Proč jsem se dobrovolně rozhodla nějaký čas nejíst? Co mě k tomu vedlo? Co jsem si od toho slibovala? Jaké to bylo? Co mi to přineslo? O tom všem bych vám dneska chtěla vyprávět.
Pamatujete si na moji lednovou cukrovou odvykačku? Sdílela jsem ji s vámi na sítích. Nešlo tehdy tak úplně o nějakou úpravu stravy, nejedla jsem vyloženě čuňačiny. Potřebovala jsem u jídla zpomalit, vychutnat si ho a nedojídat se sladkou tečkou, byť to byl třeba med.
Povedlo se mi tehdy zkrotit své nezřízené chutě a bylo mi fajn. Ale bylo to málo. Pochopila jsem, že potřebuju zpomalit celkově.
Sbohem kávo
Přišel na řadu kofein. Miluju kafe od svých sedmnácti, kdy mi spolužák na chmelové brigádě uvařil před ranním odchodem na chmelnici pořádnýho turka. A byla jsem lapená. Kafíčko se stalo mým souputníkem. Na nočních šichtách za barem, po probdělých nocích, pauza při práci, čas oddechu. Kafe tu se mnou bylo pořád a všude. Vůbec jsem neuvažovala nad tím, jak se mnou kofein pracuje.
Odpověď jsem dostala na únorové dovolené ve Španělsku. Už nějakou dobu jsem pila kávu takovou ošizenou. Dělala jsem si doma směs rozpustné kávy, Cara a koření. S trochou mléka a medu. Ve Španělsku jsme si ale koupili pytlík klasické mleté kávy a já nezřízeně pila dva až tři solidní turky denně. Vůbec jsem tam nemohla spát. Budila jsem se v noci, vstávala ve tři ráno, místo spaní jsem tvořila svůj vznikající blog. Následky byly katastrofální. Byla jsem vyřízená, oslabená, bez života a dávala jsem se do kupy ještě dobré dva týdny. Do spojitosti s kávou jsem si to ale dala až zpětně.
Tak tedy sbohem moje milá kávo. Neříkám, že se už nikdy nepotkáme, ale trvale tě už ve svém životě nechci. Neděláš mi dobře.
Příprava na půst
Cca před třemi týdny jsem zaregistrovala, že Terezka Kramerová pořádá Půstárium. Takový hromadný půst. Myšlenka mě zaujala, poslala jsem odkaz i Kubovi a rozhodli jsme se jít do toho. Původně jsem půst držet chtěla, pak jsem si to rozmyslela, protože pořád ještě trochu (no někdy trochu víc) kojím Anežku. Ale před půstem byla pětidenní přípravná fáze, tak jsem chtěla zkusit alespoň to.
První úkoly byly snadné a nebyly to pro mě žádné úkoly. Vypustit kávu, pít více vody, chodit ven… brnkačka. Horší byl úkol s pauzami mezi jídlem.
Schválně, kolikrát denně jíte? A máte pauzy mezi jídly?
Já jsem jedla jednou denně. Ráno jsem začala, večer jsem skončila. Naučila jsem se držet noční pauzy, 12 hodin, alespoň to. Ale přes den se mi pusa nezastavila. Jakmile jsem pocítila v břiše minináznak vytrávení, šup, už jsem jedla. Jasně, zdravé plnohodnotné potraviny většinou. Žádné blbosti. Ale pořád, bez pauz.
Chyběla mi radost z jídla, pochutnání si, což mi bylo kolikrát líto, protože si sama sobě umím moc dobře uvařit. Byl to takový nekonečný kolotoč, kdy jsem jen pořád něco jedla, ale nebyl v tom žádný příjemný prožitek. Proč?
A přišlo první velké zjištění. Já mám strach z hladu. Ale obrovský. Hlad je pro mě konec světa. Ale může mít člověk 2 hodiny po jídle vůbec hlad? Není to jen rozežranost? Jak vypadá opravdový hlad? Nevím, kde se tenhle strach ve mně vzal. Částečně to bude pozůstatek z těhotenství a prvních týdnů kojení, to jsem nalačno omdlévala a fakt mi bylo zle. Ale to už je přeci pryč, těhotná nejsem a už nebudu, kojím už jen málo, tenhle zvyk už je na čase odbourat. Možná jsem si strach z hladu v sobě nesla zakódovaný od předků. Nevím.
Ve svém životě jsem nejdéle hlady byla 36 hodin po operaci slepáku a to byste si mě nepřáli potkat. Vzteklá, zlá, zoufalá, naštvaná, agresivní. Kdybych měla v kabelce pistoli, vystřílím na místě celé chirurgické oddělení. Zbraň jsem neměla, ale našla jsem tehdy v kabelce balíček mentosek, tak jsem snědla aspoň to 🙂
A pak je tu ještě loňská zkušenost z mojí pěší pouti, kdy na mě dolehl hlad někdy kolem 15. dne, ač jsem jedla jako protržená, ale můj příjem vůbec nestíhal pokrývat ten obří výdej. Ale to byl jiný hlad, to byl hlad, i když jsem právě jedla. Ale zříct se jídla? Dobrovolně?
