Dneska ještě zůstaneme u kočárkového tématu.
V minulém článku jsem s vámi zazpomínala, jak jsem vybírala první kočárek pro své první miminko, pokud jste se ještě nad mými útrapami nezasmáli, můžete tady.
Ale dneska se budeme zcela seriózně bavit o výběru mého druhého kočárku. Často se na mě totiž obracíte s otázkou, jaký si vybrat sportovní vozík/kočárek. Proč jsem si zvolila ten, co mám, jestli mám porovnání s jinými kousky, co bych poradila.
V první řadě mě těší, že ve mně máte takovou důvěru a považujete mě za kočárkovou expertku. Možná vás trochu zklamu, já jsem těch vozítek v ruce mnoho neměla. Ale přesto bych vám ráda pomohla usnadnit výběr a tak vás provedu svými myšlenkovými pochody, které mě vedly k výběru mého dvojpovozu.
Když jsem zjistila, že budu dvojnásobnou maminkou a moje děti budou mít věkový rozdíl přesně dva roky, bylo mi jasné, že mě dvojkočár nemine.
Už nějakou dobu jsem uvažovala o prodeji svého obyčejného kočárku a pořízení sportovního vozíku. Tou dobou jsem začala hodně běhat a právě s kočárkem, takže jsem chtěla něco pohodlnějšího. A tehdy mi také poprvé začal blikat hlavou nápad vyrazit s Bárou na nějakou delší pěší pouť a mít s sebou vozík mi přišlo lepší než nosit dítě i věci (což jsem si dvakrát ozkoušela na dvoudenním treku a byla to fuška).
Pozitivní těhotenský test mi do toho hodil vidle, ale ta myšlenka vozíku mi už zůstala.
Možná si v tomto bodě ujasníme pojmy.
Kočárek je to, co běžně jezdí po ulicích, hluboký nebo sporťák (to je ten pro už sedící dítě). Vozík je to, co často vidíte zapřažené za kolem. Ale není určený jen za kolo, nýbrž také na běh, brusle, túry cestou necestou. Je to terénní záležitost s nízkým těžištěm, dítko se tam dá uzavřít jako do domečku, nechybí odpružení, ruční brzda apod.
Klasický kočár pro dvojčata jsem zavrhla hned na začátku. Důvod byl jednoduchý, mně se zkrátka žádný nelíbil. Pátrala jsem tedy rovnou v kategorii vozíků. V té době jsem měla možnost si naživo osahat jediný – starší Chariot od Thule. (přesný model nedokážu určit). Šokovalo mě, že má nesmírně nepohodlnou a nepolohovací rukojeť a dost mě to odradilo, nicméně jízdní vlastnosti byly fantastické. (zkusila jsem si běh na hrbatém hradním nádvoří a šlo to hladce).
Měla jsem pro výběr několik kritérií.
Určitě chci polohovací rukojeť. – Je rozdíl, jestli tlačím povoz já, která mám 164 cm nebo můj 185 cm vysoký manžel, je rozdíl zda jdu po rovině, tlačím do kopce atd. (a to jsem tehdy netušila, že budu s vozíkem taky bruslit, což je změna výšky o 10 cm na jedno nazutí).
Alespoň částečné polohování zad.
Ruční brzda.
Finanční limit jsem si stanovila 20 tisíc, s tím, že se nebráním slušnému kusu z druhé ruky.
A začalo hledání. Brzy jsem narazila na to, že všechny vozíky spojuje nutnost velkého předního kola, pokud chci jezdit terénem. Pro městský provoz mají vozíky malinká kolečka, ale s těmi cestou necestou neprojedete. Ale s tím velikým předním kolem nabývá vozík značných rozměrů do délky, viděla jsem komplikaci hlavně pro veřejnou dopravu.
Váhala jsem, váhala. A pak mi jedna maminka v diskuzní skupině poradila TFK Velo. Že po něm také pokukuje. Och. Moje srdce zaplesalo. Tak tohle musím mít.
(A na tomto místě bych ráda dodala, že následující pochvalné řádky jsou zcela z mých úst, v TFK sice vědí o mé existenci a fandí mým dlouhým toulkám, ale kočárek jsem si koupila za své peníze v době, kdy TFK netušilo, že nějaká bláznivá Kopicová existuje a s jejich vozíkem ušlape tisíce kilometrů).
