Tuhle pohádku jsem si nevymyslela. Tu mi vyprávěl taťka, když jsem byla malá. Já jsem ji jen lehce vytunila a svého času byla Baruščina nejoblíbenější….
Bylo jednou jedno malé štěňátko. Bylo to tuze šikovné štěňátko a umělo všechno, co má takové štěně umět. Skákat, hopsat, honit motýly a sousedovic kotě, zahrabávat kosti, okusovat boty, zkrátka všechno. Ale jednu věc tohle štěňátko neumělo. Štěkat.
Ať mu to rodiče předváděli, jak chtěli, štěňátko ne a ne štěknout. A tak to rodiče časem vzdali. „No co, tak to bude neštěkavý pejsek, nedá se nic dělat“, říkali si.
Jednoho dne přišla rodičům pozvánka na svatbu bratrance Haryka. Rodiče se dlouho radili a pak se štěňátka opatrně zeptali, zda by nezůstalo samo doma, že by vyrazili sami, trochu se pobavit. Štěňátko nejen souhlasilo, ale dokonce si radostně povyskočilo. Jupííí, bude doma samo.
Rodiče odjeli hned brzy ráno, štěňátko se nasnídalo, na zahradě poctivě rozkousalo pár holínek, zahrabalo dva míčky, popovídalo si s kosem a při tom všem hraní si všimlo, že kousek od jejich domečku se do stínu statné borovice uložil velký chlupatý toulavý pes. Chrápal tak, že se to nedalo přeslechnout a štěňátko se občas bázlivě podívalo jeho směrem.
A tu před domem zabrzdil taxík, rodiče byli zpátky! A spolu s nimi obří krabice plná dobrot ze svatební hostiny. To byla vůně! Celou ulicí se linula a i toho toulavého psa probudila. Zavětřil a hned se rozhlížel, co to kde dobrého voní. A moc dobře viděl, jak rodiče s tou krabicí výslužky vchází do domu. Ti ho však neviděli, i štěňátko na něj zapomnělo. Mělo oči i čumáček jen pro ty dobroty.
Doma se na krabici vrhlo a olizovalo se nad všemi těmi klobáskami, věnci buřtů a křupavými škvarky. Rodiče přijeli ze svatby tak přežraní, že už o výslužku neměli zájem a štěňátko zdaleka nemělo šanci to samo sníst, takže ochutnalo od každého něco a maminka zbytek uklidila do lednice.
A protože byli s tatínkem opravdu přežraní až běda, uložili štěňátko do postele a šli ještě na večerní procházku, aby vůbec usnuli a nepraskli.
Štěňátko se blaženě zavrtalo do peřin, když v tom uslyšelo nějaké divné zvuky. Jakési šramocení, křupání, funění, bouchání… opatrně vykouklo z okna a i přes nastupující tmu jasně vidělo toho toulavého psa, jak se snaží vylomit dveře jejich domečku. „Chce nám sežrat naše dobrůtky!“, vyjeklo vyděšeně. Co teď? Co si počít? Ten pes byl obrovský a jistě nebezpečný a štěňátko malé a samo doma…
A tak se rozštěkalo. A tak moc, až se samo sebe nejprve leklo. A když si uvědomilo, že štěká, mělo ze sebe takovou radost, že ještě přidalo na intenzitě a štěkalo a štěkalo a štěkalo.
Toulavý pes se strašně lekl. Viděl rodiče odcházet a najednou na něj štěká nějaký neohrožený hlídač. Chtěl utéct, ale jak byl vyděšený zmatený, narazil do plotu a válel se na zahradě jako pytel brambor. A to už tu byli zpátky rodiče. Štěňátkovo štěkání se totiž neslo široko daleko a oni celý vyděšení běželi domů, co že se to děje.
Tatínek popadl toulavého psa, vyprášil mu kožich a vyhodil za vrátka. A maminka s dojetím sledovala v patře z okna vykukující a usilovně štěkající štěňátko. Tak přeci! Přeci jen se naučilo štěkat, když přišel ten správný čas.
A od té doby štěňátko štěkalo jako divé.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2