Donedávna byl útěk z české zimy někam za teplem v mých očích výsadou celebrit a nutností byl mnohahodinový let kamsi do Karibiku. Zkrátka něco nedosažitelného, co se normálního smrtelníka netýká. To se změnilo před dvěma lety, kdy mě celý prosinec sužovaly těhotenské nevolnosti a trudomyslnosti a já jsem potřebovala slunce a vzduch. I když svět svírala pandemie… z možností, kam se tehdy dalo jet, nám vypadly Kanárské ostrovy a cestovky se předháněly ve vyprodávání zájezdů za hubičku. Strávili jsme tehdy příjemný týden na prosluněné Fuerteventuře a byli jsme nadšení.
Loni jsme se nějak nedopatřením ocitli v lednu na pomezí Jeseníků a Rychlebských hor. Což o to, bylo to hezké pokoukání, ale s dvěma mrňousy, které sníh nezajímal, to bylo náročné. Neustálé oblékání a svlékání bund, čepic, rukavic… do toho nemožnost jít se kamkoliv dovnitř ohřát (protože stále covid)…
A tak jsme si slíbili, že v zimě už jedině za teplem.
Letos o Vánocích jsme obepsali rodinu, že si přejeme nedostat žádné dárky. Jako ne že bych nechtěla patnáctý barevný legíny do sbírky a pro děti desátou krabici Dupla. Ale my jsme chtěli k moři. A tak jsme požádali všechny babičky a dědečky (a máme jich požehnaně), ať nás ani děti neoblažují žádnými dary, nýbrž nás počastují drobným příspěvkem na zimní dovolenou.
Pod stromkem jsme tak za dvě minuty neměli co řešit, ale mohli jsme začít trávit večery vybíráním letenek. Destinaci jsme neměli danou, zkrátka jsme hledali levné letenky někam, kde nemrzne a neletí se tam tisíc světelných let.
A vypadla španělská Malaga...
Olé a tak jsme vyrazili. Tři hodiny jeden vlak do Vídně, dvacet minut druhý vlak na letiště, tříhodinový let, dvacet minut posledním vláčkem….A pak ještě kiláček chůze….
Celodenní báječné dobrodružství plné blbnutí, jídla, nadšených výkřiků „Ššššš“ (Anežce se líbilo ve vlaku), „jooo sushi“ (Barušky reakce na občerstvení ve vlaku), „eta, eta, eta“ (Ne Anežka se nechce dát mezi teroristy, ale to je její výraz pro letadlo). Jakože s dětmi to fakt má smysl. Celé to vnímaly, prožívaly, užívaly, komentovaly a zvládly na jedničku.
Jak jsme si cestu zorganizovali?
Letenky jsme hledali na kiwi.com a při výběru místa jsme volili položku „Kamkoliv“. A z nabízených nejlevnějších možností jsme hledali tu nejvíc na jihu. Malaga nás zaujala nejen svou polohou, ale také vlakem jedoucím z letiště do pobřežních letovisek.
Na Airbnb jsem hledala ubytování na mapě, kde jsem hledala kompromis mezi vzdáleností od vlakové zastávky, vzdáleností od moře, cenou a vybavením. Mimo sezónu byl výběr převeliký a ceny lidové, takže jsem si pak mohla dovolit rozmařilé filry „nejlepší výhled“ nebo „top nabídka“ a podobně.
Dvanáct dní strávených v teplém jarním počasí nás tak nestálo celoživotní úspory, ale pro čtyřčlennou rodinu 22 tisíc za dopravu a ubytování (počítám vlaky, letenky a poplatky s nimi spojené a ubytování). Něco jsme utratili za vstupy, půjčení auta a benzín, jídlo nepočítám, protože doma přece taky jíme. A ceny tady nebyly od těch našich českých daleko, taková zelenina a ovoce byly dokonce levnější v nesrovnatelně lepší kvalitě a ve vyšším stupni zralosti.
Zima v teple tak vůbec nemusí být výsadou vyvolených, předsudek odsouvám do šuplíku „překonáno“ a už se těším na zimu příští, destinací je na výběr hodně. Která bude ta další?
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2
Pingback: Stýskalo se mi... po kočárku. - Eliška Kopicová