Jak jsem ho uviděla, věděla jsem, že to je přesně to, co sháním. Vozík s rozměry kočárku. Nemá to veliké přední kolo, má kolečka dvě, menší, ale stále terénní a nafukovací.
Polohovací rukojeť byla, polohování zad také, k vozíku bylo možné dokoupit miminkovník (což je taková vložka pro nesedící miminko), ruční brzda i odpružení byly také.
Nebylo nad čím váhat, jdu do něj. Nové kusy tehdy už nebyly k dostání, prodej končil a čekalo se na nový model. Naštěstí jsem klofla jeden kousek z druhé ruky a celý set obsahoval i příslušenství k zapojení za kolo, což jsem do té doby odmítala jako nebezpečnou záležitost, ale i cyklistika s vozíkem přišla časem na řadu. To ale předbíhám.
Ihned při převzetí jsem byla ze svého nového vozítka nadšená. Jel skoro sám (no to jsem netušila, že až ho narvu dětmi a věcmi na tři týdny, budu muset pořádně zatlačit :D), a byl prostě boží.
S narozením malé Anežky přišla otázka, kdy si můžu dovolit dát novorozenečka do miminkovníku a vyrazit. Měla jsem trochu obavy.
Ajda se narodila o malinko dřív, tři kila neměla ani zdaleka a byla prostě mrňavoučká.
První dny jsem děti brala ven tak, že jsem Aji měla v šátku a Barušku ve starém sporťáku. No to bylo ale naprd. V šátku jsem se potila (rodila jsem na začátku července), k tomu tlačit kočár… Když obě děti usnuly, pořád jsem na sobě měla ten šátek a neodpočinula jsem si (a že jsem to po císaři potřebovala). Byl to zkrátka diskomfort, který mě donutil vytáhnout Velo ihned.
Záda jsem napolohovala co nejníže to šlo, připnula jsem miminkovník a ejhle, poloha byla téměř ležmo. Ještě jsem Anežku podložila složeným ručníkem, aby na ni malinko lépe seděly zapínací pásy (byla fakt malá no) a mohli jsme vyrazit.
Šátku (časem nosítka) jsem se úplně nezbavila, Anežka nebyla úplně kočárkový typ, nicméně ta možnost to prostřídat, odložit ji například na hřišti, abych se mohla věnovat jen Barušce, to byl velký posun a já se najednou cítila mnohem volněji a svobodněji.
Jak mě s jedním dítětem kočárek obtěžoval a preferovala jsem nošení, se dvěma dětmi nedám bez kočárku ani ránu. Jednou se s ním budu těžko loučit 🙂 O tom jak mi chyběl ve Španělsku na dovolené, si můžete přečíst tady.
Za necelé dva roky jsem zkusila s vozíkem už asi opravdu všechno.
Chodit cestou necestou.
Běhat.
Bruslit.
Jezdit s vozíkem zapřaženým za kolo.
Jezdit všemi možnými vlaky, autobusy, trolejbusy a tramvají (metro mi do sbírky chybí :))
Jezdit malinkými výtahy, po městě křivolakými uličkami, po obchodech.
Vyjet a sjet nespočet schodů.
Všechno jsem s vozíkem zvládla. Neměnila bych ho, nechybí mu asi nic. (no dobře, snesla bych atraktivnější barvu, na druhou stranu intenzivním používáním už ta původní není zcela patrná.)
A na závěr ještě malá perlička. Když jsem si vozík přebírala, zjistila jsem, že má báječný úložný prostor pod sedadly dětí. A moje první myšlenka byla „Jéé tam by se vešly spacáky…“. A rok se s rokem sešel a ty spacáky jsem tam fakt balila 🙂
Jsem maminkou dvou malých holčiček a ráda chodím. A nejen chodím, ale taky běhám, bruslím, jezdím na kole, tančím v kuchyni, zahradničím, šlapu po horách a cestuju. O tom všem s velkou vášní píšu a vyprávím, a tím inspiruju ostatní, že s dětmi život nekončí, jen se báječně proměňuje.
O své trnité cestě mateřskou džunglí jsem napsala e-book S dětmi život nekončí a mé putování s dětmi napříč Českem popisuji v knížce Máma, co ráda chodí.
O letošní pouti k Baltu vyprávím v knížce Máma, co ráda chodí 2