A tak jsem to zkusila. Nejíst mezi jídly. Dát si pauzu. Šlo to ztuha, ale šlo a bylo mi kupodivu moc fajn, cítila jsem se taková osvobozená, že nemusím pořád něco futrovat a přesto to v pohodě přežiju. A v tu chvíli jsem se rozhodla, že zkusím i půst. Kuba už se postil, zvládl celé tři dny a mě to lákalo čím dál víc.
Dneska nejím, děkuju
K půstu se mi nabízelo velikonoční pondělí, Kuba vezme holky na tour de babičky alias koledu a já se se budu doma postit. Ale nemohla jsem se dočkat, a tak jsem se s jídlem rozloučila už v sobotu. Snídani a oběd a pak už nic. Poslední jídla už mi ani nechutnala, byla malinko na sílu a já se moc těšila na půst.
Po obědě jsme vyrazili na obvyklou procházku a cestou domů mě začala svírat obrovská panika. Já přijdu domů a nenajím se? To nejde! Nemohla jsem se zhluboka nadechnout, hruď se mi sevřela, bolely mě čelisti, jakoby mě za ně někdo držel. Fyzicky jsem hlad neměla, žaludek nic nehlásil. Ale to sevření a úzkost mě držely urputně. Zvládla jsem ještě dát mazanec do trouby, dát večeři dětem a pak jsem raději všechno šla zaspat.
Ranní probuzení nebylo špatné, hlad jsem necítila, naopak jsem se cítila plně, že v břiše je stále co trávit. Nakrájet dětem voňavý vláčný mazanec, nalít jim do hrníčku hustý kefír, ochhhh to jsem prožívala všemi smysly a útroby se mi začala svírat. Chvíli jsem musela v sobě zabojovat a uvědomit si, jestli mi to stojí za to.
A srovnala jsem si to s horami. Když šlapu na nějaký kopec, bolí mě nohy, pálí svaly, jsem zpocená jako myš, funím a možná si sem tam lehce sprostě zanadávám.
Ale napadlo by mě se otočit a jít zpátky dolů?
Nikdy. Ani když mi slunce spalovalo hlavu, ani když mi nadmořská výška nedovolila se pořádně nadechnout a ledový vítr se mě snažil připravit o prsty. Vždycky jsem se vyškrábala nahoru a dolů jsem šla až po vychutnání vrcholu.
Tak tohle bude stejné, rozhodla jsem se . Neotočím to a nepůjdu dolů, nenajím se. Chci jít dál.
Ještě před půstem jsem si koupila měřící papírky na indikaci ketonů v moči. Od rána jsem se poctivě měřila, ale ani jsem nemusela. Ten okamžik, kdy moje tělo přešlo do ketózy, jsem bezpečně poznala. Přišla lehkost, euforie, blaženost. Byla jsem v takovém lehce omámeném stavu, kdy mi bylo vlastně všechno jedno, bylo mi blaze a to stačilo. Jako bych se příjemně sjela nějakými silnými analgetiky (podobný stav jsem zažila po trhání moudráků, kdy jsem se ochotně naládovala Algifenem, až jsem se skoro vznášela nebo po druhém císaři, kdy jsem na JIPce ležela s bezvládnou dolní polovinou těla, šťastná z narozeného miminka, oblouzněná podanými léky).
Fyzicky mi bylo báječně, jen mě začaly hodně zebat paže. Nejsem žádný zimomřivec, doma bylo normálně teplo, ale ruce mě zebaly hodně. Zvládla jsem v pohodě ušlapat i procházku po obědě (tedy ne tom mém :)).
Z venku jsem přišla zmrzlá a taková slabší. Dopřála jsem si teplou koupel v epsomské soli, popíjela jsem střídavě čaj a vodu, lehce olizovala sůl pro doplnění minerálů.
Dostala jsem se do hlubokého klidu. Jen jsem spokojeně seděla v křesle, pozorovala děti, jak si hrají, Kubu, jak plete pomlázky a jen jsem byla. Žádné myšlenky, žádná rozlítanost, která je mi vlastní. Jen čiré bytí.
S postupujícím večerem mi energie ubývala, ale tak příjemně. Byla jsem vláčná, malátná, spokojená, pořád malinko omámená. Usnula jsem ani nevím jak.
Ve 4 hodiny ráno (39 hodin po posledním jídle) mě probudila Anežka na kojení. A už jsem cítila diskomfort. Slabost, zimnice a náznak bolení hlavy. Domluvila jsem se svým tělem, že nejdříve zkusím doplnit tekutiny a sůl a pokud to nepomůže, pomalu se vrátím k jídlu.
Zalezla jsem si do své pracovny, zapálila svíčky, dopřála si vodu, čaj, ticho. Fyzicky se mi ulevilo, vrátila se mi ta příjemná oblouzněnost a blaženost.
