Vybavení na cestu, kolik čeho jsme měly, co jsme využily, co nám chybělo… na to všechno se mě hojně ptáte. Seznam našeho vybavení najdete v tomto článku a teď bych se chtěla k jednotlivým kategoriím vrátit a zhodnotit si, jak nám to všechno vyhovovalo/ nevyhovovalo.
Kočárek
Hlavním hrdinou naší cesty byl bezesporu náš kočárek TFK Velo. (O to, proč jsem si vybrala zrovna tento model už jsem psala, TADY). Plně naložený mohl mít plus mínus 60 kg váhy, což při mé vlastní váze 60 kg z něj dělá silného soupeře do kopců nahoru i dolů. A to byl důvod, proč jsem si vybrala rovinatou trasu. Lehké kopečky mě potrápily první dva dny, pak už jsme šly jen po placce, takže uvézt kočárek nebyla taková fuška.
Jen v horším terénu (štěrk, písek, kořeny) jsem dostala jeho váhu pocítit. U kočárku jsem dvakrát řešila píchlé kolo, to stejné. Jak zjistili v servisu ve Štětíně, měla jsem drobný trn v plášti, takže to druhé propíchnutí mělo stejného pachatele. V obou případech mi velice pomohl opravný sprej na duše z Decathlonu. Opravil a dofoukl zároveň a o přifouknutí jsem pak požádala kolemjedoucí cyklisty během cesty. Po prvním defektu nám duši vyměnil Kuba, který za námi přijel, po druhém defektu jsem si našla zmíněný cykloservis. (Hledala jsem v Mapy.cz výraz „serwis rowerovy“, v celém Štětíně mi mapa našla jeden a byla to trefa do černého, zacházka pouhých 5 km).
Zavazadla
Sbalená jsem byla do 25 l velkého batůžku (Crossroad), kočárkové tašky (Skiphop), ale valná většina věcí se vezla přímo v kočárku (kde jsme měly co schované se můžete podívat ve videu ). Navíc jsem měla ještě lehkou plátěnou tašku, která měla hned dvojí využití. Nakupovala jsem do ní v obchodech a večer jsem si do ní dávala oblečení na druhý den a používala jsem takto vyplněnou tašku místo polštáře. Zároveň jsem ráno měla nachystané oblečení, jen do něj vklouznout.
Spaní
Výbavu na spaní jsem se snažila pořídit co nejvíce lowcost. Svůj spacák jsem měla z dob dávno minulých, holky měly spacáky Boll, z druhé ruky. Mně byla první noci malinko zima (ale nic dramatického na to, že v noci bylo kolem pěti stupňů), holkám naopak za horkých nocí vedro (a to na spacáku víceméně jen ležely). Co bych našim spacákům vytkla, byla váha. Ale s tím jsem počítala, pořídit pro nás tři ultralehké péřové spacáky nebylo v mých finančních možnostech.
Karimatky jsem volila pěnové, nafukovací jsem odmítla hned na začátku. Nechtěla jsem je každý den nafukovat a vyfukovat a bála jsem se propíchnutí. A volba byla skvělá, karimatky Robens ZigZag Slumber W byly měkké, pohodlné a využívaly jsme je hojně i přes den na sezení. Ty s námi ještě užijí hodně legrace.
A dostáváme se k největšímu průšvihu cesty. Ke stanu.
Stan jsem vybírala dlouho. Stále jsem zvažovala váhu, velikost, cenu… Nechtěla jsem táhnout pětikilové monstrum, ale nechtěla (a ani nemohla) jsem dát deset tisíc za ultralehký stan pro tři lidi. Výběr padl na Easy Camp Energy 200. Cena kolem dvou tisíc a váha 2,2 kg mi vyšly jako vítězné. Ale nebyla to dobrá volba. Hned při zkušebním stavění stanu na zahradě mi praskla jedna tyčka a vzápětí druhá. Podélně se rozloupla jako oříšek. Kuba mi je vyměnil a já si pro jistotu sbalila dostatek tejpy s sebou. Na výměnu nebo reklamaci už nebyl čas. Další tyčka mi pak ještě praskla cestou, ale byl to den před tím, než měl za námi Kuba přijet, takže s sebou opět vzal tyčky od našeho starého stanu a provedl výměnu.
Když pominu tyčky, vnitřní stan byl jako neprodyšný igelit. Žádná síťka místo dveří, větrací otvory nedostatečné. Většinu večerů jsme tak řešily s holkama dilema – vedro nebo komáři? Buď jsme větraly a byly poštípané nebo jsme se pekly ve vlastní šťávě. Ráno bývala vnější plachta z vnitřní strany úplně mokrá, jak se na ní sráželo naše funění.
