Jestli mi v rámci našeho španělského pobytu něco moc a moc chybělo, byl to náš kočárek. Kdybych si tuhle větu po sobě přečetla před třemi lety, ťukala bych si na čelo. Byla jsem kočárková odpůrkyně. Barušku jsem pouze nosila, na kočárek se nám prášilo v garáži a kamkoliv s ním chodit mi přišlo obtěžující. Překážel, neprojel, nevešel se tam a tam…. Ha ha ha, o další rok později jsem kupovala monstrózní dvoukočár, sklapla patky a stala jsem se jeho věrnou fanynkou.
Nástup do role dvojnásobné maminky byl ve znamení zamilování se do kočárku. Umístit obě děti na jedno místo a mít volné ruce, to byl najednou malý zázrak. Ne že by to bylo tak jednoduché, malinká Anežka se chtěla spíš nosit, ale i těch pár minut, kdy si kočárku vedle ségry poležela, bylo požehnáním. Kočárek (anebo spíš sportovní vozík?) se stal mým věrným průvodcem na každodenní bázi.
Nachodil, naběhal a najezdil (to on všechno umí) se mnou tisíce kilometrů, a to bez přehánění, myslím, že než půjde z domu, dostaneme se spolu nad deset tisíc kilometrů. Je to takový můj přístav, moje každodenní chvíle pohody, posadit obě děti do kočárku a jít si, kam mně to táhne.
A nejednou jsem stála v cizí zemi, s batohem a dvěma dětmi za ruku. A samozřejmě taky s Kubou, oba jsme měli pro holky nosítka, ale zjistili jsme, že to není ono.
Holky se ve Španělsku úžasně rozchodily. Anežka vypilovala techniku, venku toho totiž zatím moc nenaťapkala, po sněhu chodit nechtěla a než napadl, tak chodit neuměla. A Baruška projevila moje geny. Šlapala jako vzteklá kuna. Denně nachodila x kilometrů. Při výletu na Gibraltar měla na kontě asi 15 kilometrů, nosit se chtěla výjimečně. To je skvělé, že? Jenže z toho byla samozřejmě unavená, únava se kumulovala, ale chyběl jí její odpočinkový prostor, kočárek.
I dny, které jsme pojali jako klidné a odpočinkové, tak pro ni znamenaly spoustu aktivity, protože jsme šli třeba do parku na hřiště a tuším, že žádné dítě nebude na hřišti sedět na lavičce, nastavovat tvář sluníčku a relaxovat.
Jít si lehnout po obědě? Tak tohle je u nás sci-fi, Baruška v posteli během dne usnula naposledy asi v roce. A Anežka? Ta si do nosítka chodila ráda odpočinout, ale to si zase neodpočinula maminka, protože v nosítku se Any velmi intenzivně kojí a taky něco už váží, i když je to drobeček.
Během dne tak nebyla chvilka, kdy by si děti v pohodě spočinuly a my s Kubou si taky mohli třeba něco říct. Kočárek nám zkrátka chyběl.
A proč jsme ho nevzali teda s sebou? To má hned několik důvodů:
- Netušila jsem, že nám tolik bude chybět, nosítka jsme považovala za adekvátní náhradu.
- Bála jsem se transportu letadlem, aby nám ho nezničili. A vlastně ani nevím, jestli takhle veliký povoz by mohl letět, nicméně to jsem nezjišťovala.
- Komplikoval by nám přepravu. Jeli jsme celkem třemi vlaky a k tomu jeden let, vlaky nebyly bezbariérové a pro nás by to znamelo ho všude rozkládat a skládat a hledat si v rámci nádraží a letiště cestičky, kudy by mohl projet.
Beru to nicméně jako skvělou zkušenost a vím, že na jednodenní akce, výlety a výpravy kočárek už nepotřebujeme. A pomalinku si začínám zvykat na dětské pohodové pochodové tempo. (kecám, na to si nezvyknu, já potřebuju chodit rychle 🙂 )
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2