Užila jsem si meditaci, popíjela čaj a rozhodla jsem se půst ukončit. Cítila jsem malátnost, voda v žaludku bublala a já jsem zatoužila usednout s rodinou k snídani. Původně jsem měla půst naplánovaný na velikonoční pondělí, nakonec jsem začala dříve a tak na velikonoční pondělí končím a mám celý klidný den před sebou, abych se vrátila do běžného stavu.
Postila jsem se tedy přesně 43 hodin.
Návrat k jídlu
První jídla po půstu jsou zásadní. Jaké chutě chci prožít? Co chci poslat svému střevnímu mikrobiomu? Jak spolu teď začneme? Nejprve je potřeba začít zlehka.
K snídani jsem si dopřála zeleninovou polévku s miso pastou a rozkvedlaným vajíčkem. Jedla jsem pomalu, ale byla jsem malinko zklamaná, nějak extra mi to nechutnalo. Bylo to jídlo, ale chuťová exploze se nekonala.
Po snídani jsem vyprovodila děti s Kubou na koledu a dopřála si potřebný klid po prvním jídle. Protože polévka mě příliš neuspokojila, hlásilo se moje tělo o další nášup a tak jsem si dopřála ještě před polednem misku domácího kefíru (to aby můj střevní mikrobiom dostal nové kamarády) s namočenými semínky, kakaem, lžičkou medu, pár malinami a na vrch lžička mandlového másla.
Och tak tohle byla jiná liga. Božská mana se mi rozplývala v puse a já si misku vychutnávala dobrou půlhodinu, což není u mě vůbec obvyklé. Na závěr jsem si dala malinký kousek mazance, na který jsem se těšila celou dobu půstu, protože mi tady s ním voněl Kuba i děti. Hmmm. Byl hnusnej. Fakt hnusnej. Taková hmota, jen mouka, cítila jsem z toho droždí. A to ho tady Kuba tři dny vychvaloval. No tak nic, to jsem si nepochutnala. Zdá se, že se mi změnily chuťové preference.
Po jídle jsem si opět dopřála klid a odpočinek a následně jsem se ještě opečovala koupelí s epsomskou solí, nahennovala jsem si vlasy, vydrbala zuby a z vany jsem vylezla lehce malátná, ale jako znovuzrozená.
Jídlo mě malinko v břiše tlačilo, takže jsem vzala psa a vyrazili jsme na velmi pomalou procházku. Sluníčko mě nabíjelo energií, s každým krokem se mi šlo lehčeji. Nasbírala jsem si listy kopřiv, bršlice, jahodníku a pár kvítků na zelené pití k večeři.
Užívala jsem si každý krok, kochala jsem se zelenými stromy, poslouchala zpěv ptáků a ta pomalá blaženost ve mně stále zůstávala.
Večeři jsem si dopřála barevnou. Domácí vajíčka, mnou pečený semínkový chleba, jogurt s klíčky, ředkvičky, mrkvičky, kimchi. K tomu rozmixované býlí s kouskem jablka.
Snad poprvé v životě jsem důkladně rozžvýkala každé sousto, vychutnala jsem si každý drobeček. Přesně tohle jsem potřebovala. Naučit se jíst pomalu a jídlo si vychutnat.
Energie se mi vrátila už během odpoledne, cítíla jsem se lehká a pořád tak příjemně klidná.
A dál?
Půst byl fantastická zkušenost. Nádherný zážitek. Určitě tomu napomohla moje čtrnáctidenní příprava krásně nachystaná od Terezky Kramerové. Byla jsem připravená fyzicky, ale hlavně byla připravená moje hlava, která jasně věděla proč do toho jde.
Už se nemusím bát hladu. Už si nemusím dávat někde něco, o čem si myslím, že ani není jídlo nebo mi to nechutná, jen abych si zaplácla ten nejhorší hlad. Už vím, že ho zvládnu překonat a najíst se, až to půjde.
Co si z toho chci odnést do dalších dní?
Chci zachovat noční pauzy a protahovat je (tzv. přerušovaný půst). To jsem už nějaký čas celkem dodržovala.
Chci si udržet tři bohatá jídla denně, vychutnat si je a vyprdnout se na svačinkování mezi nimi.
Chci si jídla dělat hezká, barevná, veselá
Už nechci žít v panice „ježkovy zraky, já jsem si nevzala svačinu, tak to umřu hlady“. Už vím, že hlady fakt neumřu. (ale prosím vás, ne že tohle vytrhnete z kontextu a půjdete to vyprávět do somálské vesnice jo, není hlad jako hlad).
- Chci si udržet ten hluboký vnitřní klid, ten je báječný.
Dostala jsem do ruky báječný jednoduchý nástroj, jak si odpočinout, jak se zrestartovat, jak rozproudit stagnující energii. Jak se oprostit od stále stejných myšlenek a podívat se na věci z jiného úhlu. Jak rozpohybovat nápady.
Tak díky hlade, bylo to moc fajn 🙂 Zase si to spolu zopakujeme.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2