I velikost stanu jsem asi mohla vybrat o fous větší, vešly jsme se s batohem jen tak tak, na druhou stranu nám do stanu krásně pasovaly dvě karimatky a nikam se nerozjížděly.
Suma sumárum, tenhle stan už s námi nikam nevyrazí.
Naproti tomu příjemným, užitečným a laciným pomocníkem byla plachta Tyvek. To je plachta, která se používá ve stavebnictví, ale pro svou nízkou váhu a velkou pevnost ji milují i ultralighteři. Tuhle velkou plachtu jsem s sebou brala původně s myšlenkou dělat si ještě takový přístřešek mezi kočárkem a stanem. Zakrýt tak kočárek a mít před stanem ještě krytý prostor pro obouvání atd.
Neudělala jsem ho ani jednou, ona ta plachta dost šustí ve větru 😀 ale využily jsme ji na maximum. Na zem před stan na svlékání a oblékání. Na zabalení kočárku při hrozícím dešti (tedy jen na noc samozřejmě) což zároveň sloužilo jako jistá prevence odcizení kočárku – plachta byla uvázaná ke kolečkům a její sundávání by nadělalo dost hluku. A přes den jsem ji vozila v kočárku složenou přes spacáky, které měly holky pod nohama. Spacáky tak byly chráněné před špínou z bot, případným politím atd.
Oblečení
Jestli jsem nějakou kategorii pojala opravdu minimalisticky, bylo to oblečení. Velmi rychle jsem si navykla, že jsme v permanentním stavu určité zaprasenosti 😊 Rychle jsem najela na režim – každý den vyperu něco – a stále jsem tak vozila na kočárku sušící se prádlo. Pro tenhle účel jsem vozila i pár kolíčků.
Já jsem celou cestu odchodila v jediném tričku z lehkého letního merina (Crawler). Úžasný tenký a lehký materiál, který schnul rychlostí blesku. Tohle tričko se mnou šlo už loňskou cestu napříč Českem. Jenže jak je materiál tenký, tak se i trhá. Takže po dvou velkých výpravách je tričko na odpis – obří díry v podpaží a drobné dírky po celém tričku. Měla jsem s sebou ještě jedno tričko z trošku silnějšího merina, to jsem využívala na spaní. Přes den mi v něm bylo horko a jak jsem se zpotila, lehce kousalo (tohle tričko je tuším z Lidlu), takže jsem radši chodila v děravém než kousavém. V oblasti merina se budu muset ještě trochu rozkoukat a najít nějaký nový kousek do své výbavy.
Na spodek těla jsem si na poslední chvíli vybrala letní sukni z mého šatníku z velmi tenoučké bavlny. A byla to skvělá volba. Sukně větrala, nepřekážela, neomezovala v pohybu a šedá barva s bílými puntíky byla boží v tom, že nebyla vidět většina špíny 😀
Pro chladné dny jsem ještě měla připravenou sofsthellovou bundu – proti větru i dešti (využila jsem ji minimálně), triko s dlouhým rukávem (mix syntetika a merino) místo mikiny – tenhle kousek jsem používala první dny na spaní, později spíš jen po ránu při vaření snídaně, jinak bylo hodně teplo a také tenké legíny, které posloužily první dny na spaní a pak už jen smutně koukaly z batohu.
A zmínit chci ještě plavky. Věděla jsem, že se budeme cestou chtít koupat – jezera, rybníky a na závěr i to moře. Ale tahat plavky se mi nechtělo, to je hodně místa navíc. Takže jsem jako plavky využila svou sportovní podprsenku, ve které jsem chodila a na spodek těla jsem měla obyčejné kalhotky z umělého vlákna, které posloužily na spaní i jako plavky. Jediná nevýhoda tohoto minimalistického řešení byla ta, že jsem pak z koupačky musela chodit bez podprdy, protože se sušila 😊 Ale ušetřila jsem trochu místa, a to se počítá.
Holky nic úplně extra na sebe neměly. Každá sice měla jedno umělé funkční tričko, ale že by usychalo nějak extra rychle to snad ani ne. Na spaní pak měly tričko z merina s dlouhým rukávem. Na spodek těla měly obyčejné tenké kraťásky a legíny z bavlny, na převlečení pak obyčejná bavlněná trička. Všechno posloužilo dobře, ale na příště jim pořídím víc věcí v tmavých barvách. Anežky svítivě růžové kraťásky na sebe nabalovaly každou návštěvu pískoviště a vyprání bylo nemožné. Ale využila jsem, co jsem měla doma a dětem prostě černé oblečení moc nekupuju, no 😊
V zásobě měla každá i softshelláky, ty jsme párkrát využily po dešti a bundy, ty ale odjely s Kubou domů v půlce, na ty bylo fakt teplo. Mikiny měly obyčejné fleecové.
Oblečení nám stačilo, nic bych nebrala jinak. Do příště zkusím holkám pořídit nějaké tmavší oblečení a pro sebe budu shánět nové tričko.
Boty
Na obutí jsem dostala nespočet otázek, a i já jsem je před cestou intenzivně řešila. Vrátím se k loňské cestě, kdy mě boty potrápily. Šla jsem tehdy v kožených barefooot celoročkách, ale už jsem je měla cca rok nošené a intenzivní chůze mi v patách během pár dní vyrobila slušné díry. V půlce cesty mi je tehdy Kuba vyměnil za moje pohorky, ale to taky nebylo to pravé. Hodně se mi v nich potily nohy a byly zbytečně těžké.
Bylo mi jasné, že letos si musím obuté lépe pošéfovat. Vybírala jsem dlouho. Chtěla jsem lehkou botu, ideálně koženou abych neměla mokré ponožky po projití orosenou trávou, s dostatkem místa pro prsty. Nakonec jsem zvolila českou značku Saltic. Z úplně jednoduchého důvodu. Nabízí pro své boty výměnu podrážky. A vzhledem k tomu, že každé boty velmi rychle prošlapu na patě, je tohle pro mě způsob, jak si nemuset kupovat nové boty co půl roku.
Koupila jsem si model Outdoor flat, nízké kožené botky s gumovým okopem kolem celé boty. A byla to skvělá volba. V kombinaci s ponožkami s příměsí merina jsem měla nohy stále jako v pokojíčku. I v těch největších vedrech jsem necítila žádný diskomfort, rozpálený asfalt mě netrápil, neměla jsem za celou cestu jediný puchýř. Při každé přestávce jsem se zouvala, abych dala nohám odpočinek a svobodu a pokud byly ponožky mírně zpocené, během pár minut uschnuly. Vodě boty odolaly také bez potíží.
Holkám jsem vzala taktéž jen jedny boty – kožené celoročky Pepino Ricosta. Holky je nosí běžně, nepořizovala jsem tedy nic extra. Když jim bylo teplo, tak se zkrátka zuly. A botky opět v pohodě odolaly vodě.
S botami jsem to letos pořešila dobře a byla jsem moc spokojená.
Vaření
Premiérou pro mě na cestě bylo používání plynového vařiče. S vařením venku jsem měla zkušenosti téměř pravěké, kdy jsem coby školačka s turistickým oddílem výletovala s vařičem na tuhý líh.
Na vaření jsem pořídila vařič VAR2, kartuši a rendlík Warg. Nemám téhle kombinaci co vytknout. Vařič i s kartuší se dal krásně zabalit do rendlíku i se zapalovačem a objem necelý litr nám v pohodě vystačil. Kartuše jsem cestou spotřebovala dvě, přičemž v druhé ještě dost plynu je, tak čtvrtina určitě. Vařila jsem každé ráno kaši a vodu na čaj a caro. Odpolední vaření se moc nekonalo, protože většinu času jsme měly takové horko, že by nás teplé jídlo mohlo zahubit a my jsme toužily jen a jen po studeném. Jako misky na jídlo jsem zvolila obyčejné zavírací krabičky z Ikey, vzala jsem je i s víčky. Když si holky chtěly jídlo dojíst později, mohla jsem jim ho schovat a zároveň pak zaprasenou krabičku lehce zavřít, aby nekontaminovala zbytek vybavení.
A velkou radost nám udělaly vidličkolžičky Sea tu Summit. Velikost akorát pro dítě i dospěláka a lžíce s možností napichování mi přijde naprosto geniální, já nesnáším jezení příborem a tohle je dokonalý kočkopes. Den před koncem cesty jsme bohužel jednu lžíci ztratily, ale rozhodně dokoupíme, fakt skvělý nástroj. ¨
Na mytí nádobí jsem neměla zhola nic. Rendlík od kaše jsem ráno vytírala trávou a mechem, nejefektivnější byla přeslička 😊 A misky od kaše jsme cestou umývaly, kde se dalo. Nejlepší bylo dojít někam k rybníku, kde se holky mohly počochtat, misky dostaly na hraní do písku a u toho je umyly 😀
Hygiena
Zmiňovat se o malém balení pasty nebo uříznutém kousku mýdla mi přijde spíš zbytečné, ale ráda bych vypíchla dvě věci.
