Za devatero horami a devatero řekami narodila se malinká hopsakoule. Barevná, zářivá, gumová, hopsající, tak jak to má být.
Ale tahle hopsakoule se narodila mezi samé sirky v krabičce. A sirky k ní přistupovaly také jako k sirce. Pro hopsakouli byla připravená krabička se škrtátkem a do téhle krabičky bylo potřeba hopsakouli nacpat.
Jenže kulatý tvar hopsakoule a hranatá krabička, to nešlo dohromady. Bylo potřeba hopsakouli pomaloučku, polehoučku přetvořit do správného sirkového rozměru. Obrousit její oblost, vytvořit ostré hrany, odstranit přebytečný materiál.
A povedlo se.
Hopsakoule se napasovala do patřičné krabičky a byla si jistá, že tak je to v pořádku. Všechny sirky okolo ní jsou přeci taky v krabičkách a pěkně si škrtají a hoří. Ale hopsakoule nedokázala škrtat a hořet. Její pokusy o škrtnutí končily zápachem spálené gumy a čmoudem. Hopsakoule byla moc smutná. Proč nedokáže tak pěkně škrtat a hořet jako ostatní sirky? Asi je rozbitá, nefunkční.
Roky si hopsakoule seděla ve své krabičce, smutně si čmoudila a nevěděla, co se sebou.
Až jednou šla kolem nádherná, zářivá, hopsající a životem kypící hopsakoule. Poskakovala, blbnula, užívala si každý hop nahoru i každý hop dolů.
Malinká ořezaná hopsakoule vykoukla ze své krabičky a říká: „Jéé ty jsi ale nádherná, ale ty vůbec nejsi sirka? Kdo jsi?“
A ta zářivá hopsakoule udiveně pronesla: „Já jsem přeci hopsakoule, stejně jako ty. Ale ty jsi nějaká ořezaná a nacpaná v krabičce, pojď si taky radši zahopsat.“
Naše malinká hopsakoule byla v šoku, a ještě nějakou dobu seděla ve své krabičce a přemýšlela. „Tak já nejsem sirka? Jsem hopsakoule? Proto neumím hořet? Protože to není můj úkol? Já mám hopsat? Ale jak?“
A tu se vrátila ta velká nádherná zářivá hopsakoule a pozvala tu malinkou na výlet. Velká zářivá hopsala světem a ta malinká se za ní nešťastně plácala.
Když tu najednou spolu našly malinký gumový kousek. Byl to jeden z těch mnoha, který malinká hopsakoule zahodila a odřezala, aby se vešla do krabičky pro sirky.
A pak našly další, a další.
A malinká hopsakoule začala být zase kulatá. Ještě pár kousků chybělo, ale hopsat už šlo. Nejdříve to zkoušela jen tak nesměle, přeci jen vyrostla jako slušně vychovaná sirka a ty přeci nehopsají.
Ale její gumové kulaté tělo bylo pro hopsání stvořené a ona v tom brzy našla zalíbení. A začala hopsat a hopsat. A ke svému údivu zjistila, že taky roste.
Jednoho rána se probudila a v zrcadle spatřila, že i ona se stala krásnou velkou zářivou třpytící se hopsakoulí.
Byla šťastná.
A jak si tak hopsala světem, nakukovala zvědavě do ostatních krabiček a k jejímu údivu mezi sirkami občas našla další ořezané hopsakoule.
A tak za nimi začala chodit a vyprávět jim svůj příběh. Nejprve jí nevěřily, ale pak taky zkusily ze svých krabiček vylézat a společně hledat ty ztracené kousky.
Když to celé viděli rodiče malinké hopsakoule, byli smutní. Mrzelo je, že z hopsakoule dělali sirku, ale oni to jinak neuměli, však byli sami sirkami. Ale malinká hopsakoule se na ně nezlobila. Jen se šibalsky usmála a povídá jim: „A nejste vy taky náhodou hopsakoule zavřené v krabičce od sirek?“
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2