Výlet na Gibraltar plný údivu, překvapení a krásných výhledů
Navštívit Gibraltar, britské území na výspě Španělska, bylo jedno z hlavních lákadel naší španělské dovolené. Dětem jsme slibovali opičky, já jsem toužila po fish and chips (jako fakt se to jí z novin? – dozvíte se na konci pořadu 🙂 ), byli jsme zvědaví, jestli fakt budeme muset ukazovat pasy, jak moc je to tam britské a jak moc španělské. A výlet nás naprosto nadchnul.
Z Benalmadeny, kde jsme byli ubytovaní, to byla asi hodinka a půl jízdy autem. To jsme zanechali v La Línea – městečku na hranicích, neboť různé články slibovaly dlouhá stání na hranicích. Na jejich překonání skutečně potřebujete pas, protože brexit a při cestě na Gibraltar byla kontrola vskutku důkladná, i cvičený pes nás svým čenichem prověřil. A jen jsme vylezli na gibraltarském území, otevřela jsem údivem pusu a zavřela ji až večer.
Ihned za hranicemi nás čekaly závory na přejezdu. Normálka, že? Ale tady je ten přejezd přes letištní ranvej. Prostě pohoda cigárko, čekáte až přejede letadlo, vzlítne, závory se otevřou a lidi i auta mohou znovu proudit. Já jsem z toho byla fakt vyplesklá a při večerním návratu, kdy už byla tma, jsme stále s Kubou řešili – a co kdyby tam takhle po tmě někdo upadl a zůstal ležet – všimne si ho někdo nebo ho letadlo prostě sejme? Myšlenku jsme rozvinuli o odloženou koloběžku, pomalu jdoucí babičku a slíbili jsme si, že sem určitě nikdy nepoletíme, je to strašně nebezpečné 🙂
Britské prvky jsou patrné na každém kroku. Červené telefonní budky, poštovní schránky, poskakující děti jdoucí ze školy v nažehlených uniformách. Jéé a víte, že tady mají vlastní SPZky? Pro pár tisíc aut 🙂 A co teprve peníze, gibraltarské libry. V ruce jsme je ale neměli, všechno řešila karta.
Prošli jsme centrem města a když jsme se na chvíli přestali všemu divit, zamířili jsme do kopce na ty slavné gibraltarské opice. Celá skalní oblast je přírodní rezervací se zpoplatněným vstupem, za děti do 5 let nechtěli nic, my jsme platili každý 16 liber (těch místních). S každým vystoupaným krokem se nám otevíraly víc a víc boží výhledy na přístavy, moře i celé město. A to i přesto, že celý den bylo pod mrakem a viditelnost byla značně snížená, koukat bylo stále na co.
Celý kopec je porostlý džunglí, kde vedle sebe, v sobě a na sobě rostou olivovníky, kaktusy, palmy, spousta šťavnaté zeleně a neprostupné trnité houštiny, kvetoucí kytičky i keře. No však říkám, že jsem byla vyplesklá ze všeho.
Opice, kam se podíváš
A pak tam byly. Fakt opice. Drzí makakové. Byli všude. Na zídkách,na schodech, na nás. Nebyli agresivní, ale batohy nám sundat vyzkoušeli. Tady bych nikomu neradila ani žvýkat žvýkačku, natož svačit. A ani si sedat. Opičí bobky všude kam se podíváš 🙂 Holky byly nadšené, Baruška honila opice i holuby, Anežka výskala „mimi mimi“ (v malých opičkách asi viděla spřízněné duše) a „uuu uuu“ (jak se má napsat zvuk, co dělá opice??).
Po strmých schodech jsme stoupali vzhůru ke konečné stanici lanovky, za dalšími výhledy. Ale nebylo to jen tak. Kam šlápneš, tam je opice. Ještěže nemají ocasy. Párkrát jsme na schodech zůstali stát a čekali jsme, až se doperou, dovyberou si blechy a pustí nás. Občas nám nečekaně nějaká vyskočila na zábradlí, přelétla nad hlavou, mně jedna skočila na záda, Barušce se pokusila ukrást její poutnickou hůl (rozuměj oblíbený klacek, který už pár dní nosí s sebou).
Na vrcholu nás čekal výhled opravdu luxusní, poloostrov z druhé strany, s otevřeným mořem, s pohledem na potopenou loď. Malinko otravné bylo prodírání se mezi taxíky, kteří sem línější turisty vyvezou (jako by nestačila lanovka??), ale jen jsme zašli pár metrů od vyhledávaného Sky walk (mimochodem efekt nula, skla byla strašně zamlžená), tak už po lidech nebylo ani památky.
Na cestu dolů jsme si zvolili cestu v mapě značenou jako širokou asfaltku, ve skutečnosti se jednalo o uzounkou pěšinku plnou kamení a téměř zarostlou místním džungloidním porostem. Prales jako vyšitý (pořád ještě jsem byla ze všeho vyplesklá). Dolů do města jsme se vrátili už s příchodem večera a toužili jsme teda ještě po těch fish and chips.
No nebylo to v novinách. Bylo to filé a hranolky. Nudaaaaaaa. Ale nás už fakt ty nohy bolely a potřeba odpočinku byla velká. Asi jednou budeme muset do skutečné Británie.
A pak už nám zbývalo jenom přeběhnout znovu ranvej, zamávat pasem a buenos noches – večerní Španělsko nás opět vzalo do své náruče.
Výlet to byl boží. Zvláštní místo na konci světa, exotické mi přišlo naprosto všechno. Lidé přepínající z britské angličtiny do brebentivé španělštiny, obchody, ulice, příroda, výhledy… Jo tohle je den, který si budu dlouho pamatovat.
PS – A Baruška má na své poutnické holi první zářez v podobě země, o které může říct, že ji celou prochodila. Celý den šlapala jako divá, do nosítka si zalezla jen na malou chvilku, jinak chtěla chodit, chodit, chodit. A to mi večer hodinky ukazovaly 15 kilometrů. Je hustá a asi je moje nebo co 🙂
PS 2 – Anežka byla lehce zpruzelá, protože chodit se jí nechtělo, v nosítku ji to už nebavilo, bylo málo klouzaček (přesně 0), derou se jí zuby a já jsem ji nepustila do opičí družby. Promiň Any.
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2