Látkové pleny – ty používaly holky jako bryndák při jídle, zároveň jsme je používaly na utírání pus, rukou apod. Jakmile byl zdroj vody, přemáchla jsem je a pak sušila na batohu. Byly v permanentním využití a díky bohu za ně. Vozila jsem je přivázané na rukojeti kočárku a byly tak stále při ruce.
Papírové kapesníky – holky vyrážely z domu se slušnou rýmou, kapesníky byly tedy nezbytnost. Stejně tak na utírání po toaletě (tady bych ráda zdůraznila, že jsme po sobě vždycky všude všechno poctivě zahrabávaly, zasypávaly kameny, mohylami z listí, šišek atd, takže jsme žádné stopy nikde nenechávaly) a na utírání různých upatlanin 😊 Mít xy balíčků kapesníčků jsem nechtěla, kupovala jsem tedy tahací kapesníky v krabici a z krabice jsem je přendávala do igelitového pytlíku. Měla jsem tak téměř bezedný zdroj kapesníků stále při ruce.
A ještě musím zmínit nočník. Původně jsem ho měla na seznamu, ale pak Kuba přišel s nápadem udělat nám malinký skládací záchod. Takovou židličku s prkýnkem. Zařízení mělo sloužit holkám i mě. Já totiž mívám na túrách oteklá kolena a představa, že si v pohodě dřepnu v lese a vykakám se, byla trochu děsivá. Jenže tím, že jsme chodily výlučně po rovinách, nebyly tam žádné výstupy natož sestupy, kolena mi neotekla (a tuhle zkušenost jsem dosud neměla, já jsem nikdy po takové rovině nechodila), takže jsem to zvládala bez židličky. A holky se mi sekly, že na to chodit nechtějí, židlička se lehce kývala a jim chyběl ten komfort příjemného posezení. A tak jela kakací židlička s Kubou v půlce domů a přijel za námi náš milovaný skládací nočník Buubla. Máme ho už tři roky a procestoval s námi kde co. Jeho přítomnost značně přispěla k větší pohodě v týmu
Chybělo nám něco?
Celé balení jsem promýšlela hodně dopředu, sepisovala, proškrtávala, hledala, porovnávala. A udělala jsem to opravdu důkladně, protože nám nechyběla jediná věc.
A co nám přebývalo?
Bylo pár drobností, které jsme nevyužily, ale díky bohu za to, že jsme je nevyužily. Náplasti a to minimum léků, co jsem pro strýčka Příhodu měla, zůstaly pěkně na dně batohu. Stejně tak zavírací špendlíky. Slamák jsem cestou vyhodila, to byl takový pokus, jestli mi bude vyhovovat proti slunci. Byl fajn, ale potily se mi v něm vlasy, což mě rozčilovalo, tak šel. Kupodivu jsme nepoužily opalovací krém, ale už jsme vycházely dost hnědé, na holky do kočárku nesvítilo (to je výhoda, když jdete od jihu na sever, stále svítí jen do zad) a po pravdě, mazat cokoliv na tu tlustou vrstvu potu, která nás stále pokrývala, by se mi hrozně příčilo.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2
Dovolím si navrhnout tip – místo krému na opalování (proti sluníčku) vyzkoušet sprej na opalování. Mám hodně světlou kůži, takže se musím „mazat“ dost. Ale také nesnáším, když se ochranný krém smíchá s potem (blééé…). Od té doby, co jsem objevila opalovací spreje, jsem mnohem spokojenější. Kupuji varianty 30 nebo 50, po nižších číslech nekoukám. Ovšem pozor, i ve spreji se dá koupit „krém“. Tak ten ne, za mě jedině „vodový“ (transparentní) sprej proti slunci.
Díky moc za tip, ale my se skoro vůbec nemažeme. Konkrétně na naší cestě k Baltu jsem si za celé tři týdny jednou trochu namazala obličej. Jsme s holkama dost tmavé a radši se kryjeme oděvem nebo stínem, koneckonců dávat si krém nebo cokoliv na dvoudenní vrstvu potu je prostě hnus 😀 Takže krém byl jedna z těch mála věcí, co jsme skoro nevyužily.