelišek (rukola zadarmo) a bršlici.

Sběr čehokoliv může být druhým klíčem k tomu mít vlastní jídlo a přitom si cestovat dle libosti.

Protože sbírat se dá všude na cestách, doma, v zahraničí, na horách, u vody, kdekoliv. (Pokud tedy není vaší vysněnou destinací Antarktida, ale i tam by se snad nějaký ten lišejník dal požvýkat.)

A na závěr pár tipů od vás, které mi přišly na Instagramu, kde jsem se vás ptala, zda se také snažíte skloubit cestování a zahradničení.

  1. Mít automatický zavlažovací systém.
  2. Mít hodné a ochotné sousedy/rodinu, co přijdou zalévat a případně posbírají plody.
  3. Na delší dobu si sehnat housesittery (sakra píše se to takhle?), kteří dostanou zahradu na starosti.
  4. Cestovat, ale mít souseda farmáře, který vás čerstvou zeleninou zásobuje, neb on necestuje, ale je právě nadšeným zahradníkem.
  5. Plánovat cesty podle potřeb zahrady (to víceméně dělám teď).

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *